Tahání es z rukávu

Gottfried Lindauer. Plzeňský malíř novozélandských Maorů je komplexním mezinárodním projektem, který má být vlajkovou událostí projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury. Jeho hlavními přínosy jsou prezentace v evropském kontextu nepříliš reflektovaného malíře a důraz na téma interkulturního střetávání. Samotná expozice však v některých bodech působí nevyváženě, čímž omezuje edukativní charakter, který je pro výstavu stěžejní.

Hned při vstupu do prostředního křídla Masných krámů, kde výstava probíhá, je divák konfrontován s hlavními exponáty. Realistické portréty maorských náčelníků jsou pojaty v klasickém soudobém portrétním stylu, využívajícím centrální kompozici s tmavým pozadím, portrétovaní jsou zachyceni v strnulých pózách od prsou nahoru. Tomuto malířskému pojetí zůstává Lindauer věrný celou svou tvorbou, starší portréty plzeňských měšťanů se tvaroslovím příliš neliší od mladších novozélandských. Tím se nastoluje otázka, kterou již zmínili předchozí recenzenti: jsou Lindauerovy malby více uměleckých dílem, či etnografickým dokumentem? Otázka, jejíž reflexe na výstavě bohužel chybí.

Architektura panelů, na nichž jsou obrazy instalovány, se nese v pravidelném pravoúhlém rytmu, každé dílo má svůj intimní prostor, což je pro jejich vnímání velmi příjemný faktor. Jednotlivé popisky však pojímají poněkud rozvláčně život malované osobnosti a detailní popis jeho oblečení i s názvy v původním jazyce. To je sice zajímavé a poučné, ale pro diváka nepříliš přehledné.

Levé křídlo Masných krámů je instalačně vyrovnané, po stranách jsou vystaveny portréty Maorů, dlouhá nudle je ze dvou stran ukončena většími žánrovými obrazy. Ty ukazují kulturní návyky maorského národa, například proces tradičního obličejového tetování moko, které Maoři z vyšších vrstev podstupovali v mládí a jehož ornamenty jsou přísně symbolické. Žánrové scény jsou důležitým prvkem, neboť spojují maorské hodnostáře, malované v evropském stylu, s jejich tradiční kulturní situací. Právě to tvoří východisko pro komparaci dvou odlišných kultur, kterou výstava přináší. Je však s podivem že v textech se autoři výstavy o této komparaci detailněji nevyjadřují.

Jelikož výstava nenabízí návod, jak expozicí postupovat, pokud zvolíme k prohlídce nejdříve levé křídlo, čeká nás v pravém překvapení. Zamračené Maory střídají náboženské obrazy Lindauerova raného období, které jsou v místnosti kombinovány s vitrínami s autentickými artefakty maorských předmětů a oblečení. Na stěně u vitrín jsou potom historické fotografie Maorů a faksimile dokumentů z autorova života.

Přítomnost náboženských obrazů působí v kontextu celé expozice jako nečekaná fluktuace. Podporuje sice myšlenku platformy pro porovnání dvou kultur, její místo v celku výstavy k ní ale nevybízí. Jejich přítomnost se dá omluvit tím, že výstava má retrospektivní charakter, potom bych ale čekal, že tato raná díla budou citlivěji komponována do celku, s poukazem na chronologii nebo právě na interkulturní vztahy. K tomu se připojuje fakt, že Lindauer na většině těchto obrazů pouze spolupracoval, a to v dílně Carla Hemerleina, kde umělecky začínal. Členění expozice nejde ruku v ruce se symetrickým uspořádáním galerie, což je pro chápání Lindauerovy tvorby omezením.

Celá výstava tak představuje silnou uměleckou platformu, která ale není schopna vést jasnou edukativní linii. Projekt tvoří atraktivní událost pro širokou veřejnost, přitahuje pozornost na Lindauerovo dílo a osobu, avšak nezařazuje již jeho dílo do širšího kontextu soudobého evropského umění, ani hlouběji do vztahu mezi koloniální Evropou a „primitivními národy“.

____________________________________________________________

Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů / kurátorky: Eva Reitspiesová, Petra Kočová / Západočeská galerie v Plzni / Plzeň / 6. 5. – 20. 9. 2015

____________________________________________________________

foto: arciv ZČG