Choreografie vztahu s divákem: Vzpomínka na Adélu Taübelovou

V Galerii AVU byla včera zahájena výstava Podhled, náhled, vhled, shrnující charakteristická díla Adély Taübelové – absolventky intermediálního ateliéru Tomáše Vaňka, která 13. 6. 2014 nešťastně zemřela. Výstava, která potrvá do 30. 6., je příležitostí k publikování textu Filipa Jakše, který se pokouší interpretovat její tvorbu.

Specifický umělecký projev Adély Taübelové mě od prvního setkání nadchl, nakazil a nadšení mě nepustilo. Měla totiž svou specifickou, hravou „nepřizpůsobivost“, která je podle Miroslava Petříčka první uměleckou predispozicí. V poslední době se věnovala zejména tématu dívání. A diváky dokázala umělecky manipulovat do statutu umělce.

Vrstvení pohledů

Její diplomová práce nazvaná Hled pohled dalekohled vhled (recenze výstavy diplomantů zde) byla situačním zvukovým průvodcem, který návštěvníka vedl takřka hodinu prostorem Veletržního paláce, čímž díky perfektní (binaurální) zvukové nahrávce s přesností na metr věděl, kam se otočit, kam se podívat. Právě čistota zvukového provedení a načasování pohybu v prostoru dávala poznat, že tato umělkyně pracuje na vysoké úrovni i v rámci soundscape škatulky. Posluchač se ocitl uvnitř zvukového světa / mysli umělkyně, byl jí veden a tento vhled byl podle něj přímým nahlédnutím do světa, který by bylo možné nazvat označením "umělecké vnímání". Také proto, že z nahrávky zněl její vlastní hlas a ona sama na diváka mávala přes malou dvoranu Veletržního paláce ve chvílích, kdy jej nahrávka upozornila, aby zdvihl hlavu. Vidím v tom kovandovské přiznání vlastního „já“, které trochu odskočilo stranou, coby posun statutů a rolí. Zároveň je tu podstatné psychologické sdílení činnosti a prožívání, podobně jako např. u nových projektů Mariny Abramović.

Pro Adélu Taübelovou byl sám pohled uměleckým aktem. Zkoumala změny chování a pohyb pozorovaného, ale i proměny myšlenkových módů toho, kdo pozoruje. Pro galerii Space například připravovala výstavu sérií kresebných návodů pro skupinu performerů. Ti by se chovali jako běžní diváci prohlížející si obrazy. Skuteční návštěvníci výstavy by se tak vlastně octli v kůži autorky – sledovali by bedlivě „diváky“ a zdánlivě nahodilé pohyby by vyhodnocovali a přikládali jim nějaký význam. Na výstavě Centrum M6 - Urban Pangea People (v Karlin Studios) pak vystavila vlastní videoportrét natočený Nikolou Klingerem. Užila sémiotickou kličku double-coding (Umberto Eco) a posunula se tak do pozice obsahu – opět nepřizpůsobivě přesmýkla úhly pohledu.

Živý film

Stejně jako to dělal už např. Jiří Kolář coby „očitý svědek“, i ona pozorovala a odposlouchávala všednodenní mikro příběhy. Na rozdíl od něj je ale vnímala jako cenné zejména proto, že mohly vzbuzovat dojem inscenovaných dějů. Každá chvíle jako by byla neukončená, mohla pokračovat dál v jiné možnosti. Její poslední práce byl tzv. "živý film" (Adélin vlastní pojem) s názvem Kukátko a lampa, který byl zrealizován 1. 6. na Puškinově náměstí v pražských Dejvicích. Pro diváky vybavené rádiem se sluchátky či jiným FM přijímačem byla na frekvenci 107 vysílána nahrávka ruchů z totožného místa. Tento záznam pohledů tří postav se postupně stával performancí. Přesně podle nahraných zvuků se totiž náměstím pohybovali figuranti, kteří spolu zdánlivě náhodně přicházeli do styku, a diváci tak herce postupně objevovali. Ukazatelem směru jim mohl být mladý muž v saku s divadelním kukátkem. Příběh byl jednoduchý – všechny čtyři postavy byly pozvány na tentýž piknik jako návštěvníci performance. Akce dostala divadelní ráz poté, co se úplně setmělo a pouliční lampy osvítily scénu. Zde se herci ve finále střetli, promluvili na sebe a pozvali diváky na piknik. Tím asi 20 minutová hra skončila.

Kromě toho, že hra inscenovala klasické vypozorované děje z tohoto náměstí, se součástí nahrávky staly i sekundárně zachycené zvuky a ruchy. I choreografie performance byla (při nacvičovaní akce) pravidelně narušována vstupy nečekaných aktérů. Skutečnou performancí pro Dejvické obyvatele tak musela být zejména přítomnost asi třiceti stále se otáčejících diváků se sluchátky na uších. Podobné náhody a nečekanosti byly pro Adélu podnětem k dalším úvahám. Divákům zůstal i po odchodu pocit, že akce pokračuje. Živý film se tak přelil i do našich každodenností.

Ilustrativnost?

Specifičnost vnímání a prožívání fascinovala Adélu celý život. Již na střední škole sledovala kolemjdoucí, položila tak základ své pozdější fascinace různými pohledy, vhledy. Nutno poznamenat, že Adéla nebyla žádné přecitlivělé dítko. Přespávat v 17 na Karlově mostě, nebo jít trasu Plzeň – Praha pěšky na jeden zátah, byly výzvy hodné jejich „klubu drsňaček“. Z této party vznikla původně dívčí kapela Vobezdud, jíž Adéla spoluzaložila. Šmírování kolemjdoucích, nebo nečekané performance v lese či na ulicích byly v tomto kolektivu naprosto přirozené. Obdobné hry, které vycházely sice ze středoškolských nápadů, však rozehrála dál s filosofickou citlivostí a jasně zapadají do kontextu její regulérní umělecké tvorby. Právě tato záměrná neváž(e)nost uměleckého statutu jsou pro její práci přínosem.

V jejích kresbách pro výstavu v roce 2011 se dá najít zmínka o ilustrativnosti. Ta je nepřítelem třeba i hudebního doprovodu textu – pokud hudba zdvojuje sdělení textu, je vlastně už trochu zbytečná (např. pokud se zpívá o praseti a v hudebním podkladu je slyšet prasečí kvičení). Ale právě ilustrativnost a určitá naivita přímého svědectví prožitků ať vlastních, odpozorovaných, nebo vymyšlených má v jejím projevu pro mě neznámý aspekt uvolněnosti, jíž bych sám nebyl schopen. Ukazuje se totiž, že veškerá její tvorba byla pro ni prací i hrou zároveň, naučené postupy byly určeny ke zpochybnění a slovutná instituce – Akademie výtvarných umění byla pokusnou laboratoří, kde mohly probíhat i její kurzy dívání. Prohlížet si lidskou tvář je ale možné klidně i na ulici, v čekárně u doktora (projekt Krátká intimita). Ze slov, kresby, ilustrativností popisu je možné dohlédnout za vrásky v lidské tváři. Ocituji z projektu Řekni mi, co na mě vidíš... : „Kreslím-li portrét člověka, popisuji tvář, snažím se postihnout jeho charakter, zakreslit v čarách vzpomínky i mé interpretace pohybu každého jemného svalu. Vzájemný slovní popis dvou osob je portrétem v čase, kresbou slovy, která se na sebe vrší jako čáry tužkou na papíře.“

Na základě zmíněných příkladů je možné tvrdit, že Adéla Taübelová dělala v umění vlastně vědecký – základní výzkum. Umělci, kteří dokáží takto experimentovat, jsou pro naši scénu nesmírně cenní. Zajímavá otázka je, kam by asi Adélu její studium a práce dovedli. Pokračování Adéliných nápadů vidím jako velkou výzvu pro umělce i teoretiky.

Vztah s divákem

Citlivost vůči paralelním příběhům a očekávání vstupu diváka je to, čím mi díla Adély jsou tak blízká. Zpočátku se zdá, že nesou jen náznak nějakého jednoznačného sdělení, o to více však ve mně rezonují s určitým časovým odstupem. Divák je sám sledován, jako by po opuštění některého z Adéliných situačních modelů byl nadále každý okamžik jeho života součástí jejího živého filmu. Vstoupila tak do života diváků a její tvorba vlastně přesáhla rámec místa a času. Neznal jsem ji natolik, abych dokázal s určitostí říct, jestli její zájmem o drobné situace byl veden láskyplným zájmem o veškeré lidstvo (charitás), či spíše již popsaným zájmem režisérským. Tak jako tak, její díla vyvolávala v divákovi dojem, že se s umělkyní skrze její dílo spřátelil. Byl to od ní krok záměrný a nebázlivý. Byla tak choreografkou nejenom pohybů a vnímání diváka, ale i jejího vztahu s ním.

Tím spíše je možné tvrdit, že ten, kdo vnímá tvorbu Adély, je jí vlastně nakažen, i jeho vklad, myšlenky, či pouhý pohled je součástí jejího živého filmu, který doufám neskončil. Když se totiž sledovaná osoba zničehonic otočí a zamává, přestává být jisté, kdo se dívá a kdo je sledován, kdo vzpomíná a kdo je vzpomínkou.

______________________________________________________________

Záznamy děl Adély Taübelové je možné najít na jejím blogu. Stejně tak i stránky její noiseově performativní kapely svatý František, kde figuroval i David Helán a Marek Hlaváč, s nímž pořádala i Přechodné zóny, festival zvukového umění ve veřejném prostoru.

V zahradě AVU je možné od 7. 11. 2014 sledovat, poslouchat, ohmatat, na jaře očichat a v létě snad i ochutnat jí věnovanou třešeň.