Artalk.cz

In fundamine (nejen o zdrženlivosti)

Na osudu domu, který postavil Jan Kotěra v Hradci Králové, ukazuje Ladislav Zikmund-Lender, jaké nevratné škody působí nejen v tomto městě přístup magistrátu k developerům a účelovému hledání dotací i absentující politika zaměřená na památkovou péči.

foto: Ladislav Zikmund-Lender
foto: Ladislav Zikmund-Lender

V Hradci Králové stojí uprostřed městské památkové zóny nepříliš nápadný, ale pozoruhodný dům od architekta Jana Kotěry (1871–1923), bezpochyby nejinspirativnějšího a nejformotvornějšího tuzemského architekta první poloviny 20. století. Kotěra ho vystavěl v letech 1922–1924 (dokončen byl po architektově smrti). Kotěra se v této době snažil vytvořit nový styl, vhodný pro reprezentaci nové Československé republiky a vyjádření nové národní identity. Ještě před národním stylem, který vynalezli Pavel Janák s Josefem Gočárem jen o pár měsíců později, se Kotěra snažil o jakousi velkorysou, abstrahovanou, sentimentálně dekorativní syntézu všeho minulého. Ukázkou je tento hradecký dům, budova ředitelství Vítkovického hutního těžařstva v Praze ze stejné doby nebo nerealizovaný návrh bytu prezidenta Masaryka na Pražském hradě z roku 1921.

Současný královéhradecký náměstek pro rozvoj Jindřich Vedlich (TOP 09) prosadil rekonstrukci suterénu a přízemí této stavby na nové infocentrum (v rámci pochybné rošády, kdy město chtělo několik stávajících infocenter zrušit a několik nových vytvořit). Nebyl troškař, rekonstrukce měla být velkolepá a stát 50 milionů korun. Architektonické řešení na přímé zadání obstarala architektonická kancelář Chmelík & partneři s. r. o., ústředním motivem řešení je obří akrylátová koule, na níž se má promítat. Interiér je opatřen LED osvětlením, které v noci střídá tyrkysové, bordó, zelené a fialové odstíny. Kolemjdoucí by si infocentrum spletl s úplně jiným volnočasovým zařízením. V rámci této přestavby se majitelé domu rozhodli, že opraví fasádu a do podkroví vestaví nové půdní byty. Zde je ale kámen úrazu – nové pásové okno přímo v nárožním průčelí (navržené taktéž architektem Chmelíkem, to je ale náhoda!) nevratně zničí architektonické hodnoty stavby (přestože není prohlášena kulturní památkou – to je ale spíš také ostuda města). Když byla rekonstrukce v plném proudu, ukázalo se, že ji nebude možné hradit z evropských fondů, tak se účelově změnila náplň z turistického infocentra na centrum pro obyvatele města. U vchodu asi budou návštěvníci ukazovat občanku a turisté budou vyvedeni.

foto: Aleš Dohnal
foto: Aleš Dohnal

Tento konkrétní a zdaleka ne ojedinělý případ ukazuje, že vedení měst už zcela srostlo s představou rozvoje jako vstřícnosti vůči zájmům developerů, soukromníků, účelového hledání dotačních titulů, na které se naroubují zbytečné a předražené projekty, a při tom celém se rezignuje na jakékoli zbytky vkusu (a samozřejmě zájmy památkové péče). Politik přijde přestřihnout pásku v naleštěném a nablýskaném „prostavěném“ a „proinvestovaném“ výsledku a šup – vzhůru podržet dalšímu pochybnému podniku. Aktuálně bance ČSOB, která chce v ochranné zóně městské památkové rezervace postavit kancelářský komplex pro 1000 lidí (viz zde).

Orientaci Lidových novin vyšel 9. srpna 2015 článek publicistky a mimoto také studentky dějin umění a příležitostné kontroverzní kritičky současného umění Kristýny Drápalové s titulkem Vychovej si svého developera. Mimochodem je to táž Kristýna Drápalová, jejíž článek na Artalku Cena za díru v překližce, kritizující udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého Dominiku Langovi, způsobil předloni hotový poprask na umělecké scéně. Drápalová v něm hřímala, že „kategorie jako krása, sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jít.“ Podivuhodná byla její bezskrupulózní bezelstnost, s níž dokázala v oborovém tisku požadovat něco tak pitomého. Asi jako když v roce 1985 pozvali do televizního pořadu komunistickou recitátorku Ludmilu Pelikánovou, která pateticky vzývala umění, jež nebude zaměřené na úzké skupinky inteligence, ale budou mu rozumět masy (zde).

foto: Aleš Dohnal
foto: Aleš Dohnal

Přestože se vzápětí v Deníku Referendum rozhořela debata mezí ní a Matějem Stropnickým o tom, že Drápalová měla v článku v Lidových novinách ukrást Stropnického teze z neotištěného textu a otočit jejich vyznění, podstatné je něco jiného: studentka zde opět ukázala svou naivitu, když tvrdí, že úkolem města je developery vychovávat, protože všem jde vlastně o totéž. Nejde jim o totéž. Kamenem celého úrazu je, že představitelé města mají mít úplně jiný a v mnohém přímo opačný zájem než developer. Město má prosazovat, realizovat a vymáhat naplňování veřejného zájmu, zájmem developera je vydělat peníze (jako je to zájmem každého komerčního subjektu). Je to tak nejspíš v pořádku a je to přirozené. Město pak musí přísně regulovat územní rozvoj a ochranu památek. Musí mít navrch, musí zkrotit příliš naddimenzované komerční zájmy a musí iniciovat kreativní řešení. Když Drápalová očekává přirozenou synergii a nové formy spolupráce města a developerů, ukazuje, že je prostě úplně mimo. Územní plánování, stejně jako památková péče, prostě bylo, je a bude střetem různých zájmů, které se nějak zamíchají a něco z toho vypadne. A je jen otázkou poměru sil, jak kvalitní výsledek to bude. Pokud město zamění rozvoj za proinvestovávání a prostavění peněz, zaplnění ploch jedno čím, pokud upřednostní „stavění“ před „architekturou“, neprojevuje nic jiného než neoliberální vstřícnost.

Proti nevratné a devastační změně Kotěrova hradeckého domu protestují u hradeckého zastupitelstva historikové a historičky architektury, kromě mé maličkosti prof. Rostislav Švácha, prof. Jindřich Vybíral, dr. Helena Čapková, dr. Daniela Karasová, dr. Marcel Pencák, dr. Salma Soppe, Anna Šubrtová nebo Zuzana Šáfrová-Hýblová (více zde). A přitom by stačilo docela málo. Rozhlédnout se třeba do nedaleké Litomyšle, kde dodnes politikové napříč spektrem sdílejí vizi skutečného rozvoje města. Nebo si sem tam prohlédnout i něco jiného než portfolio Patrika Kotase a začít vypisovat architektonické soutěže. Zkrátka postavit veřejný zájem proti zájmům komerčním a architekturu proti „prostavění“. Změnu můžeme očekávat teprve tehdy, kdy převáží zájem první nad zájmem druhým. A neškodilo by přiučit se hodnotě, která je nejen v územním plánování tak vzácná: špetce zdrženlivosti. Že, paní Krnáčová.

Komentáře

  1. Jen pro upřesnění, osvětlení žádné barvy střídat nebude. Zbytek je věcí názoru a chápu, že historik umění a politik či projektant mají každý jiné zájmy a jiné úkoly. Stejně jako by politici měli naslouchat veřejnosti, tak by si historici umění měli uvědomit, že je třeba sladit zájmy mnoha skupin obyvatelstva.
    Osobně to beru tak, že infocentrum je součástí nějaké strategie města (která je v gesci kultury, ne rozvoje) a jedná se o způsob, jak za přispění EU fondů došlo k opravě zdevastovaného prostoru bývalé pobočky knihovny (jen náklady na sanaci prostoru spolkly značnou část investice).
    Ostatní věci, jakožto půdní vestavba (která je asi největším terčem kritiky) jsou odsouhlasené památkáři, kteří nejsou součástí hradeckého magistrátu.
    Vždy je snadné nalézt něco, co je špatně a začít se do toho strefovat. Těžší už je dopídit se toho, zda útočíte na správné cíle. Státní správa X samospráva…

  2. Kristýna Drápalová mohla sotva hřímat, šlo o psaný text. Fakt, že má jiný názor než Vy, by Vás neměl svádět k tomu, abyste jej označil bez bližších důvodů za pitomost a jeho nositelku za slabomyslnou, tedy vlastně bezskrupulózně bezelstnou. A konečně srovnávat autorku narozenou v roce 1991 s nějakou komunistickou recitátorkou, což je jasný faul… silně z toho cítím argumentační školu soudružky Bartlové. Přitom starší článek Kristýny Drápalové o Ceně Jindřicha Chalupeckého nemá s vaším – jinak dobrým – textem nic společného, takže se nemohu zbavit dojmu, že jste ji považoval za nutné dehonestovat jen proto, že kdysi stoupla na kuří oko paní profesorce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *