Artalk.cz

Šalounův tým na Strahově

Když přijede Josef Dabernig, vídeňský umělec, do nějakého města, první, na co se jde podle vlastních slov podívat, je fotbalový stadion. Zajímá jej nejen z architektonického hlediska, ale také kvůli otázce sociokulturní změny, ke které v důsledku geopolitických a historických posunů dochází. Mapováním a fotografováním rozličných fotbalových ploch se zabývá se stejnou intenzitou, s jakou je nadšeným obdivovatelem fotbalové hry. Dabernigovy snímky prázdných stadionů zároveň působí až bezčasovým dojmem a bez svého realizovaného účelu – kdy jsou tribuny naplněny lidmi – tematizují okamžik touhy a očekávání, který je v umělcově díle výrazně přítomný.

Josef Dabernig na vernisáži výstavy
Josef Dabernig na vernisáži výstavy

Když byl Josef Dabernig přizván na AVU jako hostující pedagog pro letní semestr 2014/2015, jeho první kroky a zájem vedly samozřejmě ke strahovskému stadionu. Obří stavba vznikala postupně v průběhu několika desítek let, železobetonové konstrukci ze 30. a 40. let předcházel dřevěný stadion podle návrhu Aloise Dryáka z roku 1925. Dnes je stadion považován za jeden z největších na světě a od roku 2003 je dokonce kulturní památkou, v Praze si s ním však nikdo neví rady. Hřiště vlastní Fotbalové centrum mládeže AC Sparta Praha, tribuny pak město, které se o něj nijak nestará, a proto pomalu chátrají.

Strahovský stadion se stal nejen inspiračním zdrojem pro samotná díla studentů z Ateliéru hostujícího pedagoga (jinak zvaný též Šalounův ateliér), ale také místem, kde se jejich prezentace odehrává. Působivá skleněná stavba, původně postavená pro novináře a reportéry, však neslouží jako pouhá kulisa pro instalaci, ale stává se její nezbytnou součástí. Dvě patra – jedno tmavé, otevírající útroby do bývalých nahrávacích místností, a druhé světlé s velkou prosklenou vyhlídkou na celé město. Jednotlivé pokoje pak propojují různě navěšené ručníky, které zde ve vzpomínce na spartakiádní cvičení rozmístila Marcela Steinbachová. Právě drobná gesta, která metaforicky nebo explicitně odkazují k minulým událostem, jichž se stal stadion svědkem, jsou pro výstavu Šalounova ateliéru charakteristická.

Studenti ateliéru hostujícího pedagoga
Studenti ateliéru hostujícího pedagoga

Steinbachové ručníky kromě samotného cvičení odkazují také ke spartakiádním obrazcům, které účastníci cvičení vytvářeli. Podobně lze vnímat i manipulované fotografie Junshenga Zhoua, jehož snímky připomínají chronofotografické postupy. Znásobení fotbaloví hráči se najednou ocitají v nakupeném chaosu, který má daleko k organizovanému řádu hry. Samotné fyzické cvičení se pak objevuje ve videu Lucie Doležalové, která natočila jednoduchou rozcvičku se studenty v ateliéru. Záznam cviků však nelze číst pouze z formálního hlediska, ale je třeba mít na paměti právě místo jeho prezentace. V kontextu se strahovským stadionem se z rozcvičky stává otázka politických a sociologických hledisek sokolského nebo spartakiádního cvičení, které mělo demonstrovat disciplinovaného a kolektivního ducha účastníků. Je jen škoda, že tomuto ambivalentnímu vztahu jedince a kolektivu, který během hromadných cvičení nastává (jedná se o rozpor mezi prezentací mocenské organizace a pocitem kolektivu), se nikdo ze studentů blíže nevěnuje.

Že je i samotný stadion uhrančivou stavbou, dokazují díla některých studentů. Jana Mikšíka zaujala oválná podstata stadionu, kterou srovnává s věcmi z každodenního života, Vojtěcha Nováka zase technologická vyspělost zvukového přenosu, který na celém stadionu zajišťují půvabné „deštníkové“ reproduktory. Za pomoci zvukové instalace byl také připomenut ojedinělý systém reprodukční techniky, jež byla zapuštěna do plochy cvičiště, aby nedocházelo ke zpožděným reakcím účastníků při cvičení. Novák tento historický moment (dnes již nedochovaný) staví do kontrastu se současným stavem stadionu, když ve svém videu nechává kameru stát před jedním z oblouků stavby a v pozadí hraje hudba z mobilu, kterou si zde pouští lelkující mládež. Podobně dokumentárním dojmem působí typologie graffiti nápisů, jež ze stěn zadních stran tribun zaznamenávala Heeza Bahc. Následně přemalovala jejich podobu na skleněné desky, skrz které snímala vnitřek stadionu.

Výhled z press tribuny
Výhled z press tribuny

Současná podoba stadionu promlouvá také skrze svá minulé určení. Gabriel Dearnaley, Iryna Zakharova a Justyna Szymańska pracují s nalezenými objekty a během procházení instalací je často divák stavěn před otázku, co je ještě práce studentů a co už je jen odpadové harampádí, které tu zůstalo po bývalém dabingovém studiu a kancelářích. Ačkoliv tedy samotná stavba vybízí k reflexi své obdivuhodné a významuplné minulosti, většina studentů se k ní vyjadřuje jaksi oklikou, skrze opatrná a nepolitická gesta. Zůstává otázkou, nakolik jde o směřování diskuze v samotném ateliéru a nakolik to vypovídá o směru současného mladého umění. I přesto lze ale v souvislosti s Šalounovým ateliérem hovořit o komplexní a promyšlené prezentaci, která z různých pozic nahlíží na nelehký případ strahovského stadionu a jeho poutavou minulost.

______________________________________________________________

Heeja Bahc, Dana Balážová, Gabriel Dearnaley, Lucie Doležalová, Tomáš Kajánek, Jan Mikšík, Andrea Mikysková, Vojtěch Novák, Martina Růžiková, Marcela Steinbachová, Justyna Szymańska, Bo Wen, Irina Zakharova, Junsheng Zhou: Šaloun Social Club – výstava ateliéru hostujícího pedagoga pod vedením Josefa Daberniga / Velký strahovský stadion / Praha / 15. – 24. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: Tomáš Džadoň

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *