„Rádi bychom se ohradili vůči recenzím“

Představme si ideální svět, v němž všechny výstavy, nebo alespoň výstavy uskutečněné ve významných institucích, vyvolávají vlnu zájmu umělecké kritiky. V různých periodicích se objevuje hned několik reakcí, v nichž se odráží škála názorů a preferencí jednotlivých kritiků. Jejich texty pomáhají divákům ujasnit si (ať už v souhlasném, nebo nesouhlasném postoji) vlastní názor na zhlédnutou výstavu. Instituce, kurátoři a umělci získávají z kritických reakcí tolik potřebnou zpětnou vazbu své práce. Vše se přitom odehrává bez toho, aby museli kurátoři nebo ředitelé institucí aktivně oslovovat recenzenty nebo redakce periodik zaměřených na výtvarné umění – kritici se pouští do psaní sami od sebe, puzeni jakousi neodbytnou potřebou projevit vlastní názor.

Nepochybuji o tom, že tu a tam není realita daleko od právě popsané idyly. Převládající stav je ale pochopitelně jiný. Pravidelné listování zahraničními periodiky, jako je Artforum, Frieze nebo Flash Art International, vyvolává i v našinci, neuvyklému dosud existenci reálného trhu s uměním, podezření, že recenze na výstavy zde fungují především jako pokračování placené inzerce (která ve zmíněných magazínech zabírá polovinu a více obsahu) jinými prostředky. V České republice, kde se většina výstavního provozu odehrává v institucích více či méně „nezávislých“, a především pak v institucích závislých tak či onak na penězích z veřejných rozpočtů, jsou zase recenze nesmírně žádaným artiklem na „trhu s referencemi“. Publicita je potřebná při žádostech o granty, při vykazování činnosti zřizovatelům. Pro vysoké umělecké školy jsou zase recenze (nebo alespoň zprávy) důležitou položkou při vykazování výsledků v Registru uměleckých výstupů (RUV), od něhož se stále výrazněji odvozuje jejich financování.

Zdá se, že v takto rozehrané hře pro recenzenta-idealistu, který usedá ke klávesnici puzen primárně potřebou ventilovat svůj postoj, nebo si jej v procesu psaní ujasnit, prakticky není místo. Ekonomická realita české výtvarné publicistiky – existence relativně velkého množství periodik, která si sice nemohou dovolit platit stálé členy redakce, s grantovou podporou nicméně udržují okruh externích přispěvatelů – je však taková, že tento jinde vzácný druh u nás přežívá a celkem se mu daří. Kritiku zde píší především studenti a (převážně) mladí profesionálové z oblasti světa umění – kurátoři, umělci, vysokoškolští pedagogové a obecně kulturní producenti. Až na několik málo výjimek pro ně recenzování výstav není hlavním, nebo alespoň nějak významnějším příjmem, a mají tak ideální předpoklady k nezávislému psaní. Druhou stranou mince této nezávislosti je bohužel riziko obvinění z neprofesionality či přílišné subjektivnosti. Kritik s ním asi musí počítat vždy, jeho pozice je však o poznání silnější, formuluje-li kritiku v rámci výkonu své profese. Kritik-freelancer si z povahy věci nemůže od provozu umění udržovat takový odstup, jaký bychom ideálně očekávali u kritika píšícího takříkajíc na plný úvazek. V případě současného umění, kde se jistá míra předběžného zapojení do jeho provozu stává téměř nezbytným předpokladem k tomu, aby o něm někdo vůbec začal psát, se pak tato poddistancovanost stala de facto normou.

Kritiku současného umění lze v našich podmínkách rozvíjet mimo jiné díky tomu, že umělci, kurátoři a ředitelé institucí respektují své kolegy, kteří se příležitostné role kritika umění ujímají. Pokud se tento respekt začne vytrácet, pokud kritiku začneme posuzovat nikoli podle obsahu, ale primárně podle toho, jestli je nám příznivě nakloněna, či nikoli, je to cesta špatným směrem. Nechci říct, že by měla být kritika nenapadnutelná a že by nemělo být možné se vůči ní ohradit. Zvolit recenzování recenzí za standardní součást komunikační strategie, jak se tomu stalo v brněnském Domě umění, je ale hodně nešťastné.

Když se na Artalku před časem objevila recenze Kateřiny Štroblové na výstavu Tektonika paměti, která v Domě umění města Brna představila práce téměř dvou desítek českých a slovenských umělkyň a umělců z (nej)mladší generace, sdílel jsem odkaz na recenzi na svém facebookovém profilu s následujícím komentářem: „Kateřina Štroblová jako ‚nepravidelný návštěvník‘ vidí jasně to, co si tady mezi sebou řekneme šeptem nebo o tom už raději ani nemluvíme“. Komentář jsem doplnil citací ze závěru zmíněné recenze: „... nakonec [se] neodbytně vkrádá otázka, kam nyní směřuje tato instituce pod vedením ředitelky Terezie Petiškové, která do ní nastoupila před dvěma lety? Budou podobné ‚muzeální‘ a převzaté výstavy novým trendem, který postupně postaví Dům umění na roveň regionálním galeriím?“

Za svým komentářem, i když bych jej asi na jiné platformě, než je sociální síť, formuloval kulantněji, si stojím. Jsem přesvědčený o tom, že řada z těch, kteří se na brněnské scéně výtvarného umění pohybují delší dobu, se zdráhá podrobovat výstavy či obecněji dramaturgii Domu umění otevřené kritické reflexi. Důvody přitom mohou být různé. Ponecháme-li stranou rostoucí neochotu vyjadřovat se k čemukoli nebo prodlouženou „dobu hájení“ ředitelky, která instituci přebírala v nesnadné situaci, zbývá ještě jeden důvod, proč se kritická reflexe činnosti DU odehrává spíše v „kuloárech“, a tím jsou odpovědi samotné instituce na kritiku, která nesouzní s její představou „objektivní recenze“. Kateřina Štroblová totiž nebyla první, kdo se dočkal „přátelského napomenutí“. Reakce kurátorek výstavy se dočkala již před časem recenze výstavy Grey Gold, kterou Petra Hlaváčková publikovala v časopise Art & Antiques.

Je třeba říct, že zmíněná recenze Kateřiny Štroblové není z hlediska žánru zrovna ukázková a jistě lze v mnohém dát za pravdu ředitelce Domu umění Terezii Petiškové i kurátorkám výstavy Lucii Machové a Anně Vartecké, jejichž reakci Artalk publikoval téměř obratem. Recenzi se dá jistě vytknout, že k ostřejším soudům o umělcích a vystavených dílech přistupuje hodně rychle, bez hlubší argumentace. O poznání obtížněji se lze ale bránit zcela oprávněně položené otázce, zda je hlavní prostor Domu umění, jedné z nejprestižnějších českých výstavních síní, kde je „každý výstavní termín drahý“, vhodným místem pro reprízování výstav. Takový postup je běžný spíše v muzejních institucích, které často využívají kumulativní sílu svých sbírek a produkčního aparátu. Chloubou každé Kunsthalle by však dnes měly být především výstavy současného umění „šité na míru“ konkrétnímu prostoru. V dramaturgii Domu umění se s nimi setkáme i v posledních dvou letech (např. již zmiňovaná Grey Gold nebo Reminiscence kubismu v současném českém umění), žádná z nich ale nedokázala zopakovat dojem suverénního kurátorského, respektive autorského gesta, jaký zanechaly např. výstavy Dech (2012) nebo Vystavovatel a jeho diváci (2011).

Terezie Petišková ve své reakci na recenzi Kateřiny Štroblové píše: „Na co v případě ‚převzatých‘ výstav narážíte (…) Na to, že se Domu umění podařilo spolupracovat s Wroclaví na monografické výstavě J. Kovandy? Nebo na spolupráci Domu umění s vídeňskou galerií současného umění MUSA a sarajevskou národní galerií na projektu Důstojnost lidstva…, který Artalk počastoval ještě neserióznější recenzí, než je tato (tehdy psala Klára Stolková o tom, že Dům umění, bohužel, nedosahuje úrovně Kunsthalle Wien)?“

Myslím, že na co Kateřina Štroblová naráží, odhadla ředitelka Domu umění docela přesně. Je přece něco úplně jiného představit retrospektivu Kovandovy práce polskému publiku v muzejní instituci a představit ji očekávatelně poučenějšímu českému publiku v Brně. Tento rozdíl ale zjevně nikdo v potaz nevzal. Ve srovnání s Kovandovou výstavou, která se odehrála v Domě pánů z Kuštátu v roce 2004, se tak pro tu loňskou žádný přívlastek nehodí lépe než právě „muzeální“.

V citované pasáži je také místo, které mě přimělo k napsání tohoto textu. V zápalu argumentace zde Terezie Petišková odkazuje k jiné recenzi. Připomíná, že Artalk „počastoval ještě neserióznější recenzí“ výstavu Důstojnost lidstva (2014). Klára Stolková je však ukázkovým příkladem „recenzentky-idealistky“, který jsem popisoval v úvodu. Nereaguje jen na volání institucí po referenčních textech (které přes redakční desky padají na hlavy píšícího prekariátu), často si volí témata sama a do svých recenzí vnáší přehled a poctivou porci kritického myšlení, jimiž navzdory svému mládí nesporně disponuje. Srovnání Domu umění s Kunsthalle Wien nebylo nějakým „ukazováním svalů“, ale vyplynulo logicky z faktu, že Stolková v době psaní recenze pracovala ve vídeňském rezidenčním centru Das Weisse Haus a s výstavním programem vídeňských institucí tak byla dobře obeznámena. Dovolil bych si zde uvést ještě jednu delší citaci, tentokrát z recenze Kláry Stolkové, abychom viděli, co ředitelku Domu umění tak popudilo:

„Dá se říci, že nebezpečí takového vyznění [rozmělněnost významu jednotlivých prací ve výstavě s příliš velkým množstvím autorů] hrozí tematickým výstavám obecně. Velký počet děl, přílišné rozpětí médií a věku autorů, vágní formulace, to jsou jen některá úsilí podobně pojatých výstav. Je pozoruhodné, že například vídeňská Kunsthalle, která tematické projekty realizuje poměrně často, se se zmíněnými nástrahami vypořádává velmi dobře: jmenujme například nedávnou výstavu o strachu Salon der Angst nebo aktuální výstavu o nicnedělání Neue Wege nichts zu tun. Zmíněné výstavy možná dopadly lépe, neboť byly kompaktnější: téma se netříštilo na několik podkategorií jako v případě Důstojnosti lidstva (…), a snad především proto, že neměly onen zásadní politický podtext výroční, upomínkové akce, který z výstavy skoro automaticky činí ono rétorické gesto podobné bezzubému, ale nutnému projevu o lidských právech na půdě OSN.“

Čtenář nemusí být přespříliš citlivý na to, aby si uvědomil, že intence Kláry Stolkové je ve zmíněné pasáži zcela jiná, než jakou se snaží ve výše citovaném úryvku sugerovat Terezie Petišková. Stolková neříká, že Dům umění jako instituce nedosahuje úrovně Kunsthalle Wien. V takovém případě by bylo oprávněné vytáhnout na obranu všechny dostupné argumenty, počínaje financemi a konče připraveností lokálního publika. Stolková jednoduše říká, že kurátoři Kunsthalle Wien volí jiné, dle jejího názoru vhodnější strategie, ke zvládnutí tematických výstav. Co jiného už by si mohl ředitel výstavní instituce od recenzenta přát než takovýto jasný, argumentem a komparací podložený postoj?

Možná, že kdyby si v Domě umění namísto kritizování kritiky vzali k srdci, co se jim recenzenti snaží sdělit, dočkali by se i lepších ohlasů na výstavu Tektonika paměti. Tady sice nebyl problém v tom, že by koncepce obsahovala spleť dílčích podtémat, ale množství zastoupených umělců i tentokrát přesáhlo meze únosnosti vyčleněného prostoru. Při vší úctě k badatelské práci kurátorek a schopnostem Jana Pfeiffera coby architekta výstavy, opět došlo na rčení, že méně je někdy více, které v recenzi Důstojnosti lidstva Stolková také připomínala. Výsledek tak působil dojmem produkčně přifouknuté výstavy školních prací, a to navzdory tomu, že sama o sobě jsou mnohá díla velmi silná.

Když si čtu recenze recenzí, přemýšlím, o jakou zpětnou vazbu by vlastně v Domě umění stáli? O přežvýkané tiskové zprávy, o texty psané často bez elementárního porozumění věci, jež za „recenzování výstav“ vydává denní tisk? To asi ne. Určitě ale chtějí recenze „objektivní“. V reakci na recenzi/reportáž Silvie Šeborové o galerijní animaci realizované studentkami Katedry výtvarné výchovy MU jako doprovodný program k výstavě Grey Gold napsala Lenka Sedláčková z Domu umění: „Obecně bychom se rádi ohradili vůči recenzím, které podávají zkreslený obraz (ze své podstaty je vždy do určité míry zkreslený, protože jde o subjektivní pohled jedné osoby, která by ale měla usilovat o maximální objektivnost).“ Přechod z první osoby, v níž byl až do tohoto bodu text psán, do pluralu majesticus naznačuje, že zde Lenka Sedláčková přestává tlumočit svůj názor a předává slovo dotčené instituci. Instituce nám říká, že recenzent nutně „zkresluje“. Jasně. Co že se to ale zkresluje? Kurátorská intence? To, co je napsané v tiskovce? Možná by si měla instituce psát recenze sama? Vychovat si (a udržovat v pohotovosti) arsenál kritiků připravených psát objektivním a nezkreslujícím způsobem?

Když Terezie Petišková nastupovala do Domu umění, asi jí jen málokdo záviděl její situaci. Střídala ve funkci populárního Rostislava Koryčánka, jemuž se navzdory dlouhodobému provizoriu vyvolanému nejprve rekonstrukcí hlavní budovy a následně přiškrcením rozpočtu galerie dařilo přetvářet Dům umění v živou instituci, která přitahovala pozornost především mladé generace (ve studentském městě je to asi nejlepší možná strategie). Vedení DU Terezie Petišková převzala v situaci, kdy byl jeho rozpočet stále přiškrcen; první rok realizovala de facto cizí program. Dnes je ale situace jiná, Dům umění obnovil provoz v obou svých budovách a program už jasně odráží dramaturgické priority nového vedení. Je jasné, že nyní potřebuje, aby se na dramaturgii a jednotlivé výstavy, které jsou v DU realizovány, dostavovaly hlavně pozitivní reakce. Copak si ale něco takového lze vynutit? A je recenze, která poukazuje na možné problémy, skutečně takovým zlem? Jsem přesvědčený, že instituce může „lustrováním“ kritiky, která na její adresu zazní, dosáhnout jedině toho, že na její akce budou vycházet jen ty ohlasy, které si sama zadá, respektive vyprosí (to je u nás obvyklejší). Nevěřím, že to je stav, po kterém by v DU někdo skutečně toužil, ale i kdyby, je to problém Domu umění.

Mě teď hlavně trápí představa, že by obranářský postoj, který DU k výtvarné kritice zaujal, mohl mít za následek to, že i těch několik recenzentů-idealistů přestane plýtvat silami na něco tak pošetilého, jako je psaní kritických kritik. Ty jsou totiž vždy adresovány primárně institucím, a pokud budou instituce setrvávat v představě, že se tady odehrává nějaký zápas, v němž je nutné soupeře porazit (nejlépe kombinací propracované obrany akademických argumentů a sem tam dobře umístěné rány pod pás spočívající ve vhodně zvoleném adjektivu), tak asi není důvod, proč se dál snažit.

Jan Zálešák | Narozen 1979, absolvoval doktorské studium teorie výtvarné výchovy na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 2008 až 2010 působil jako kurátor brněnské Galerie mladých, je autorem několika výstavních projektů (Re-romantic, 2009; Horká linka, 2010; Moving Image, 2010; Vzpomínky na budoucnost II, 2013). Od roku 2011 působí na brněnské Fakultě výtvarných umění. Od roku 2005 publikuje výtvarnou kritiku v oborových časopisech (A2, Artalk.cz, Art+Antiques, Ateliér, Flashart CZ/SK); je autorem publikací Umění spolupráce (2011) a Minulá budoucnost (2013).