Kdopak by se Pode Bál

Pode Bal jsou jedněmi z průkopníků politického umění v Česku, což je zásluha, kterou jim už nikdo neodpáře. V 90. letech, kdy politizace umění měla stále silné konotace s modem umělcova bytí v předlistopadovém režimu, bylo angažované gesto samo o sobě subversivním aktem, aniž bychom se nějak zvlášť museli ptát po síle sdělení. Co ale stačilo tehdy, nemusí stačit pro dobu, která stihla dozrát do politické reality 21. století.

Vítejte v poušti konceptuálního Reálna!

Bruselské sousoší Rekonstrukce jako tragédie a fraška se stalo středem pozornosti médií, stejně tak jako terčem kritiky. Trhání „narušitele státních hranic“ Hartmuta Tautze „samostatně útočícími“ psy československé pohraniční jednotky je vyvedeno v estetice, která navozuje dojem frašky, kterou má z původní tragédie činit současné utopické šílení levicových intelektuálů formátu Slavoje Žižeka nebo Noama Chomského. Původně prý mělo být takových postav v instalaci přítomno víc, nicméně se tak nakonec nestalo a dnes už nezbývá než toho jen hluboce litovat, protože celé dílo by tak mohlo být ještě zajímavější.

Pode Bal tu svým dílem mohou parafrázovat Nietzscheho klasickou figuru: „Budoucnost je mrtvá! Budoucnost zůstane mrtvá! A my jsme ji zabili!“ Na smetiště dějin preemptivními uměleckými intervencemi tak odkládají všechny, kdo by chtěli myslet radikálně jinak, čímž dávají figuře aktivistického, politického nebo angažovaného umělce zcela staronový náboj obhajoby aktuálního řádu. Podobají se tak těm, vůči kterým se radikálně vymezují víc, než by si přáli, a společně s Francisem Fukuyamou se ocitli na konci dějin, který je nepřátelský vůči všem utopickým diverzantům.

Za oázou polistopadového řádu, integrovaného do západního civilizačního okruhu, se nachází už jen poušť potenciální dystopie a věčný návrat stejného katastrofického scénáře. Pode Bal se rozhodli osvojit si konzervativní gesto uchovávání a rozvíjení stávajícího světa – a pouze tímto prizmatem můžeme jejich tvorbu vnímat jako „aktuální“.

Žánr aktualismu, kterého jsou nositeli, se vyčerpává poukazováním na fenomény, které vnímají vždy jako partikulární bojůvky v nikdy neukončeném zápasu o „svobodu a demokracii“. Mohou tak poukazovat na korporátní cynismus a střet civilizací (výstava Converse), neschopnost očistit společenské struktury od estébácké svoloče (Malík Urvi) nebo se třeba věnovat tématu Benešových dekretů, ale vždy ve jménu konformních morálních kódů – konformních se svojí sociální bublinou, která schopnost sebereflexe svých vlastních předpokladů vyměnila za pohodlnost integrovanou do hlavního proudu českého měšťanského liberalismu.

Svojí tvorbou Pode Bal ukazují naprostou konceptuální provinčnost a neschopnost překročení vlastního stínu. Stali se smutnými příklady toho, jak lze domestikovat subversivní snahy politicky angažovaného umění. Pochopitelně tu nechci podrobit kritice samotný záměr připomenutí zločinu, který si pozornost nesporně zaslouží, i proto, že jeho aktéři nikdy nebyli dovedeni k odpovědnosti. Problém s tvorbou Pode Bal nastává ale už v samotném konceptuálním prizmatu, skrze které je situace z roku 1986 nazírána. Tato optika je právě tím, co z bruselského sousoší dělá skutečnou kombinaci frašky a tragédie, nicméně v odlišném smyslu, než by si autoři představovali.

Pode Bal nahradili subversivní figuru prstem, jenž varuje před všemi extrémismy (levými i pravými), které by mohly ohrožovat nově nabytý liberální řád. Díky tomuto konceptuálnímu guláši v hlavách tvůrců je možné Slavoje Žižeka, Noama Chomského a Vladimira Putina vedle sebe pohodlně usadit do role postav, které jsou fraškovitou součástí jedné naděje na útěk ze socialistického pandemonia.

Pode Bal očividně nedokázali rozluštit hádanku, jak osvěžit zatuchlou českou paměť, aniž by sklouzli k triviálnímu antikomunismu. Tedy k takové formě historické paměti, kterou za ně zprostředkují mnohem lépe a efektivněji etablované politické strany, jež takový antikomunismus od počátku zakomponovali do svých předvolebních strategií, s pragmatickým cynismem, který jim je vlastní.

Pode Lol

Autory milovaná evropská liberální modernita byla bohužel hanebně vyživována tu koloniální politikou, tu zase proletarizací širokých vrstev vlastní populace. V postkoloniálních časech dneška tvoří materiální základnu euroamerického blahobytu robotárny třetího světa, africké doly na vzácné kovy společně s bezprecedentním plundrováním přírodního bohatství a eliminací biodiverzity, která už dávno dosáhla katastrofálních rozměrů planetární ekocidy.

Od Pode Bal by ale taková konceptualizace musela znamenat snahu vytáhnout hlavu z písku (a na místě je i jadrnější metafora). Uprostřed civilizačního vektoru (sebe)destrukce jsme namísto toho přesvědčováni, že máme věřit takovému angažovanému umění, které využívá existence komunistických zločinů proti všem těm, kdo by vůči této trajektorii chtěli hledat alternativu.

Petr Motyčka – jeden ze současných členů Pode Bal – geniálně upřesnil, na jakých že to hliněných nohou celý koncept stojí: v rozhovoru pro Českou televizi [1] vysvětlil, že název sousoší vychází z Hegelova výroku (sic!) o tom, že historie se opakuje – nejdřív jako tragédie, potom jako fraška.

Pravdou ovšem je, že diváka, který by se snažil v Hegelových dílech takový výrok najít, by bohužel čekal Ovčáčkův osud. Okřídlená citace totiž nepochází z Hegelova pera, ale z Marxova Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta, kde si bere na paškál Hegelovu představu, že se všechny velké světodějné události a osoby takříkajíc přiházejí dvakrát. Snad není příliš pedantské chtít po angažovaném umění, aby alespoň umělo číst to, co se rozhodlo podrobit nelítostné kritice.

Vzhledem k tomu, že umělci z Pode Bal o Hegelovi a Marxovi neví evidentně zhola nic, můžeme považovat název instalace za reakci na stejnojmennou knihu Slavoje Žižeka, která se před lety objevila na pultech českých knihkupectví, což patrně spustilo v hlavách autorů událost, která vykrystalizovala až v bruselském sousoší. To vše nepochybně umocněno Chomského glosou o nesrovnatelnosti latinskoamerického utrpení pod jhem ze strany vojenských junt podporovaných administrativou Spojených států.

Archeologie umění

Pode Bal dnes už nepředstavují možnost defibrilace skomírající paměti o předlistopadové době. Mnohem více se stali žijícími relikviemi českých devadesátek. Petrifikovaným étosem jedné porevoluční interpretace, která se ve světle nových událostí stává čím dál tím víc neudržitelnou.

Charakteristickým znakem polistopadové politické éry je totiž především to, že nepřinesla nic skutečně nového – nebyla v posledku ničím jiným než utvořením společenského pletiva podle už existujících západních modelů, které chtěla alespoň dohnat, když už ne předehnat. V okamžiku, kdy se tyto modely ocitnou v krizi, nelze interpretovat tvorbu Pode Bal jinak než jako snahu vytěsnit rozpory směrem k imaginárnímu vnějšímu nepříteli, který přichází odkudsi zvnějšku s poselstvím nové nebezpečné utopie.

Jen tak se může stát, že na hranicích liberální pevnosti Evropa tonou afričtí uprchlíci po tisících, zatímco si český umělecký kolektiv nevzpomene na nic jiného než zasadit do scenérie trhání socialistického běžence postavy intelektuální levice. Možnosti uměleckých forem, které by dokázaly zakomponovat situaci současného uprchlíka v kontextu paměti zločinů komunistické pohraniční stráže, jsou prakticky nevyčerpatelné. Autoři se nás ale uprostřed humanitární katastrofy namísto toho rozhodli obohatit varováním před utopickými socialisty všech odstínů a barev.

Pode Bal vůbec nejlépe ukazují, že čerpat konceptuální podhoubí z narativu, který byl odstartován během poslední dekády 20. století, s sebou nese v českém kontextu riziko, že skrze tento narativ nebudeme schopni uchopit nové fenomény, které si akutně žádají naši pozornost, natožpak abychom byli schopni rozkrývat existenci nových jevů, které se ještě žádné pozornosti netěší. Takové umění jednoduše zaspí dobu a zasekne se v místě svého někdejšího vrcholu. Nejen Pode Bal už se novým kouskům patrně nenaučí, takže jsou v českém angažovaném umění výzvou nastupujícím umělcům k jedné jediné věci – generačnímu zlomu.

______________________________________________________________

[1] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/312939-roztrhane-telo-symbolem-zelezne-opony-ceske-umeni-zdobi-brusel/

Martin Vrba | Narozen 1987, vystudoval filozofii a teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a intermediální tvorbu v ateliéru Pavla Sterce na FaVU. V současnosti je doktorandem Německé a francouzské filosofie na FHS v Praze, kde se věnuje filosofické interpretaci klimatické krize s využitím matematické ontologie Alaina Badiou. Pracoval jako výtvarný redaktor v magazínech A2 a FlashArt a je občasným přispěvatelem do periodik A2larm, Artalk.cz nebo art+antiques. V současnosti je jedním z koordinátorů české větve mezinárodního hnutí Extinction Rebellion.