Diplomanti AVU: pokus o celkové zhodnocení

Vilma Brzezinová, dnes již bývalá studentka Ateliéru intermediální tvorby I Milana Knížáka, přibližuje z pohledu jedné z vystavujících přehlídku Diplomanti AVU 2015, která ve Veletržním paláci prezentuje práce letošních absolventů Akademie výtvarných umění v Praze.

Každoroční přehlídka zhruba padesáti absolventů Akademie výtvarných umění v Praze poskytuje jedinečný materiál k úvahám o současnosti. Výstava má být prostou ukázkou všeho, co vzniklo v jednu dobu na jednom místě, a právě nezatíženost běžným kurátorským přístupem by měla být její hlavní předností. Kurátorem výstavy se zpravidla stává jeden z vedoucích pedagogů. Letos byl tento úkol poprvé svěřen Katedře dějin umění, která ze svých řad vybrala zcela nezkušeného Tomáše Hříbka, vyučujícího estetiky.

Kurátor nerespektoval ucelenost diplomových prací, absolventy rozdělil do dvou kategorií podle povrchních formálních rozdílů a tím výstavu i práce zploštil. Jednotlivé instalace působí jako značka autora a nemají téměř žádnou výpovědní hodnotu, podobným způsobem je pojatý i katalog.

Kontrastu je na výstavě oproti minulosti málo, přesto je školou vyzdvihován jako něco nového a zásadního. Vnímám to jako politický tah. Vedení Akademie bylo uplynulý školní rok zpochybněno pro své manipulativní jednání unifikující školu jedním způsobem a zdá se, že výstava má v této souvislosti svým nově pojatým konceptem, katalogem i „avantgardní“ růžovou barvou použitou v propagačních materiálech demonstrovat, že na Akademii začíná nová éra ve znamení módních trendů, respektující však názorovou různost. Vedení školy nebylo přitom schopno uhlídat ani tiskoviny k výstavě, které jsou esteticky pokleslé, nefunkční a neprofesionální. Logo Akademie se na tiskovinách ztrácí a jména autorů grafického zpracování nejsou pro jistotu v katalogu ani uvedena, jakoby se škola za sebe styděla.

Hledání souvislostí mezi jednotlivými celky vidím při zpětném hodnocení výstavy ale jako smysluplnější než plytké řeči o kontrastu různých poloh. Letošní výstavu prezentující některé diplomové práce ve značně zredukované formě je však třeba brát s rezervou a mít na vědomí, že všechny možné paralely mohou být jen odrazem kurátorské stylizace.

Na výstavě Diplomanti 2015 nacházím tyto typické rysy: strnulost a téměř žádný humor, princip opakování jako téma, prezentace „dobrých skutků“ jako umění.

Chybějící humor dodává výstavě podivnou únavu. Tento rok dokonce absentují i žánrové obrazy, které se každoročně objevovaly hlavně v malířských ateliérech. Nejspíš to souvisí s nějakou společenskou změnou. Vážnost nebo lépe řečeno strnulost, která výstavu provází, má až apokalyptický melancholický nádech, jenž vyčerpává, a to hlavně v případě prací, které jsou označeny jako ty „nejsoučasnější“. (Někteří návštěvníci mi říkali, že je z našich prací cítit strach z budoucnosti.)

Se dvěma spolužačkami jsme sepsaly vlastní projev na promoci, ve kterém vyjadřujeme své zklamání, nesouhlas se současným vedením školy a víru v  budoucí návrat AVU ke svému poslání. Text jsme poslaly všem spolužákům diplomového ročníku a chtěly ho na promoci (pod jmény podepsaných) přečíst. Spolužáci ale trvali na jednom „seriózním“projevu a nechtěli připustit, že by mohlo zaznít také něco kritického, ačkoli se tak dokonce stalo v nedávné minulosti. Padaly absurdní návrhy, ať náš projev schválí nějaká autorita, ať se pokusíme ve škole sehnat pravidla pro projev studentů atp. Někteří dokonce požádali sekretářku rektora o pomoc, báli se, že naše řeč zkazí atmosféru slavnostního aktu. Konformnost této reakce mě zarazila, ale je to typická ukázka současné společnosti, která je pod maskou otevřenosti nesmírně ztuhlá a bojácná. Absolventi umělecké školy brali projev křečovitě vážně a stejný pocit křečovité vážnosti mám, když se dívám na letošní výstavu. Mladé umění před deseti lety působilo úplně jinak.

Je zajímavé, že většina vystavených prací vychází z principu opakování. Několik děl se objevuje ve více (většinou dvou) téměř stejných provedeních vedle sebe (Dominik Běhal, Ondřej Boušek, Kateřina Kučerová, Karolína Mikesková, Eliška Sokolová, Lenka Kerdová, Pavel Provazník aj.). Časté jsou také struktury vycházející ze zmnožení jednoho prvku (Veronika Dobešová, Jana Šárová, Michaela Dáňová, Štěpánka Sigmundová, Petra Lelláková, Dominik Gajarský a Roman Štětina, Petra Křivová, Adam Velíšek, Eugenio Percosi, Pavlína Hlavsová aj.). Opakování je přítomno také v dílech pracujících s nějakou recyklací (Viktor Vejvoda, Jakub Valenta, Eliška Sokolová, Martina Smutná, Viktorie Valocká, autorka tohoto textu aj.). Tyto rysy se samozřejmě v některých dílech překrývají. Možná je za tím určitá nevědomá touha po jemnosti, která se stává tématem vždy, když srovnáme téměř totožné prvky a tím určíme jasné omezení nabízející dostatek vzrušení k objevování skrytých jemností. Spatřuji v tom také potřebu nějakého vnitřního upevnění a zastavení, které s jemností souvisí.

Letos je na výstavě zastoupeno také několik konceptuálních projektů prezentujících nějaký dobrý skutek autora jako umělecké dílo (Dominik Gajarský a Roman Štětina, Jakub Valenta, Viktor Vejvoda). Chápu to jako výraz upozornění na náš všední život, prosté vazby k lidem a věcem, které nejspíš autoři v současné době pokládají za důležitější než vytváření izolovaných světů. Forma povyšování dobrého skutku na umění mi ale připadá zištná, a proto nemístná. Umělec se tak automaticky dovolává nějaké odměny (pochvaly, diplomu, ocenění atp.), čímž vlastně svůj „dobrý skutek“ vulgarizuje a staví zúčastněné (kteří často ani nevědí, že se stávají součástí uměleckého díla) do role bezbranných, neschopných pomoci si sami. Stačí jen samotný skutek bez dalšího komentáře. Zvolená forma je v tomto případě příliš tradiční. Tento trend asi signalizuje silnou touhu po nějaké přímé zkušenosti, odmytizování světa umění, ale zatím je snaha nepatřičně prostoupena egoismem, který jde proti ní.

Mezi diplomantskými projekty se objevily tři práce, které vznikly ve dvojici. Ve dvou případech se jednalo o společnou diplomovou práci (Michaela Mildorfová a Barbora Šimonová, Dominik Gajarský a Roman Štětina), práce Petry Lellákové vychází z dlouhodobé spolupráce autorky se svou bývalou spolužačkou, se kterou tvoří uměleckou dvojici. Kolektivní činnost má dnes nevídanou magii přímého kontaktu a spolupráce a jak se zdá, její potřeba sílí ve všech sférách.

Výstava je rozdělena na část „remoderní“, ta další kromě prací restaurátorů prezentuje „některá velmi současná instalační díla, která se vzpírají tradičním i moderním představám o identitě uměleckého díla“ (cituji Tomáše Hříbka). Ale každé dílo dnes odkazuje k minulosti více či méně vzdálené a vychází z nějaké potřeby autora reagovat na současnost. Které je to velmi současné dílo? A které je potom jen současné nebo dokonce nesoučasné? Kurátorův koncept souzní s teorií o dvou soupeřících kontrastních proudech na AVU (konzervativním a avantgardním), kterou se snaží propagovat rektor Tomáš Vaněk. Vedení Akademie si tuto báchorku oblíbilo a používá ji jako univerzální vysvětlení všech problémů školy. Ale to je samozřejmě jen populistický výklad. Navíc pokud bych měla přijmout Vaňkovu teorii o dualitě proudů na AVU, pak bych ten, který nazývá „avantgardní“, označila za retardující. Jestli AVU, potažmo i společnost, opravdu něco rozděluje, jsou to priority. Na jedné straně je to touha po poznání, na druhé touha po kariéře.

Závěrem bych se ještě chtěla zmínit o doprovodném programu k výstavě. Komentovaná prohlídka s rektorem školy odpovídala její celkové neprofesionalitě a propagandistickému duchu. Přednášející Tomáš Vaněk používal stejnou rétoriku jako ve svém televizním rozhovoru v rámci Událostí v kultuře České televize, kde mluvil o rozmanitosti ateliérové výuky (která na AVU téměř není a pod novým vedením z ní stále více mizí) a snažil se tak sobecky využít prohlídku k upevnění vlastní pozice rektora bez zájmu o publikum. Nebyl připraven, zastavoval se jen u některých diplomových prací a zhruba polovinu z nich přešel, aniž to jakkoli zdůvodnil! Ve svých komentářích používal označení jako „retro“, „velmi tradiční“, „hledání nových cest“, přestože v každém díle bychom našli něco tradičního i něco současného. Jak poznat novou cestu v umění a jestli taková cesta vede dopředu, či dozadu, nikdo neví.

Prohlídka s kurátorem Hříbkem byla i přes všechnu její tragikomiku alespoň živější a zábavnější. Působila sice jako prohlídka s „kýmkoli z ulice“ a ne s kurátorem výstavy diplomantů Akademie výtvarných umění, čemuž kromě jeho laického výkladu a neinformovanosti nasvědčovalo i plážové oblečení a červená kšiltovka na hlavě, ale byl z ní cítit alespoň zájem divákovi práce nějakým způsobem přiblížit. Na tuto akci navíc přišlo více absolventů, kteří ji doplňovali o komentáře vlastních prací. Přestože to byla pro školu stejná ostuda jako komentovaná prohlídka s rektorem, svou přiznanou bezradností nakonec vyplynula asi v to nejsympatičtější, co zatím kurátor předvedl.

Ten stejný den večer proběhlo na střešní terase Veletržního paláce promítání videí, která vytvořili vystavující během svého studia, a jako bonus záznam promocí z roku 1991. Program, o který se postarali dva diplomanti v rámci své diplomové práce Kino výtvarných umění, nabídl jemné rozloučení se školou pro absolventy a ukázku pozadí výstavy a jejích souvislostí pro veřejnost. I pouhý jediný záznam z promoce prozradil velký kontrast mezi Akademií v roce 1991 a dnes. Škola tehdy sice neměla prostředky, ale měla charakter. Dnes je tomu naopak.

__________________________________________________________

recenze výstavy Terezy Hruškové

__________________________________________________________

Diplomanti AVU 2015 / NG: Veletržní palác / Praha / 26. 6. – 2. 8. 2015

__________________________________________________________

foto: autorka