In fundamine (nejen o zdrženlivosti)

Na osudu domu, který postavil Jan Kotěra v Hradci Králové, ukazuje Ladislav Zikmund-Lender, jaké nevratné škody působí nejen v tomto městě přístup magistrátu k developerům a účelovému hledání dotací i absentující politika zaměřená na památkovou péči.

foto: Ladislav Zikmund-Lender

V Hradci Králové stojí uprostřed městské památkové zóny nepříliš nápadný, ale pozoruhodný dům od architekta Jana Kotěry (1871–1923), bezpochyby nejinspirativnějšího a nejformotvornějšího tuzemského architekta první poloviny 20. století. Kotěra ho vystavěl v letech 1922–1924 (dokončen byl po architektově smrti). Kotěra se v této době snažil vytvořit nový styl, vhodný pro reprezentaci nové Československé republiky a vyjádření nové národní identity. Ještě před národním stylem, který vynalezli Pavel Janák s Josefem Gočárem jen o pár měsíců později, se Kotěra snažil o jakousi velkorysou, abstrahovanou, sentimentálně dekorativní syntézu všeho minulého. Ukázkou je tento hradecký dům, budova ředitelství Vítkovického hutního těžařstva v Praze ze stejné doby nebo nerealizovaný návrh bytu prezidenta Masaryka na Pražském hradě z roku 1921.

Současný královéhradecký náměstek pro rozvoj Jindřich Vedlich (TOP 09) prosadil rekonstrukci suterénu a přízemí této stavby na nové infocentrum (v rámci pochybné rošády, kdy město chtělo několik stávajících infocenter zrušit a několik nových vytvořit). Nebyl troškař, rekonstrukce měla být velkolepá a stát 50 milionů korun. Architektonické řešení na přímé zadání obstarala architektonická kancelář Chmelík & partneři s. r. o., ústředním motivem řešení je obří akrylátová koule, na níž se má promítat. Interiér je opatřen LED osvětlením, které v noci střídá tyrkysové, bordó, zelené a fialové odstíny. Kolemjdoucí by si infocentrum spletl s úplně jiným volnočasovým zařízením. V rámci této přestavby se majitelé domu rozhodli, že opraví fasádu a do podkroví vestaví nové půdní byty. Zde je ale kámen úrazu – nové pásové okno přímo v nárožním průčelí (navržené taktéž architektem Chmelíkem, to je ale náhoda!) nevratně zničí architektonické hodnoty stavby (přestože není prohlášena kulturní památkou – to je ale spíš také ostuda města). Když byla rekonstrukce v plném proudu, ukázalo se, že ji nebude možné hradit z evropských fondů, tak se účelově změnila náplň z turistického infocentra na centrum pro obyvatele města. U vchodu asi budou návštěvníci ukazovat občanku a turisté budou vyvedeni.

foto: Aleš Dohnal

Tento konkrétní a zdaleka ne ojedinělý případ ukazuje, že vedení měst už zcela srostlo s představou rozvoje jako vstřícnosti vůči zájmům developerů, soukromníků, účelového hledání dotačních titulů, na které se naroubují zbytečné a předražené projekty, a při tom celém se rezignuje na jakékoli zbytky vkusu (a samozřejmě zájmy památkové péče). Politik přijde přestřihnout pásku v naleštěném a nablýskaném „prostavěném“ a „proinvestovaném“ výsledku a šup – vzhůru podržet dalšímu pochybnému podniku. Aktuálně bance ČSOB, která chce v ochranné zóně městské památkové rezervace postavit kancelářský komplex pro 1000 lidí (viz zde).

Orientaci Lidových novin vyšel 9. srpna 2015 článek publicistky a mimoto také studentky dějin umění a příležitostné kontroverzní kritičky současného umění Kristýny Drápalové s titulkem Vychovej si svého developera. Mimochodem je to táž Kristýna Drápalová, jejíž článek na Artalku Cena za díru v překližce, kritizující udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého Dominiku Langovi, způsobil předloni hotový poprask na umělecké scéně. Drápalová v něm hřímala, že „kategorie jako krása, sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jít.“ Podivuhodná byla její bezskrupulózní bezelstnost, s níž dokázala v oborovém tisku požadovat něco tak pitomého. Asi jako když v roce 1985 pozvali do televizního pořadu komunistickou recitátorku Ludmilu Pelikánovou, která pateticky vzývala umění, jež nebude zaměřené na úzké skupinky inteligence, ale budou mu rozumět masy (zde).

foto: Aleš Dohnal

Přestože se vzápětí v Deníku Referendum rozhořela debata mezí ní a Matějem Stropnickým o tom, že Drápalová měla v článku v Lidových novinách ukrást Stropnického teze z neotištěného textu a otočit jejich vyznění, podstatné je něco jiného: studentka zde opět ukázala svou naivitu, když tvrdí, že úkolem města je developery vychovávat, protože všem jde vlastně o totéž. Nejde jim o totéž. Kamenem celého úrazu je, že představitelé města mají mít úplně jiný a v mnohém přímo opačný zájem než developer. Město má prosazovat, realizovat a vymáhat naplňování veřejného zájmu, zájmem developera je vydělat peníze (jako je to zájmem každého komerčního subjektu). Je to tak nejspíš v pořádku a je to přirozené. Město pak musí přísně regulovat územní rozvoj a ochranu památek. Musí mít navrch, musí zkrotit příliš naddimenzované komerční zájmy a musí iniciovat kreativní řešení. Když Drápalová očekává přirozenou synergii a nové formy spolupráce města a developerů, ukazuje, že je prostě úplně mimo. Územní plánování, stejně jako památková péče, prostě bylo, je a bude střetem různých zájmů, které se nějak zamíchají a něco z toho vypadne. A je jen otázkou poměru sil, jak kvalitní výsledek to bude. Pokud město zamění rozvoj za proinvestovávání a prostavění peněz, zaplnění ploch jedno čím, pokud upřednostní „stavění“ před „architekturou“, neprojevuje nic jiného než neoliberální vstřícnost.

Proti nevratné a devastační změně Kotěrova hradeckého domu protestují u hradeckého zastupitelstva historikové a historičky architektury, kromě mé maličkosti prof. Rostislav Švácha, prof. Jindřich Vybíral, dr. Helena Čapková, dr. Daniela Karasová, dr. Marcel Pencák, dr. Salma Soppe, Anna Šubrtová nebo Zuzana Šáfrová-Hýblová (více zde). A přitom by stačilo docela málo. Rozhlédnout se třeba do nedaleké Litomyšle, kde dodnes politikové napříč spektrem sdílejí vizi skutečného rozvoje města. Nebo si sem tam prohlédnout i něco jiného než portfolio Patrika Kotase a začít vypisovat architektonické soutěže. Zkrátka postavit veřejný zájem proti zájmům komerčním a architekturu proti „prostavění“. Změnu můžeme očekávat teprve tehdy, kdy převáží zájem první nad zájmem druhým. A neškodilo by přiučit se hodnotě, která je nejen v územním plánování tak vzácná: špetce zdrženlivosti. Že, paní Krnáčová.

Ladislav Zikmund-Lender | Narozen 1985, historik umění, architektury a designu. Je autorem monografií řady památek a celků moderní architektury a urbanismu (budova muzea v Hradci Králové, Trmalova vila ve Strašnicích, židovské památky Hradce Králové, vilová čtvrť Ořechovka nebo tvorba architektů Rejchlových v Hradci Králové). Kromě toho se zabývá gender studies v dějinách umění.