Saatchi Gallery k třicetinám

Londýnská Saatchi Gallery letos slaví třicetileté výročí své existence. Její věhlas je založen na osobě Charlese Saatchiho (narozen 1943) – majitele, manažera a kurátora v jedné osobě. Saatchiho provází image kontroverzního člověka, který svou kupní silou dokáže brilantně ovlivňovat svět umění a uměleckého trhu a nadto umně zhodnocovat vlastní majetek.

Saatchi Gallery / Image courtesy of The Saatchi Gallery, London / foto: Matthew Booth, 2009

Drzost a dravá soutěživost, kterou je Saatchiho osoba proslulá, pramení patrně z jeho profese reklamního magnáta. Saatchi pracuje se svou sbírkou jako se značkou, kterou je třeba neustále promovat. Jeho nákupy, ale i pouhý projevený zájem o konkrétního umělce jsou pokaždé středem zájmu uměleckého světa, který sám o sobě zajistí vybranému umělci pozornost předních muzeí, galerií a sběratelů. Z takřka neznámých autorů dokáže díky svému vlivu a obchodním schopnostem vytvořit umělecké star a přinést jim rychlý komerční úspěch, daří se mu tak obcházet roli značkových galerií nebo muzeí, které mají tradičně moc prosadit nového umělce. Pro zvýšení cenové hladiny dosud neznámých umělců využíval s oblibou také prestižní státní obrazárny, které nedokáží odmítnout jeho štědré “nájemné” [1]. Ani kritické ohlasy nezabrání tomu, aby se po takové výstavě ceny jeho umělců minimálně nezdvojnásobily, zisk z jejich případného prodeje pak přirozeně připadne Saatchimu. Díla ze sbírky také ochotně zapůjčuje na výstavy do muzeí, kde si s oblibou klade podmínku, že instituce musí vystavit ještě více jeho akvizic. Výstavy, které ve své galerii pořádá, jsou koncipovány pro široké publikum a ne pro omezený okruh zasvěcených. Slabinou některých jeho projektů je, že hlavním kritériem výběru bývá požadavek pouťového a šokujícího, který může být ve svém důsledku omezující. Přesto se mu vždy dařilo prezentovat umělce, které londýnské instituce dosud nepředstavily.

Saatchi sbírá umění od svých 26 let, tedy od roku 1969 a své rozsáhlé umělecké sbírky zpřístupnil veřejnosti v roce 1985. Sídlo muzea se několikrát stěhovalo, až v roce 2007 zakotvilo v budově na King’s Road na hranici mezi Kensingtonem a Chelsea, která je označována za jeden z nejkrásnějších prostorů pro umění v Londýně [2]. Citlivou rekonstrukcí, provedenou dvěma zkušenými londýnskými architektonickými kancelářemi Paul Davis + Partners a Allford Hall Monaghan Morris, byla rozsáhlá klasicistní budova adaptována na 15 prostorných bělostných galerií s vysokými stropy o celkové výstavní ploše 6500 m².

Je známo, že Saatchi se nejvíce proslavil především jako sběratel nové generace mladých a dosud neznámých britských umělců 90. let (Young British Artists), jejichž tvorba odpovídala parametrům šokujícího umění a dala se přirozeně pořídit za příznivé ceny. Nejznámějším příkladem Saatchiho obchodního talentu je Damien Hirst, ze kterého takřka přes noc vytvořil mezinárodní hvězdu. O tom, že Saatchiho pozornost může být také škodlivá, svědčí retrospektiva, kterou tehdy osmatřicetiletému umělci uspořádal (2003). Hirstovi vadil komerční způsob prezentace a navíc mu výstava na delší dobu znemožnila retrospektivu, která mu byla původně nabízena ze strany státní Tate Modern [3]. Důsledkem narušení jejich vzájemného vztahu se Hirst rozhodl od výstavy distancovat a neuvádí ji ani ve svém životopisu.

Saatchi Gallery / Image courtesy of The Saatchi Gallery, London / foto: Matthew Booth, 2009

Saatchiho obchodnická duše je cítit také ve schopnosti zbavovat se ve vhodnou dobu velkých částí svých sbírek jen proto, aby dosáhl co největšího zisku. Koncem roku 2004 začal Saatchi rozprodávat kolekci Young British Artists, jejichž ceny během těchto let enormně vzrostly. Dokladem Saatchiho obchodního umu je prodej Hirstova “žraloka” (Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého), kultovního díla současného britského umění, jehož vznik sám inicioval a financoval. Zatímco v roce 1991 za dílo zaplatil 50 000 liber, v roce 2005 ho prodal za údajných 12 milionů dolarů. V roce 2014 potom přes Christies se ziskem téměř 2,5 milionu liber vydražil My Bed, klíčové dílo Tracey Emin, které bylo v roce 1999 prezentováno na výstavě finalistů Turner Prize. S velkou neúprosností dokáže však Saatchi také úmyslně znehodnotit tvorbu vybraného autora, když se rozhodne zbavit celé jeho kolekce. Tímto způsobem “zlikvidoval” například ceny italského umělce Sandra Chii nebo Seana Scullyho.

Radikální změny akviziční politiky se promítají také do proměn výstavní koncepce. V roce 2005 změnil Saatchi orientaci galerie na díla zavedených evropských autorů (Marlene Dumas, Martin Kippenberger, Luc Tuymans a Peter Doig), ale zaměřil se také na mladé americké (Dana Schulz), německé (Matthias Weischer) a britské umělce. Během tohoto roku uvedl také trojdílnou výstavu Triumf malby, čímž reagoval na obecný trend “návratu malby”, odměnou mu byla obrovská návštěvnost [4]. Provoz v novém prostoru na King’s Road zahájil Saatchi v roce 2008 rozsáhlou výstavou současného čínského umění Revolution Continues: New Art from China. Výstava představila tvorbu 24 mladých čínských umělců, kteří se věnují malbě, soše, instalaci (Zhang Huan, Li Songsong, Zhang Xiaogang, Zhang Haiying) a konceptuálnímu umění (Sun Yuan & Peng Yu). Téma výstavy, která byla chytře zvolena v souvislosti s aktuálními olympijskými hrami v Pekingu, se zaměřovalo na politické otázky, čínskou kulturní revoluci a globální zájmy Číny. Jackie Wullschlager ve Financial Times prohlásila, že to je nejpřesvědčivější přehlídka čínského umění v Anglii, tvořící „kontrast k mrtvolně současné Turnerově ceně“ [5]. Saatchi Gallery tak potvrdila potenciál soutěžit se státními institucemi, když rozsáhlou prezentací čínského umění opětovně předstihla Tate Modern.

V posledních letech se Saatchiho kolektorské a kurátorské zájmy zaměřují především na velké skupinové výstavy, na nichž představuje nové akvizice souborů nejen mladého německého nebo amerického, ale také čínského, indického, jihoamerického, afrického nebo středně východního umění. Tito umělci často nereprezentují autentické umění dané oblasti, ale častěji představují umělce naturalizované v tradičních uměleckých centrech. Výstava v Saatchi Gallery tak potvrdí jejich pozice a otevře jim další dveře do prestižních galerií v New Yorku a Evropě. Mimoto se galerie také těší pravidelné podpoře silných partnerů (aukční dům Phillips Pury, Deutsche Bank), díky kterým může poskytovat jako jedno z mála muzeí současného umění volný vstup. Finanční prostředky umí galerie získat také díky výstavám pořádaným cizími pořadatelskými subjekty. Putovní výstavy Roling Stones, Rolls-Royce nebo luxusních módních značek jako Hermes či Chanel jsou hodně vzdáleny seriózním výstavám, ale Saatchi Gallery má jako soukromá instituce v sestavování výstavního plánu naprosto volnou ruku. Některé výstavy zahraničního umění jsou také prezentovány zahraničními uměleckými nadacemi, které jsou současně patronem galerie. Tsukanov Family Foundation zde pořádá výstavy ruského a Firtash Foundation výstavy ukrajinského umění, čímž si zde vlastně po vzoru Saatchiho zhodnocují své vlastní sbírky.

Kader Attia: Ghost / 2007 / Image courtesy of the Saatchi Gallery, London / foto: Kader Attia, 2007

Druhým rokem spolupracuje galerie také s novým veletrhem umění Start Art Fair, odnoží Prudential Global Eye Programme, který založili David a Serenella Ciclitira, sběratelé a příznivci současného umění. Program slouží jako prostředek k lepšímu poznání umění Koreje, Indonésie a Hong Kongu, jejichž putovní výstavy společnost v různých světových metropolích pořádá. Také nový veletrh je primárně určen novým galeriím a mladým umělcům ze vznikajících center umění, kterým dává šanci vstoupit na mezinárodní scénu. Tímto zacílením a spojením se značkou Saatchi skýtá veletrh určitý potenciál, i přestože vznikl až v době, kdy je umělecký svět veletrhy přímo zahlcen.

Saatchi využívá zdařile také média, kde neustále posiluje povědomí o své značce. Od listopadu do prosince 2009 měl Saatchi na BBC také čtyřdílný televizní pořad s názvem School of Saatchi, v němž prostřednictvím svých asistentů dával nadějným mladým umělcům příležitost soutěžit o účast na výstavě v jeho galerii. Téhož roku vydal knihu My Name Is Charles Saatchi and I Am an Artoholic s podtitulem Vše, co potřebujete vědět o umění, reklamě, životě, Bohu a dalších záhadách. Kniha obsahovala Saatchiho odpovědi na řadu otázek předložených veřejností a uměleckou obcí, úspěch zaznamenala už jen proto, že on sám poskytuje rozhovory paradoxně jen velmi zřídka.

______________________________________________________________

[1] Legendární výstavu kontroverzního umění Sensation uvedl v roce 1997 v Royal Academy of Arts, výstava byla reprízovaná také v Hamburger Bahnhof v Berlíně a Brooklyn Museum v New Yorku.

[2] Laura Cumming: The Revolution Continues: New Art from China, Saatchi Gallery, in: Guardian.

[3] Tato výstava se uskutečnila až v roce 2012.

[4] Návštěvnost činila za tento rok 800 000 návštěvníků.

[5] Jackie Wullschlager: The stuff of people’s prayers and dreams, In: Financial Times, 11.10. 2008.