Artalk.cz

Selhalo umění? Magid v Platu

„Je to Magid, který se na domácí scéně opakovaně a kriticky vyslovuje na adresu současného postkonceptuálního umění a poukazuje na jeho omezený repertoár postupů a strategií, jakož i na jeho tautologické sklony,“ tvrdí Tomáš Knoflíček v recenzi ostravské výstavy Václava Magida.

Magid 03

Nebudu asi jediný, kdo si čas od času klade otázku, zdali neexistuje cosi jako nepřímá úměra, podle které platí, že čím marginálnější roli výtvarné umění ve společnosti hraje, tím větší má touhu vyslovovat se k jejím aktuálním problémům a ovlivňovat její chod. Jinými slovy, umění se vlastně v těchto chvílích přibližuje současnému životu, aby rozšířilo zónu svého vlivu, výsledek je ale zpravidla opačný, neboť okruh jeho publika se tím spíše zužuje. Je tedy východiskem z tohoto stavu návrat k lartpourlartismu, to znamená zpět do ghetta krásy či umělecké autonomie? Očividně ne, protože to příliš nezabírá, neboť přinejmenším v posledních dekádách se umění, vedle různých forem angažovanosti, vyznačuje i pozoruhodnou mírou sebereflexivity.

Prozatím naposledy se mi tyto myšlenky oživily při návštěvě výstavy Václava Magida v ostravském Platu. A není to vlastně ani překvapení, neboť Magid se – ať už z pozice umělce či teoretika – vyslovuje k tématu „umělecké (ne)účelnosti“ opakovaně a spor o autonomní či heteronomní povahu umění je pro něj jednou ze základních konstant jeho uvažování. A je to konečně také Magid, který se na domácí scéně opakovaně a kriticky vyslovuje na adresu současného postkonceptuálního umění a poukazuje na jeho omezený repertoár postupů a strategií, jakož i na jeho tautologické sklony.

Magid 05

Co tedy Magid v Platu představuje? Celkem pět děl z posledních třech let, z nichž jedno, titulní Autonomie (2015), vzniklo u příležitosti této výstavy, zatímco zbylá čtyři už mohl divák samostatně zhlédnout jinde. To však nevadí, protože teprve jejich vzájemná synergie, umocněná citlivým architektonickým rozvrhem Jana Šerých, umožňuje jejich komplexní vyznění. Atmosféra celku je v každém případě poněkud dusivá, apelativní, vzdáleně snad čímsi připomínající zšeřelý chrámový prostor, v němž je divák stavěn do pozice mezi kontemplací, podřízeností a úžasem. Konečně, forma videoprojekce, s níž Magid převážně pracuje, byla od svého zrodu náchylná k jistému druhu technologického mysticismu a také sám autor ji označuje za de facto jediné medium dneška, které „poskytuje jedinečnou zkušenost, již nelze reprodukovat, a udržuje tak i v době internetu při životě potřebu cestovat za uměním“ [1]

[1] Václav Magid, Nepravda a metoda, in: Marek Pokorný (ed.), Václav Magid, Autonomie [katalog výstavy], Ostrava 2015, s. 10.

. „Mysticismus“ se však v tomto mediu také přirozeně snoubí s mystifikací, takže když například Magid v instalaci Epimenidovy lekce (2014) jako němý řečník parafrázuje kanonické texty marxistické tradice způsobem, který z nich činí domnělý důkaz o naplnění utopických revolučních ideálů v současných podmínkách neoliberalismu, nestaví jen na známém paradoxu lháře (Epimenidově paradoxu), ale i na faktu, že je také zprostředkující medium ve své podstatě založeno na klamu (teď lžu). V první řadě jsou však Epimenidovy lekce o ztroskotání určitých idejí, jemuž jsou zde navíc v trochu sadistickém gestu nuceni nevěřícně přihlížet jak jejich původci (podivná, trochu hororově působící videa s významnými postavami levicového myšlení), tak i jejich vizuální reprezentace (koláž alegorických postav z výzdoby Paláce kultury ve Varšavě). Trauma ze selhání, tentokrát osvícenského ideálu emancipace člověka prostřednictvím umění, pojednává i další projekt Z tajných složek estetické výchovy (2013). Na půdoryse špionážního filmu, jehož hlavními aktéry jsou Friedrich Schiller, Friedrich Hölderlin a Johann Wolfgang Goethe, v něm Magid vypráví příběh o hledání svobody a pravého lidství prostřednictvím umění. Příběh, který se nikdy nenaplnil a který byl v daném případě redukován jen na estetický zážitek z války zprostředkovaný videoprojekcí.

Je vlastně jedním z paradoxů modernismu, u jehož kolébky tito osvícenci stáli, že se ve jménu tvůrčího osvobození a touhy po dokonalosti často zformoval systém ještě rigidnější a exkluzivnější (rozumějme vylučující) než ty předchozí. Když proto Magid podřizuje své práce nějaké striktní metodě, není to jen výraz jeho osobního naturelu pevně ukotveného v postkonceptuálním řečišti, ale i zjevná připomínka selhání tohoto historického konceptu. Konečně, tři z pěti děl představených v Ostravě podřizuje ve své povaze jednomu z nejdogmatičtějších systémů modernismu, Schönbergově dodekafonii, aby tak třeba do dvanáctislabičného metra násilně vměstnal protestní slogany, motivované snahou pojmenovat současné společenské problémy (Nevyřešené problémy formy, 2013), či se jím nechal řídit při svém zdánlivě bezcílném pohybu po bytě rodičů (Dvanáct pohybů, 2014).

Magid 02

Imperativ krásy či estetického prožitku jako selhávajícího příslibu budoucího vykoupení pojednává i práce Autonomie (2015). Magid v ní opouští modernistické kulisy a zaměřuje se na estetické kvality jednoho z nejrozšířenějších vizuálních typů v západní kultuře – antického torza, které v rozporu se svou fragmentární podobou ztělesňuje rytmickou celost lidského těla a tím i esenciální vyjádření dokonalé formy. To, co by mělo být čteno jako zpráva o úpadku, je tedy vnímáno spíše jako kulturní završení a civilizační zenit. Autor zprvu diváka téměř ukolébá do snění. Záběry kamery, klouzající po ladném povrchu antických soch z Britského musea, doplňují kusé asociativní sentence, jimž stejně jako sochám něco chybí. V jisté chvíli jej ale vystavuje krátké, o to však znepokojivější expozici naturalisticky explicitního torza lidského těla, které lze považovat za vše možné, jen ne krásné. Kulturní konstrukt je tak dán do vztahu s „realitou“.

To bylo také poslední, co jsem z výstavy viděl (pouhá chronologie). A možná i proto mi v mysli utkvěla finální klasifikace. Ta výstava je přísná. V jejím perfekcionismu přísná na sebe, přísná na pořádající galerii, přísná na umění i svět. Přísná je i na diváka nebo alespoň na mě, protože tento typ výstav (nebyla moje první) je mi vždy připomínkou, jak prázdný a ušlechtilými idejemi neobtížený život vlastně vedu. Škoda jen, že ji nemohu považovat za iniciační, její obavy i ideje totiž fakticky nesdílím (ostatně co čekat od člověka, který si dějiny umění vybral hlavně proto, že knihy, které byl nucen číst, měly zpravidla bohatý obrazový doprovod). Také v mém případě tedy koncept umění jako strůjce společenských změn selhává. To ale neznamená, že mě nefascinuje.

______________________________________________________________

______________________________________________________________

Václav Magid: Autonomie / kurátor: Marek Pokorný / PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava / Ostrava / 9. 7. – 4. 10. 2015

______________________________________________________________

Foto: autor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *