Nevyžádaná štafeta

Když jsem na tu fotografii v knize neočekávaně narazil, bylo to, jako by mi někdo v hlavě otevřel okno do minulosti. Ulice se na černobílém snímku sbíhala do důvěrně známé perspektivy. Chodil jsem tudy každý den do školy, za kamarády, do nedalekých zahrad. Podstatná část mého dětského světa byla orientována ve směru, kterým mířil aparát neznámého fotografa. Ze způsobu, jakým se slunce opíralo do fasád budov, jsem bezpečně poznal ranní atmosféru pozdního jara. Tak to vypadalo, když už se chodilo jen v lehkém svetru a blížil se konec školního roku.

Který rok ale fotografie zachycuje? Snímek by se vznášel v dokonalém bezčasí, pokud by neobsahoval to, kvůli čemu byl pořízen: U telefonní budky – tam, kde jsem vždy zabočil doleva ke škole – stojí mladičký voják v uniformě Wehrmachtu s rukama nad hlavou. Jeho tvář zakrývá stín vrhaný štítkem čepice, i tak z ní vyčteme těžko popsatelnou hrůzu. Vzdávající se ruce připomínají dětské obranné gesto, snahu zakrýt si uši. Stačí okamžik a voják se rozbrečí.

Pražská čtvrť, kde jsem vyrůstal, byla posetá pomníčky z květnového povstání. Jako děti jsme jim nevěnovali pozornost, přestože sotva desetiminutová cesta do školy vedla místy, kde byl před třiceti lety zastřelen nejméně tucet lidí. Některé domy byly okolo oken stále poďobané od kulek. Ulice na nás přesto působily jako nudné kulisy, na nichž se kromě našich lumpáren nic nedělo.

Co máme hlouběji zažité než dětství? Do jeho klidu se po letech vklínila až emotivní fotografie z konce války. To, co zachycovala, nebylo nahrané: šlo o život a voják to dobře věděl. Mé vlastní vzpomínky na roh ulice se s podobným dramatem těžko srovnávaly. Dostal jsem chuť na ta místa znovu jít a uvidět je jinak.

O tom, jak fotografie utváří naše vědomí, už toho bylo hodně napsáno. Moderní společnost neovlivnily jen války a věda, ale i všední vynálezy v podobě fotografických alb nebo obrázkových knih a časopisů. Historické události s nimi doslova nabývají tvář. Mrtví předci už nejsou jen abstraktní genealogií. Vidíme, jak se tetička usmívala stejně nesměle jako babička a zámožný pradědeček měl sešmajdané boty. Nebo někde najdete fotografii vaší ulice v situaci, která vám přijde jak z nějakého jiného světa.

Ke zdánlivě nenápadným vynálezům, které do budoucnosti přenesou představu o současném životě, dnes přibyly sociální sítě. Právě tam jsem chtěl umístit svou fotografii té nenápadné křižovatky.

Šel jsem od zastávky tramvaje a směrem od hlavní ulice postupně ubývalo zaparkovaných aut. Byl začátek května, příroda prorůstala do města všude tam, kde našla kousek vhodného prostoru. Na rohu jsem zabočil do ulice, kde jsem kdysi bydlel. Ve známém světle tu ale všechno vypadalo trochu jinak. Moderní prosklená telefonní budka stála na opačném chodníku než obvykle. Domy byly stejné, ale křížení ulic chránilo elegantní kovové zábradlí. O kus dál byl chodník zastavěn prázdnými kavárenskými stolky.

Čím víc jsem se blížil, tím víc jsem si všímal různých nepravděpodobných detailů. Odlehlé křižovatce dominovalo květinářství s bohatým sortimentem vyloženým do ulice. Proti němu stál kiosek s cize vypadajícími reklamními plakáty a nepovědomými časopisy. Zaparkovaná auta měla žluté poznávací značky. Nahlédl jsem za roh. Na obou stranách ulice se tyčily vchody do metra s vysokými poutači. Na jejich zábradlí jsem rozeznal orientační mapu pařížské podzemky.

Nevěřícně jsem přišel až ke vstupu do metra. Žádné schody dolů, vstup byl jen nakašírovanou ohrádkou se zábradlím postavenou na asfaltovém chodníku. Rozhlédl jsem se kolem. Za stojany s květinami jsem rozeznal zaprášené kanceláře místní autoškoly. Kiosek neměl zadní stěnu. Vše, co tu mohlo identifikovat Prahu, bylo nahrazeno francouzským ekvivalentem. Na konci ulice nakládal filmový štáb mohutnou osvětlovací techniku. Tahač odvážel jakousi futuristickou plastiku, ve které jsem rozpoznal ohořelé auto. Vytáhl jsem foťák a přemýšlel, jak tuhle koláž dvou míst co nejlépe zachytit.

„Schovejte to, tady se nesmí fotit,“ zahradil mi někdo výhled.

„To přece nejde“, zkoušel jsem oponovat. Muž v ochrankářské vestě s chrchlající vysílačkou u ramene to myslel vážně. Stáli jsme v ulici sami, on vojenskými bagančaty nervózně podupával po chodníku. Zvedl jsem foťák a chtěl dál fotit, jeho ruka ale vystřelila k objektivu. Prát jsem se nechtěl. Foťák jsem vypnul a strčil do tašky.

„Proč se tu nesmí fotit?"

„Prostě nesmí,“ řekl ochrankář drze a díval se mi do očí, aby zdůraznil svou neochotu cokoliv vysvětlovat.

Když jsem se později doma podíval do foťáku, zjistil jsem, že jeden snímek jsem to odpoledne přece jen udělal. Na jeho okraji rozeznáme diagonálu všedních předměstských domů protnutou sloupem s velkým žlutým písmenem M ve dvojitém kruhu. Zbytek zakrývá rozmazaná ochrankářova tvář se vzteklou, divokou grimasou. ______________________________________________________________

ilustrace: Martin Groch