Bienále speciál: Všechny budoucnosti světa

Nedávno mi do mailu přišel dotazník pro teoretiky a kritiky současného umění s otázkami typu „jméno oblíbeného umělce?“ a nebo „co musí splňovat umělecké dílo, abyste ho označil/a za dobré?“. Je celkem nepodstatné, kdo otázky sestavoval, a vzhledem k tomu, že jsem neodeslala odpovědi, není ani fér to nějak více zkoumat. Zdá se mi však ilustrativní a těžko uvěřitelná představa, že by toto skutečně někoho zajímalo ve vztahu k (současnému) umění. Podobné otázky pramení kdesi v nedůvěře ke světu, který se neustále proměňuje, a spoléhání se na autority je příznakem hlubší nejistoty.

 

Subjektivismus či deklarovaný individualismus a uzavřenost projevu jsou pak symptomy jakési podivné nemoci z nedůvěry. Kritik umění i kurátor, ačkoliv nemají moc léčit, musí věřit, že diagnostikování je pouze první, ač velmi důležitý, krok ke změně stavu věcí. "Stav věcí" jako takový přitom není neproblematický pojem. Od začátku června je k dispozici publikace Lapidárium, obsahující do češtiny přeložené texty, které pojednávají právě o možnosti či schopnosti věcí či objektů (obecně) být aktivními činiteli ve světě, ovlivňovat svůj i náš stav světa. Umění nevyjímaje. Víra, že uměním lze měnit svět kolem sebe, je podstatnou a velmi pozitivní charakteristikou letošní kurátorované výstavy na Benátském bienále.

Okwui Enwezor, hlavní kurátor výstavní části v Arsenale a tzv. centrálního pavilonu Všechny budoucnosti světa, mluví v úvodním textu o několikerém třídění. To zde nemá charakter kategorií, ale spíše vrstev materiálu, z nějž se skládá látka výstavy, malá míra zahuštění je jednou z velkých předností celé přehlídky. Samozřejmě s ohledem na možnosti výstavy podobného typu: nejde možná tolik o absolutní počet děl, jako spíše o dovednou instalaci a velmi banální architektonické členění krásně olezlých prostor bývalých lodních skladů. Enwezor zmíněným vrstvám, určujícím charakter výstavy, říká v úvodním textu „filtry“ a jmenuje tři: Zahrada neuspořádanosti (Garden of disorder), Živost: o velkém trvání (Liveness: On epic duration) a konečně Čtení Kapitálu (Reading Capital). Pojem „filtr“ má výhodu v implikaci překrývání, propouštění pouze určitého spektra světla na vystavená díla či probíhající akce a pomáhá tak Enwezorovi otevřeně podtrhnout to, co považuje za nejdůležitější. To přitom v žádné smyslu neznamená, že by kurátor díla znásilňoval přílišným politizováním. Ostatně to zachycuje již prvně zmíněný filtr: vnější anti/systém je pro umělecká díla častěji zdrojem, předmětem k analýze, nikoliv nutně omezující hranicí. Filtr s poetickým názvem Zahrada neuspořádanosti odkazuje návštěvníky samozřejmě i k části Giardini, kde jsou například v prostoru mezi pavilony instalovány sochy slavných tyranských kolonizátorů od RAQS MEDIA COLLECTIVE (jejich tvorbu pražskému publiku představila vloni galerie Tranzitdisplay).

Krátce snad ještě k filtrům: základem je zmíněná živost, kterou se Enwezor do formátu Bienále, trvajícího letos celých 7 měsíců, snažil dostat. Jedná se především o množství vedlejších aktivit a výstav. Mimo to šlo ale kurátorovi i o možnost zahrnout důležitou složku současného uměleckého projevu, totiž performance (možnost pracovat s přímou přítomností umělkyně/umělce), a vyhnout se přitom pouhému záznamu. K tomuto účelu nechal v centrálním pavilonu v Giardini vytvořit prostor ARÉNY, kde probíhá víceméně kontinuální hlasité čtení anglického překladu Kapitálu Karla Marxe. Zážitek každého návštěvníka se tak liší (dokonce i v případě, že dotyčný již sám Kapitál přelouskal, což ale není předpokladem): každý zaslechne jen jeden malý úryvek, velmi často neumožňující posoudit důležitost celku (osobně jsem si vyslechla zřejmě statistická čísla úmrtnosti kojenců a dětí do tří let věku v důsledku práce žen v továrnách). Součástí oné živosti je také nabitý program proměňujících se aktivit, performance a dalších live vystoupení.

Souvislost s filtrem Čtení Kapitálu je tu jednak doslovná, ale byla by škoda chápat jej pouze jako odkaz k onomu monumentálnímu literárními dílu, čteného v určitém, skoro posvátném rituálu. V rozhovoru pro časopis Monopol Enwezor upozorňuje, že by se neodvážil přirovnávat Kapitál ke svaté knize, proto se ostatně tento filtr nejmenuje Kapitál, ale Čtení Kapitálu: jde o podobu oratoria, která nese veškerou sociokulturní realitu současného stavu světa, nikoliv patos pseudohistorického formátu. Místo toho Enwezor návštěvníkům umožňuje zaslechnout ten jejich kousek Kapitálu, být součástí Čtení.

Nejblíže k zachycení tématu Bienále pak mají rámcové koncepty Parlament forem (Parliament of Forms) a Stav věcí (State of things). Nedají se vysvětlit snadno, což ukazuje mimo jiné na to, že jsou živé a aktuální. Stručně by snad mohlo stačit říci, že Enwezor tak upozorňuje na funkce či operace, na které reálně, ve světě kolem nás, působí právě umění. Umělecká díla jako (v určitém ohledu) specifický druh objektů mají schopnost působit na své okolí způsobem, který je charakteristický právě pro umění. Definice kruhem? Zkoumat stav stavu věcí chápaných po způsobu parlamentu forem (a věcí – viz text B. Latoura v publikaci Lapidárium zmíněné na začátku) se naopak zdá jako poctivý přístup k fungování našeho světa, stejně jako místní komunity nebo ruské společnosti. Jednoduše se tu vyzdvihuje zodpovědnost ke skutečnosti/realitě, tak jak věci jsou. Mimo jiné také onen „stav věcí“ ukazuje, že na letošním Bienále, jde více o „věci“(díla), než o „jména“ (umělkyně a umělce).

Abych se pokusila tyto teoretické úvahy nějak ukotvit v konkrétnější podobě, pokusím se ukázat, jak ve výstavě funguje několik vybraných děl. Také bych byla ráda, pokud by z textu vyznělo, že angažované umění není tím, co se u nás banálně pojmenovává jako politické. Jak na pražské přednášce řekla Mieke Bal, angažované či politické umění je takové právě tehdy, když nepojednává o politice.

Při procházení monumentálními sály Arsenale je možné si všimnout několika témat, možná je můžeme vypíchnout jako jedny z možných charakteristik spíše přítomného než budoucího umění. (Pojem přítomné umění zde používám pro vyhnutí se až příliš širokému a vyprázdněnému pojmu současné umění. Definuji si jej jako pojem zahrnující ta umělecká díla, která jsou tu s námi, tedy nějak mohou působit na vnímání umění. Tento velmi pragmatisticky chápaný pojem umění je však čistě pracovní hypotézou, spíše než jakýmkoliv návrhem, a snaží se pouze zbavit pachuti pasivity souběžnosti existencí subjektů a objektů.) Víceméně postupně, dle rozmístění v podlouhlém, panely jasně traktovaném, prostoru je to motiv hudby, paměti věcí, divadelnosti, hry, materiálovosti, estetizace moci a motiv aktivity/aktivismu.

Motiv hudby, často re-prezentovaný hudebními nástroji, zdůrazněný prací s rytmem a fungující jako znak sdíleného uvolnění a cíleného vyjádření emocí, velmi výrazně akcentuje kulturní pozadí. Úvodním příspěvkem je vstupní instalace Adela Abdessemeda Nympheas, kde jde spíše o fascinované a tíživé ticho. Do tvaru leknínů skované mačety proměňují betonovou podlahu v nevyzpytatelnou vodní hladinu a navozující mýticko-poetickou vážnost a koncentraci při vstupu do Arsenale.

V nádherné videoinstalaci Animitas využívá formát hudby i Christian Boltanski. Zkoumá zde hranice života a smrti ve vztahu k možnostem sebe-prezentace (autobiografie) a mýtu (fantazijní prezentace). Rozechvívá, aniž víme jak se mu to podařilo.

Výstavní sály pak rozeznívají i „samohrající klavíry Jasona Morana, které jsou součástí instalace tematizující roli a symboliku hudby (jazzu především) ve vztahu k identitě prostoru i posluchačů (STAGED: Savoy Ballroom 1, STAGED: The Three Deuces).

Paměť věcí či stopy minulostí jsou tematizované daleko širším okruhem děl, než zde bude možné ukázat. Deníky Petera Friedla vystavené v mohutné skleněné vitríně ukazují míru muzealizace, jež jsme schopni připustit, abychom brali každý svou minulost jako vážnou věc.

Konceptuálně hravý projekt představuje Taryn Simon, která vytváří politický herbář z rekonstrukcí květinových dekorací přítomných na stolech státníků při podpisu významných smluv. Pomíjivost aranžovaných květin, překonaná zčásti vysušením a vystavením, je paralelou k osudu podepsaných papírů: většina z vybraných historických příkladů očekávaný klid nepřinesla.

S nově pojatým klasickým tématem archivu přichází přehledná instalace digitalizovaných děl Haruna Farockiho. Význam tohoto počinu je především v možnost zpřítomnit a vzdát tak poctu zesnulému mistrovi angažovaného umění na hraně filmu a videa.

Divadelnost je poslední dobou k vidění velmi často (aktuální letní projekt O něco horší než Romeo v pražské MeetFactory je jen důkazem). Nejsilněji tento potenciál využil v Arsenale Qui Zhije v Jing Ling Chronicle Theater Project. Instalace vytváří prostředí, v němž je každý divák strůjcem významu díla – emoce reflektující bizarní i hravé předměty, pohyblivé artefakty různého původu fungují většinou na bázi asociace a reakce na podněty. Divadlo světa a ráj pro oči, chtělo by se říci (hýbat předměty mohou bohužel pouze kustodi). Název skupiny, kam autor na konci devadesátých let patřil, Post-Sense Sensibility, vyjadřuje dobře, jak se k jeho tvorbě postavit.

Mezi další díla pracující výrazně s inscenováním scény patří práce Kathariny Grosse, na jejíž adresu poznamenal poťouchle Adrian Searle z Guardianu, že není jisté, zda se jedná o zrod či zánik oné duhově fantaskní krajiny.

Angažovanější pohled pak představuje instalace Theastera Gatese Gone are the Days of Shelter and Martyr. Hrané scénky inscenované ve zříceném kostele v Chicagu můžou českému divákovi připadat jako méně doslovné a angažovanější verze projektů Jiřího Sozanského v Terezíně nebo Intervence Jana Pfeiffera v Colloredo-Mansfeldském paláci.

Site-specific scéničnost představují pravidelné performance Saadane Afifa The Laguna‘s Tribute. Ve výstavě se nachází pouze cosi jako reklama na performance pořádané každý den při východu a západu slunce na určeném rohu nad lagunou v Benátkách.

Nepřehlédnutelnou je také monumentální materiálová instalace ghanského umělce Ibrahima Mahamy. Koridor vně Arsenale, kterým se návštěvníci mohou vnějškem vrátit k východu, potáhl Mahama sešitými jutovými pytli na kakao. Na každém je vytištěný kód obchodníka, producenta. Téma výměny, obchodu, ale i transferu je nepřehlédnutelné.

Ukázkou navrhovaného motivu hry na život je prezentované dílo Adriany Piper The Probable Trust Registry: kdokoliv se může rozhodnout se podepsat a u umělkyně v archivu uložit kopii prohlášení, deklarujícího doživotní (na 100 let) dodržování jednoho ze tří statementů („I will always be too expensive to buy“, "I will always mean what I say“ nebo „I will always do what I say I am going to do“). Dílo, fungující podle přesně daných pravidel jako v životě, má skutečný potenciál měnit svět. Tedy za předpokladu, že se vůbec rozhodneme účastnit. Piper získala za dílo ocenění poroty – Zlatého lva.

Dalším příkladem využívání formátu hry k vyjádření se ke stavu věcí je Boris Achour. Instalace a video explicitně ukazuje potýkání se se situací „Hry, jejichž pravidla ignoruji“. Forma může připomínat videonávody z YouTube, instalace naopak ukazuje herní komponenty (her, jejichž ignorovaná pravidla nám autor nesdělí) jako petrifikované. Hra na život, stejně jako „break the rule“ jsou tu hesly již antikvovanými.

Prezentovaná instalace Chantal Akerman je složená z asi deseti videí a zátiší plastikových nezbytností a nese název Now. V neurčitém tam a teď zkoumá Akerman hodnotu fikce (hry na...) jakou je například idea přírody a přirozeného času. Hranice lidskosti jsou dnes odvislé od schopnosti reflexe vlastní situovanosti, určení toho, co je blízko a co dál, co v dosahu a co ne, to vše ale v instalaci selhává. Návštěvník je zaplaven vlnou podnětů pro všechny smysly. Mizí tak vlastně i představa přirozenosti, onoho „teď“. Ostatně titul celého bienále Všechny budoucnosti světa je prohlášením podobného druhu.

Také materiálovost je samozřejmě širší téma, které se prolíná dalekosáhle celou výstavou. The Propeller Group připravili objekt a fascinující video, zachycující ve speciálně zpomaleném módu obraz srážky dvou projektilů: jeden pochází z M16 – ikonické zbraně západní strany studené války, druhý pak je vystřelen z AK-47 (Kalašnikov) – tedy značky odkazující ke socialistickým a komunistickým revolučním snahám nejen východního bloku. Prostředí balistického gelu a velmi zpomalené záběry fúze obou smrtonosných objektů do jednoho, nesou pro zbraně typickou dávku fascinace, krásy a děsu. Kontinuita a diskontinuita „zamrzlá“ v gelu − objektu bohužel evokuje návštěvníkovi bienální přehlídky aktuálního umění možná až příliš pachuť veletrhu inovací.

Hravou instalací odkazující na kunstkomoru a neuspořádanosti či výjimečnosti lidského uchopování světa kolem sebe je Every Life is a Fire Ricardo Breye. Zde je znovu možné odkázat na Enwezorův zájem na interpretaci děl, jakožto součást parlamentu forem a vidět v jednotlivých krabicích Breyovy instalace poznámky k míře bizarnosti našeho civilizovaného světa.

Výrazná je tendence mnoha děl k estetizaci moci, například formálnější projevy vietnamské umělkyně Tiffany Chung, jejíž The Red Dot Serie ukazují na motiv geografické hranice propojené se statistickými daty definujícími určitým de-emocionalizovaným způsobem problematické až traumatické události. Prezentovaný projekt se zaměřuje na Sýrii. Podobným způsobem pracuje – ve formě tkaných koberců Maja Bajevic, ty reflektují pohyby komodit na trhu formou náročné ruční práce, jejíž náročnost je zřejmě větší než trvanlivost efemérních hodnot na grafu.

Posledním motivem, který z výstavy zmíním (a jistě není ani nutné připomínat, že si tento výčet nečiní nárok na celistvost) je aktivita/aktivismus. Dva zdánlivě odlišné pojmy definující umělecké počínání jsou ve výstavě přítomny natolik spojitě, že se domnívám, že je nemá smysl oddělovat. Jakožto vystavené exponáty můžeme v Arsenale nalézt transparenty z protestů zaměstnanců Guggenheim Muzea nebo karnevalově působící kostýmy protiputinovských demonstrací v Rusku (GLUKLYA/ Natalya Pershina-Yakimanskaya). Obojí má svou autenticitu, ačkoliv jim kontext instituce Bienále značně ubírá na síle.

Poblíž prezentovaný projet Marca Fusinata From Horde to the Bee, který má podobu crowdfoundingové akce uvnitř artworldu, ve srovnání s tímto vyzní víceméně bezzubě.

V Arsenale je možné setkat se i s ne tak jednoznačné politickými aktivitami, například Ernesto Ballesteros, počínající si poeticky až nesmyslně, když celý den balancuje, opravuje a pouští letadélko z jemného papíru a špejlí. Nebo dělník, najatý Rirkritem Tiravanijou pro vystavené dílo Untitled/ 14 086, který přímo v expozici tvoří a suší cihly a potom do nich otiskuje čínské značky určující pořadí. Oba posledně zmínění pracují výrazně s energií, kterou operuje právě umělecké dílo a člověk/participant sám – často pak ve spojení s motivem práce, která tvoří a zároveň buduje naše prostředí.

Takto by jistě bylo možné pokračovat dále, vybrat díla podle jiných parametrů a pokusit se například pojmenovat rozdíly od tvorby české scény. Velmi stručně snad pouze dodám, že angažovanost letošní přehlídky je nejen únosná, ale velmi osvěžující. Nepokládá na nutné vysvětlovat, proč se některým problémům věnuje nebo zda jde o inovativní formální přístup. Stačí totiž, že díla jsou s námi ve světě a my společně s nimi tvoříme benátské Bienále.

Všechny budoucnosti světa jsou sice ještě ve hvězdách, ale právě proto potřebují naši spoluúčast a zvědavost, aby se staly přítomnostmi, na utopie totiž už asi nikdo nevěří. Tak zkusme brát letošní Bienále jako horoskop do těch budoucností.

______________________________________________________________

Všechny budoucnosti světa / kurátor: Okwui Enwezor / Arsenale / Benátky / 9. 5. - 22. 11. 2015

______________________________________________________________

Praktické informace k Bienále Benátky zde

______________________________________________________________

foto: Sim Binko

______________________________________________________________

Cestu Anežky Bartlové na Biennale di Venezia finančně podpořil grant Institutu umění/Divadelní institut v rámci programu Krátkodobé mobility.

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.