Diplomanti ve víru současnosti (?)

Prezentace diplomových prací absolventů Akademie výtvarných umění může být jen stěží chápána jako výstavní projekt se vším, co k němu patří, ať již se jedná o kurátora, výběr vystavených prací na základě komunikovatelného klíče nebo o výběr prostoru. Přesto se letošní prezentace k něčemu takovému již volbou Veletržního paláce hlásí. Celou výstavu pak zaštiťuje Tomáš Hříbek, a to nejen slovem. Jeho předmluva v diplomantském katalogu jakoby byla před-obhajobou současného umění a vystavených prací. Avšak k mému překvapení, plynoucímu z několika náhodných rozhovorů během vernisáže, je defenzíva stále zapotřebí a zdá se tedy oprávněné přivolávat na pomoc hvězdnou plejádu kritiků a teoretiků: Greenberg – Danto – Groys a spol.

Jiří Sieber / olej / 2015

Překvapení z toho, že někteří návštěvníci tváří v tvář vystaveným pracím stále hovoří o chaosu doby, nesmyslu a nepochopitelnosti současného umění, narůstá především u sekce malby vystavené v mezaninu. Formalismus řady prací, jež bychom mohli dát do souvislosti s jejich přežívající akademičností, by před sedmdesáti lety pochválil snad i zmíněný Clement Greenberg. Malby jsou velké, ploché, barevné a určitým způsobem se méně či více vzdalují od skutečnosti k abstrakci. Autorské přístupy se samozřejmě liší, ovšem co do jejich vystavení jedná se vskutku o „salón“ malby, s patrnou snahou čas od času narušit linii obrazů vystavením objektů. Ovšem právě u takové salónní výstavy se vždy hodí ona brožurka, jež by tápajícího návštěvníka více vtáhla do tvorby jednotlivých autorů. Něco takového mi zde chybí a nejsem si jistá, zda vystavená díla dokáží vzdorovat velikosti dané instituce a obhájit své místo v ní jen svou přítomností. Vystavování v ateliérech má totiž tu výhodu, že můžete s někým – ideálně přímo s autorem – o jeho práci hovořit a dostat se tak třeba za neúprosnou formálnost obrazu. Volba Veletržního paláce, ať už jsme se nad institucí Národní galerie pohoršovali jakkoliv, je minimálně po kvalitativní stránce vystavených děl zavazující. Malba je pro mě v tomto ohledu jednoznačně zklamáním a tak raději vyšší patra opouštím ve prospěch prací v přízemí.

Vzhledem k plnosti prezentace, která celkově představuje 47 absolventů, vyberu jen několik, jejichž práce mě oslovily a u nichž se zdá, že jsou zároveň protipólem k předchozím. Nyní jde o práce, nad nimiž by Greenberg nejspíše zaplakal, neboť níže uvádění autoři pracují dlouhodobě s tělem – ať svým, cizím anebo politickým – nebojí se mediální neukotvenosti a nestálosti svých prací. Paradoxně přehlédnutelný byl v tomto ohledu výtvor Terezy Kowolowské. Tedy ne že by si návštěvníci nevšimli mladého, nahého muže stojícího na soklu uprostřed haly (nejspíš jen během vernisáže). Jeho zašitému pupíku se však pohledy většinou vyhýbaly a uvědomění přišlo až při sledování videa, vystaveného opodál, které práci dokresluje a dokumentuje zároveň. Tereza Kowolowská se podobným tělesným zásahům věnuje často, a to i mimo rámec „umění“. Jednou z jejích předchozích prací bylo rozříznutí jazyka a tím jeho pomyslné navrácení do stavu před narozením, kdy jsou obličejové části ještě oddělné. K Pupíku se pak pojí podobná symbolika.

Petra Lellaková: Nemůžeš / videoinstalace s Vladimírou Večeřovou / 2014-2015

Na sféru osobního a tělesného cílí často i videa a video instalace Petry Lellákové. Petra Lelláková se ve své tvorbě často lehce sarkasticky dotýká společensko-kulturních stereotypů spojovaných především s ženskou rolí. Podobně tomu je i v jí prezentované práci s názvem Nemůžeš. Ve vizuálně přitažlivých záběrech se dvě maskované postavy snaží splynout s prostředím nebo se stát jeho součástí. Jejich počínání je od počátku odsouzené k neúspěchu a pózy, do nichž se postavy vlamují, mají k přirozenosti daleko.

Výmluvné jsou v tomto ohledu i práce Jakuba Valenty – plakáty/ manifesty označené jako Strategie pro nezačlenění. K Valentově tvorbě se váže dlouhodobý zájem o „neumění“ stejně jako o politickou ale i osobní situaci. Jeho práce často ironizují společenské dění, a to úmyslně nepoutavou formou. Zároveň jsou provokativní a vyzývají diváka ke spolupráci, která na výstavě zafungovala poměrně bezchybně, neboť plakát určený k ukradení byl skutečně odnesen.

Poslední dva autoři, k jejichž tvorbě cítím potřebu se vyjádřit, vycházejí z malby a až v poslední době se věnují i jiným technikám a přístupům. Je to jednak Ondřej Vinš, jehož diplomová práce se týkala dálnice D1, podle níž šel z Prahy do Brna, a cestu různými způsoby dokumentoval. Práci můžeme rozumět jako snaze blíže poznat a uchopit to, co považujeme za rutinní – a tím již známé – i když tomu tak ve skutečnosti není. Z ateliéru malby vychází Klára Vystrčilová, která prezentuje v rámci vhodně sestavené instalace svou stále se rozšiřující sérii výšivek a vyšívaných aplikací na oblečení, jejichž figuranty jsou vesměs mladé tváře české umělecké scény. Její tvorba by šla jistě zařadit do kánonu toho, co je nyní šik; a to i vzhledem k jejím posledním autorským a kolektivním výstavám. Kláře Vystrčilové se však skutečně daří spojovat tradiční se současným a zcela přirozeně mísit onen vysoký žánr malby s designem.

Tereza Kowolowská: Pupek / 2015

Šíře dané prezentace bezpochyby poskytuje nezměrné pole pohybu diváka a jeho výběru podle individuálního vkusu. Výše zmínění umělci však nejsou jen nepolíbenými nováčky na umělecké scéně, naopak mají za sebou řadu projektů a výstav. Výjimečné na jejich tvorbě je to, že ji nechávají procházet svým životem, až je těžké rozlišit, kde jedno končí a začíná druhé. Pokud tedy Tomáš Hříbek mluví o současném umění a jeho realizaci v přítomnosti, je jejich tvorba právě taková, protože z podstaty života nemůže být jiná.

__________________________________________________________

Diplomanti AVU 2015 / NG: Veletržní palác / Praha / 26. 6. - 2. 8. 2015

__________________________________________________________

foto: archiv NG