Rituálně v Galerii Ars

Výstava Rituálně, která v současnosti probíhá v brněnské Galerii Ars, má výrazný kurátorský koncept založený na včlenění aktuálních prací studentů a nedávných absolventů Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity do kontextu děl klasiků československého – a v jednom případě i světového – akčního umění šedesátých a sedmdesátých let a zavedených autorů, kteří vstoupili na uměleckou scénu v osmdesátých a devadesátých letech.

Odvaha kurátorského konceptu (autorkou výstavní koncepce je Hana Stehlíková Babyrádová, kurátorem výstavy je Petr Kamenický) spočívá ve vykročení ze stereotypu kvalitativní diferenciace typu „génius nebo učitel by neměl vystavovat se studentem“. Zmíněná odvaha však autory přehlídky zároveň vystavila nebezpečí přímé konfrontace ikonických a prověřených děl, jejichž výběr nebyl institucionálně ani časově omezen, se souborem prací, které mohly být vybírány „pouze“ z portfolií současných studentů a absolventů Katedry výtvarné výchovy, z nichž většina pracuje s akčním uměním, které má na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity dlouhodobou tradici (zde je třeba připomenout i roli „otce-zakladatele“ brněnského vzdělávání v uměleckých disciplínách Igora Zhoře, který na zdejší Katedře výtvarné výchovy už na počátku devadesátých let zavedl předmět Akční tvorba a díky jehož osobnímu vkladu vznikla v roce 1993 i Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně).

Vedle studentských prací tak v expozici figurují díla osobností jako je Dalibor Chatrný, Petr Štembera, Vladimír Kordoš, Miloslav Sonny Halas, Jan Mlčoch nebo dokonce Hermann Nitsch, z mladších umělců pak Josef Daněk, Blahoslav Rozbořil, Hana Stehlíková Babyrádová, Petr Kamenický, František Kowolowski či Vladimír Havlík (mimochodem letošní laureát Ceny od Martina Zeta pro Karla Malicha organizované iniciativou Umělec má cenu). Díky naznačené strategii výstava popírá formát „školních prezentací“ motivovaných povinnými výstupy v rámci výuky, což je určitě jedním z jejích hlavních pozitiv.

Společným jmenovatelem vystavených děl má být rituál, což per definitionem platí právě pro práce profesionálních umělců, dokumentujících dnes mnohdy již legendární akce a body artové performance se sebetestujícími prvky – například Ošetřování lesa v okolí obce Lipůvka Miloslava Sonnyho Halase (duben 1976), Televize Amalgam autorské dvojice Josef Daněk a Blahoslav Rozbořil (1996), Zavěšení – Velký spánek Jana Mlčocha (1974), Konfrontace – Bolest stromu a bolest člověka Vladimíra Havlíka (1981) nebo KAM krev Petra Kamenického (2012). Při sledování výstavy divák neustále podléhá neodbytné nutnosti srovnávat: při pohledu na exkluzivní díla „starých mistrů“ (nutno ovšem podotknout, že v době vzniku představovaných děl staří ještě zdaleka nebyli, jak ostatně ozřejmuje i svěží esej Radka Horáčka v doprovodném katalogu) potom překvapí, nakolik jsou studentské práce krotké, ačkoli bychom od nich očekávali spíše testování a posouvání hranic žánru, popřípadě reinterpretaci existujících děl nebo nabourávání zavedených postupů. To se zde ovšem děje pouze v ojedinělých případech a daná rovina tak zůstává zakotvena hlavně v kurátorském textu Hany Stehlíkové Babyrádové.

V konkurenci „děl zavedených autorů“ tak obstojí jen několik málo studentských projektů: monumentální, lapidárně pojaté video Sektor 2016 Michala Marušky (2015), subtilní práce Hany Novotné z cyklu Druhé plány (2010–2012), v nichž autorka prostřednictvím vrstvení perforovaných pauzáků a fluorescentních fólií prověřuje prostorové možnosti objektu pohybujícího se na pomezí závěsného obrazu a takřka designového artefaktu, nebo plátna Kristýny Vaškové s jemnou tušovou kresbou stylizovaného florálního ornamentu odkazujícího k textilnímu dekoru z okruhu Arts and Crafts (Bez názvu a Zahrada, 2015). Opět však vyvstává otázka, do jaké míry uvedená díla – vyjma Maruškova záznamu inverzní malby vlastním tělem do zářivě červeného podkladu – pracují s tématem rituálu. Také videa Stín a Točím se tak dlouho, dokud neupadnu Terezy Bínové (2015) nebo tisky na hliníku Evy Tajovské (Hladina, 2014–2015), obojí zpracované s vizuální atraktivitou hodnou módního průmyslu, zůstávají spíše na pozici vnějškového uchopení tématu.

Spojení děl etablovaných autorů se studentskými a absolventskými pracemi však přesto nelze chápat jako disproporční, neboť záměrem kurátora nebylo inscenovat souboj ve stylu „podkoní a žák“. Naopak: instalačně vyvážený celek poskytuje víceúrovňové čtení a výstavu je možné vnímat také jako generační výpověď okruhu umělců, kteří vstoupili na scénu v osmdesátých a devadesátých letech a které spojuje – vedle různých forem akčního umění – i jejich příslušnost k učitelské profesi. Mezi pracemi renomovaných zástupců této generace překvapí projekt Petra Kamenického, který se v posledních letech profiluje především jako kurátor a vlastní díla vystavuje spíše zřídka. Až fyzická naléhavost jeho videa a souboru printů, skrytá pod filtrem zdánlivé estetiky, patří k nejsilnějším momentům výstavy (Upoutání, Utišení, KAM krev, Ema se ztrácí, 2010–2012). Kombinování role umělce, kurátora a pedagoga je příznačné také pro Františka Kowolowského, jehož tvorba dalece přesahuje lokální kontext. Nenápadné vstupy do každodenních drobných rituálů městského člověka (Intervence obyčejnosti, Možně, Zrádně, Skutečně, veřejný prostor města Lipska, 24. 9. 2012, 9.30–16.30 h) zachycené na fotografiích Daniely Dostálkové, které se pohybují na hranici záznamu performance a uměleckého dokumentu, rozšiřují referenční rámec dramaturgie výstavy o další důležitou zprávu: zprostředkovávají pohled na ostravskou scénu definovanou právě uměním akce.

Na závěr si nemohu odpustit drobnou poznámku týkající se výstavní činnosti brněnské Katedry výtvarné výchovy, která se postupem času přesunula z obligátního modu pořádání veřejnosti více či méně utajených školních výstav do profesionální roviny. Katedra provozuje hned několik výstavních prostor v budovách Pedagogické fakulty i mimo ně (Galerie Čtyři patra, Galerie RUV, Galerie Černá linka, výstavní prostory v Archivu Masarykovy univerzity a v multifunkční budově CVIDOS) a dlouhodobě spolupracuje s dalšími státními i soukromými subjekty (Dům umění města Brna, Galerie Ars, Galerie Sýpka aj.). Studium na tomto pracovišti tak v kontextu českého vysokého školství přináší naprosto nadstandardní možnost prezentace, a to jak z hlediska četnosti, tak z hlediska nápaditosti kurátorských konceptů i různorodosti prostor, kde jsou projety představovány. Díky propracované výstavní strategii se díla studentů a absolventů dostávají nejen do zorného pole odborné veřejnosti, ale i sběratelů umění, což je v našem prostředí unikátní.

Současně je třeba zdůraznit, že výstavy připravované na půdě katedry nenesou „stigma školních nebo grantových výstupů“, což není vždy snadné vybalancovat. Výstava Rituálně v tomto smyslu logicky navazuje na nedávný projekt kurátorů Petra Kamenického a Jana Zálešáka Curriculum vitae (Galerie Ars, 11. 3. – 10. 4. 2015) představující práce umělců nejmladší generace, kteří se během svého studia rozhodli projít jak Katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU, tak Fakultou výtvarných umění VUT v Brně. Ani toto výsostně „pedagogicko-vzdělávací“ kritérium výběru vystavujících však výslednou instalaci nestáhlo na úroveň běžné školní přehlídky. A to už je skoro obdivuhodné.

______________________________________________________________

Rituálně / kurátor: Petr Kamenický / autorka koncepce: Hana Stehlíková Babyrádová / Galerie Ars / Brno / 25. 5. - 26. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: Míša Dvořáková