Bienále speciál: Národní pavilony I.

Patřím k té skupině, která se snaží číst recenze již před cestou na Bienále. A to právě proto, že toho je v Benátkách možné vidět tolik. Množství uměleckých děl, pavilonů, výstav a akcí, které je potřeba ještě jednou přefiltrovat, aby vznikl kvalitní destilát. Přesto je pro mě čtení recenzí v předstihu jako čtení knihy, na jejímž základě vznikne film. Někdy režisérovy představy odpovídají čtenářovým, někdy se ale radikálně liší. Proto je nejlepší na Bienále zajet a vytvořit si film vlastní.

54. Bienále současného umění v Benátkách se zúčastňuje 89 zahraničních zemí, 29 se jich prezentuje v historických pavilonech Giardini, 29 v prostorách Arsenale a zbytek je rozmístěn na různých místech ve městě. Politicky a sociálně angažovaná není jen na aktuální stav světa zaměřená hlavní výstava All the World’s Futures nigerijského kurátora Okwui Enwezora v Arsenale. Toto směřování reflektují i mnohé národní pavilony.

Aktuální společenská témata se k formátu Bienále výborně hodí – kde jinde by byl vhodnější prostor k tomu prezentovat aktuální celosvětová témata a jejich umělecká zpracování než právě na jedné z nejstarších a nejdůležitějších přehlídek současného umění? Bienále nás přiměje k zamyšlení se nad tím, kam současný svět spěje, jaký je jeho stav. A to v prostředí krásných Benátek, na místě, které je až do podzimu nabito impulzy, kritikami, utopiemi, možnými scénáři, ale i ohlédnutími, zamyšleními a komentáři. Tematicky Bienále a jednotlivé národní pavilony nejsou právě pozitivní, nicméně pozitivní je, že jako celek fungují a utvářejí solidní přehlídku současného umění, která má šanci zaujmout každého, komu není svět, ve kterém žijeme, úplně lhostejný.

Národní pavilony jsou v Benátkách zajímavé nejen jako jednotlivé entity, ale i jako celek, v jehož rámci je možné porovnávat zvolené přístupy. Jaká jsou volena témata? Jakým způsobem je reagováno (minimálně v Giardini) na existující stavby pavilonů? Jakým způsobem se jednotlivé země vypořádávají s úlohou národní reprezentace – přidaly se k současnému trendu a snaží se stát místy mezikulturního dialogu?

V této části recenze bych ráda obšírněji představila pavilony, které zvolily z mého pohledu zajímavá témata a originálně se s nimi vypořádaly. Ať už je to Německo, kde kurátor Florian Ebner spojil ve svém výběru několik aspektů: pohled za teritoriální hranice vlastní země, aktuální společenskou tematiku a práci s architekturou pavilonu. Tedy prvky, které shrnují přístup, jakým se letošní Bienále v souzvuku s hlavní výstavou vydává. Dále ukrajinský pavilon, který signalizuje otevřenost vůči západnímu světu, Rakousko, v jehož pavilonu mnozí nejprve musí hledat, co že to je vystaveno. A nakonec arménský pavilon, který obdržel Zlatého lva a za kterým se vyplatí si udělat výlet mimo hlavní centrum Bienále, stejně tak jako za pavilonem litevským.

______________________________________________________________

Německo

Jedním z nejvýraznějších pavilonů na letošním bienále je ten německý, který nese název Fabrik. Výstava zde prezentovaná se zabývá rolí obrazů v naší době a jejich vracející se tendencí k političnosti – věnuje se uprchlíkům, obchodu se zbraněmi, pracovním podmínkám, NSA a dalším tématům.

Kurátor Florian Ebner se rozhodl využít pozůstatky přestavby, kterou pavilon prošel během architektonického bienále, a rozmístil vybraná umělecká díla v prostoru vertikálně. Do objektu se tak vstupuje vedlejším vchodem, hlavní prostor je rozdělen do dvou úrovní, čímž je vnímání prostoru pavilonu radikálně změněno.

V horní části vystavuje Tobias Zielony, který se věnuje aktuální debatě o azylantech proudících z Afriky do Evropy. Uprchlíky, kteří v Německu bojují za svá práva, doprovázel a fotografoval. Jedná se o fotografie, ve kterých se záměrně vyhýbal zobrazování hrůzných obrazů z uprchlických táborů a dalších situací, které by jen podporovaly již vytvořený mediální obraz, jenž šíří strach z aktuální situace. Zielony se tak kriticky staví k převládajícímu pojetí dokumentární fotografie. Snímky následně zaslal africkému tisku, do zemí, ze kterých protagonisté jeho fotografií pocházejí. Redakce novin fotografie doplnily o články, na které Zielony neměl vliv, a právě výtisky novin jsou prezentovány na Bienále v Benátkách.

Factory of the Sun umělkyně Hito Steyerl se tváří jako hyperrealistická počítačová hra, kterou však diváci pavilonu nemohou aktivně hrát, nýbrž pouze pozorovat. Přesto se ve skutečnosti jedná o práci, která má dokumentární základ a vypráví příběh dvojčat, jež vyrostla v Sovětském svazu a přestěhovala se do Izraele, který je rozšiřován o fiktivní roviny. Hito Steyerl využívá postinternetové estetiky a balancuje na tenké hranici fikce a reality, vtahuje do děje aktuální témata jako např. roli Deutsche Bank na zbankrotování Řecka. Nechává děj, aby se odehrával na vizuálně působivém berlínském Teufelsbergu, který je historicky spjat se studenou válkou, jelikož sloužil pro USA a Rusko jako odposlouchávací stanice. Projekce je instalována v původním přízemí pavilonu, do kterého nyní vstupujeme jako do sklepa. Na stěny potemnělého prostoru Steyerl promítá pravidelný rastr a nechává tak diváka, aby se stal součástí digitálního světa.

Jasmina Metwaly a Philip Rizk se zabývají od roku 2011 situací v Egyptě. Pro německý pavilon zinscenovali v pravém křídle situaci, kterou prochází množství egyptských továren – privatizace, následné propuštění dělníků a zbourání. Ve filmu, na kterém spolupracovali s egyptskými dělníky-neherci, se snažili na ukázce mikrokosmu jedné fabriky vytvořit obraz aktuální situace v celém Egyptě.

Olaf Nicolai vytváří na střeše pavilonu imaginární, leč reálnou akci, která potrvá celých sedm měsíců trvání Bienále. Dění zde však není z pohledu diváka vidět, ten může jen odhadovat, tušit, co za umělecké dílo se na střeše nachází, a pokud bude mít štěstí, zahlédne ze střechy svržený bumerang. U vstupu do pavilonu připravil Nicolai až vědecky pojatou studii povětrnostních podmínek. Enwezor říká: „Mně nestačí jen využít prostor výstavy a pak zmizet, já chci proměňovat i v čase.“ Tuto snahu shrnuje pod filtrem Liveness: On Epic Duration a snaží se do výstavy zakomponovat mnoho živých prvků a performancí. Tuto snahu přijal za svou i kurátor Florian Ebner s po celou dobu trvající „neviditelnou“ akcí Olafa Nicolaie.

Německý pavilon je zakotven v současnosti, svoji platnost má i nyní, v létě 2015 a otevírá otázku, kam se představené situace budou vyvíjet v budoucnosti. Stejně tak jako výstava Okwuie Enwezora.

Od mnohých pavilonů se ten německý odlišuje tím, kdo za výstavou stojí. Výběr kurátorů a umělců pro většinu pavilonů mají na starosti ministerstva kultury (Francie, Litva, Arménie) ve spolupráci s kulturními instituty (např. British Council, Institut français), nebo naopak ve spolupráci s uměleckými institucemi a nadacemi (např. Latvian Centre for Contemporary Art, Stella Art Foundation Moscow), akademiemi umění (např. Vilnius Academy of Arts). Za ukrajinským pavilonem stojí pouze soukromé centrum pro současné umění ve střední a východní Evropě, které nese jméno ukrajinského oligarchy Victora Pinchuka. A spolu s tím, jak se mění zadavatel, se často mění i kulturněpolitické zaměření pavilonu.

V Německu jmenuje kurátora Auswärtiges Amt na návrh oddělení pro umění a výstavy takto nazývaného ministerstva zahraničí. Na realizaci se podílí ifa – Institut für Auslandsbeziehungen – institut, který se zabývá mezinárodní kulturní výměnou a mezinárodní kulturní politikou. Tyto instituce přebírají funkci ministerstva kultury, které v Německu na federální úrovni neexistuje. Ifa se soustředí na kulturní dění zejména ve východní a jižní Evropě, Asii a na africkém kontinentě. V popředí mnoha projektů stojí i evropsko-islámský dialog a zprostředkovává výstavy současného umění z těchto regionů v Německu (vlastní galerie má ve Stuttgartu a Berlíně). V německém pavilonu se tak pozitivně odráží současná německá mezinárodní (kulturní) politika, multikulturní orientace, otevřenost a snaha o interkulturní dialog. Zároveň pak s vědomím tohoto pozadí již nepřekvapí skutečnost, že nigerijský kurátor s americkým pasem hlavní výstavy Okwui Enwezor je od roku 2011 ředitelem Haus der Kunst v německém Mnichově.

Kurátor: Florian Ebner Vystavující umělci: Tobias Zielony, Hito Steyerl, Olaf Nicolai, Jasmina Metwaly & Philip Rizk WWW Kde pavilon hledat: Giardini

______________________________________________________________

Ukrajina

Ukrajinský národní pavilon se nachází na benátské pobřežní promenádě Riva dei Sette Martiri nedaleko Giardini. Pavilon je sám o sobě politickým vyjádřením. Victor Pinchuk, oligarcha a mecenáš z Kyjeva, v Benátkách zastupuje Ukrajinu s vlastními umělci ze svého soukromého muzea.

Vystavená umělecká díla mladých ukrajinských umělců, kteří povětšinou nastartovali svoji uměleckou dráhu skrze politický aktivismus během Oranžové revoluce v roce 2004, jsou prezentována v dočasném průhledném pavilonu, který je umístěn na pobřeží vedle kotvících luxusních jachet. Průhlednost pavilonu má symbolizovat naději za novou Ukrajinu, která bude charakterizována transparentností a demokracií, aktivní společností, otevřeností a integrací vůči západnímu světu. Pavilon a v něm umístěná umělecká díla reagují na současné dění na Ukrajině, vyjadřují se ke stavu země a společnosti, kriticky a s nadhledem se dotýkají tématu medializace – zkreslování, zjednodušování skrze tisk, rádio, televizi a internet. V neposlední řadě řeší, jakým způsobem ovlivňuje současná situace na Ukrajině běžný život jejich obyvatel. Kurátorem muzea i ukrajinského pavilonu je Belgičan Björn Geldhof, i zde se tedy otiskl trend angažování zahraničních aktérů.

Kurátor: Björn Geldhof Vystavující umělci: Artem Volokitin, Zhanna Kadyrova, Mykola Ridnyi, Yevgenia Belorusets, Nikita Kadan WWW Kde pavilon hledat: Na promenádě mezi Arsenale a Giardini

______________________________________________________________

Rakousko

Kriticky k architektuře národního pavilonu, tedy k prostoru, se kterým se každoročně vystavující umělci musejí „poprat“, se vyjadřuje Rakousko. Pavilony na Bienále jsou symbolem národní reprezentace, symbolem snah o zaujetí diváka v lese objektů lákajících na svůj obsah. Aby toho nebylo málo, díky své neměnné architektuře jsou i symbolem doby vzniku pavilonu, s ní spjatých ideologií a Benátského bienále vůbec.

Heimo Zobernig formálně zasahuje do prostor pavilonu, nechává zmizet historizující architektonické prvky pavilonu – klenuté oblouky, vyrovnává úrovně podlahy, snižuje stropy, propojuje pavilon se zahradou a nechává tak vzniknout stylově čistý prostor, který se vzdává zařaditelnosti v čase. Jeho zásah je minimalistický a divák se musí soustředit, aby změny vůbec rozpoznal. Na rozdíl od německého pavilonu, jehož přestavba je využita k prezentaci uměleckých děl a který v nás vyvolává pocit nutnosti překonávat architektonické překážky ve formě velkých převýšení na cestě za uměním, umožňuje rakouský pavilon ničím nerušený pohyb prostorem. Rakouský pavilon je v Giardini místem klidu a odpočinku, příjemným kontrastem k jinak rušným a mnohdy přehlceným instalacím.

Kurátor: Yilmaz Dziewior Vystavující umělec: Heimo Zobernig WWW Kde pavilon hledat: Giardini

______________________________________________________________

Arménie

Za dalšími pavilony se vyplatí udělat si delší výlet od dvou hlavních dějišť Bienále. Arménský pavilon se nachází na ostrově San Lazarro degli Armeni, kde se od roku 1717 nachází arménský klášter a který je považován za jedno z nejprominentnějších center arménské kultury. V prostorech kláštera v současné době funguje muzeum, do jehož expozice je po dobu Bienále zakomponována výstava Armenity 17 současných umělců arménské diaspory. Návštěvník díky tomuto specifickému prostředí získává širší náhled na celou problematiku, čímž se pavilon výrazně odlišuje od ostatních.

Arménský příspěvek k Bienále, kurátorovaný Adelin Cüberyan von Fürstenberg, Švýcarkou arménského původu, reflektuje stoleté výročí arménské genocidy. Během let 1915 a 1916 došlo k masakrům a pochodům smrti organizovaným Mladoturky v Osmanské říši. Von Fürstenberg pozvala 16 umělců z celého světa, kteří jsou druhou generací potomků genocidy. Vystavená umělecká díla se zabývají právě pozůstatky jejich arménské identity, tzv. armenity.

Tím, že je výstava začleněna do expozice v klášteře, dochází bohužel k její roztříštěnosti a nepůsobí uceleným dojmem. Výstava expanduje i do přilehlé zahrady a na opevnění, kde mají díla více prostoru. Zejména zvuková instalace v zahradě je na tomto specifickém místě působivá. Jako divákovi mi v klášteře chyběla možnost koncentrace na vystavené objekty, které se mísily s různými muzeálními objekty. Přesto je návštěva arménského ostrova zážitkem, který však vytváří spíše jeho kontext pavilonu a prostředí, v němž je umístěn.

Kurátorka: Adelin Cüberyan von Fürstenberg Vystavující umělci: Haig Aivazian, Nigol Bezjian, Anna Boghiguian, Hera Büyüktaşçıyan, Silvina Der-Meguerditchian, Rene Gabri & Ayreen Anastas, Mekhitar Garabedian, Aikaterini Gegisian, Yervant Gianikian & Angela Ricci Lucchi, Aram Jibilian, Nina Katchadourian,Melik Ohanian, Mikayel Ohanjanyan, Rosana Palazyan, Sarkis, Hrair Sarkissian WWW Kde pavilon hledat: Na ostrov San Lazarro degli Armeni se dostanete vaporetem č. 20 ze zastávky San Zaccharia nebo speciálním vaporetem, které vás tam do konce června dopraví od Giardini během odpoledne každou půl hodinu. Pavilon se otevírá denně 13:00 – 17:30. Vstupné se vstupenkou na Bienále 3€, bez 6€.

Pavilon obdržel ocenění Zlatého lva za nejlepší národní pavilon.

______________________________________________________________

Litva

Jiným způsobem se se svou minulostí vypořádal litevský pavilon, který prezentuje projekt Museum litevského umělce Dainiuse Liškevičiuse. Na rozdíl od arménského pavilonu Litva prezentuje projekt pouze jednoho umělce, který na část národní minulosti – sovětskou éru v Litvě – hledí z více či méně subjektivního pohledu. Liškevičius kombinuje ve svém Museu objekty denního užití ze sovětské éry se vzpomínkami na litevská ikonická protirežimní umělecká díla a akce, např. na poničení Rembrandtova obrazu Danae v Ermitáži Broniusem Maigisem (1985) nebo na upálení se studenta Romase Kalanty ve městě Kaunas v roce 1972. Na subjektivně sesbíraný archiv věcí, akcí a objektů reaguje Liškevičius pomocí často vtipných a ironických kreseb, na videu zaznamenaných performancí nebo ready-mades. Prozkoumává hranice umělecké svobody a svobody slova v okupované Litvě. V nehierarchicky uspořádané instalaci nás umělec posílá na cestu neustálého vracení a posouvání se v čase – do svého světa mezi Sověty okupovanou Litvou a jeho současnou interpretaci této doby.

Instalace litevského pavilonu je hravá a živá a na rozdíl od arménského pavilonu jí prospívá ucelená a uzavřená koncepce, kterou můžeme chápat jako potřebu a pokus o novou interpretaci litevských dějin umění sovětské éry. Lehce ironizující pohled na sovětský režim podtrhuje v pavilonu nenápadná performance, kdy kustodka oblečená v modré zástěře před návštěvníky pavilonu ostentativně čistí a uspořádává vystavené objekty.

Kurátoři: Vytautas Michelkevičius a Rasa Antanavičiūtė Vystavující umělec: Dainius Liškevičius WWW Kde pavilon hledat: Garden of Palazzo Zenobio, FONDAMENTA SOCCORSO, DORSODURO 2596, VENEZIA, 30123, Italia. Má otevřeno i v pondělí.

______________________________________________________________

Praktické informace k Bienále Benátky zde

______________________________________________________________

56. bienále současného umění v Benátkách / národní pavilony / Benátky / 9. 5. - 22. 11. 2015

______________________________________________________________

foto: Sim Binko, Anežka Bartlová, Piero Demo