Kolik skutečně země potřebuje teoretiků umění?

"Nerozumíš tomu? Zavolej na tranzitdispečink." Hlásal plakát k vítěznému studentskému projektu soutěže, kterou již třetí rok vyhlásila iniciativa tranzitdisplay. Po dobu pěti dnů poskytovalo dvanáct českých kurátorů a teoretiků - jak organizátoři dodali “erudované” - informace na telefonní lince, kam mohl kdokoliv zavolat. Sám jsem byl jedním z nich.

Autor textu ve studiu tranzitdispečinku.

Když přijde na vnímání umění, jsem spíše příznivcem interakce než interpretace. Myslím si, že být vystaven kráse, být až jaksi materiálně “exponován” (od toho tedy také expozice), prostě samo o sobě po nějakém čase k touze po kráse vede. Myslím si také, že na umění zkrátka není čemu rozumět a můj pohled tak není a nemůže být nijak erudovaný, jen se na umělecká díla dívám dohromady delší dobu a intenzivněji než běžný návštěvník, který má i jiné věci na práci.

Domníval jsem se také, že určitě nikdo nezavolá (zvlášť ve středu dopoledne) nebo že se bude spíše než o otázky jednat o obvyklé útoky typu “podle mého názoru si h__o”.

Nebylo tomu tak, za čtyřhodinovou službu zavolali čtyři lidé (podle mých informací podobně jako v ostatních případech) a s jednou volající jsem strávil poměrně zajímavou diskusí zhruba 40 minut. Volali tak, a opět podle předchozí služby, jejíž záznam jsem četl, i v ostatních případech právě většinou lidé, kterým na mysli neležely ony otázky typu "to bych namaloval také", na které plakát lákal, ale kteří si chtěli spíše ujasnit vztah umění a řemesla, krásy a zobrazení a podobná témata, které již určitý stupeň uvažování vyžadují. Po 4 hodinách jsem tak vyfasoval vydělaných 200 korun a odcházel spokojen domů.

Přes určitým způsobem problematickou kampaň “my vám to vysvětlíme” je tak vlastně projekt zajímavý jednak v tom, že se nejspíše ukázalo, že já a mí kolegové jsme pravděpodobně schopni lidem říct něco, co za zajímavé považují, ale také v tom, že jsme do toho ochotní jít a věnovat tomu svůj čas víceméně zadarmo a ještě nám to dělá dobře. Mechanismus dobré rady, která vlastně nemusí být drahá a přesto přináší oběma stranám dobrý pocit, by tak možná šel rozvést ještě dále. V zahraničí to ostatně již v mnoha ohledech funguje, viz například u projektu Mobilní akademie Hannah Hurtzig, která umožňuje amatérům diskutovat s kapacitami v jednotlivých oborech v osobním kontaktu u stolku tváří tvář, a který se v několika částech představí letos také v Čechách.

K zamyšlení je však také samotná soutěž určená studentům vysokých škol - tranzitdispečink byl letošním vítězným projektem. Přestože má za cíl “libovolnou formou představit současné umění jako běžnou součást našeho života”, zajímavé je, že ani jeden z vítězných projektů - v roce 2013 projekt Kateřiny Zochové, Matyáše Chocholy, Alexandra Puškina a Janka Rouse J. A. R. O., minulý rok projekt Terezy Jindrové a Jana Kratochvila Jídlo je nosný koncept a samozřejmě letošní tranzitdispečink Jana Boháče, Barbory Fastrové, Pavla Jestřába a Anny Ročňové - troufám si tvrdit - nepracuje přímo s uměleckými díly. Co více, mimo Jana Kratochvila a Terezy Jindrové není nikdo z autorů vítězných projektů teoretikem či kurátorem, ale všichni jsou praktikujícími umělci.

I přestože Jídlo je nosný projekt bylo jako výstava prezentováno, vystavená díla byla spíše výsledkem jakéhosi workshopu “na téma” a pochybuji, že některý z umělců vytvořený artefakt považoval doopravdy za své dílo, se kterým by se prezentoval i nadále. I pokud se podíváme na jiné studentské aktivity, za kterými stojí studenti teorie, opět se nejedná o aktivity kurátorské a produkční - tedy přípravy výstav jako nejběžnějšího (opět troufám si tvrdit) formátu, jak přiblížit umění lidem - ale spíše opět o aktivity doprovodné a edukační. Namátkou lze jmenovat například projekty nejviditelnějšího UMA: You Make Art. Jediná nezávislá galerie, ve které se nějak angažují mladí kurátoři, je snad pouze KIV, a otázkou zůstává na kolik. Zkusme si každý pro sebe jmenovat pět ještě studujících kurátorů, nebo alespoň čerstvě dostudovaných a aktivních. Zkusme si každý jmenovat pět kurátorů do 30 let, kteří aktivně dělají skupinové výstavy a jsou na scéně vidět.

Je tomu snad proto, že by byl klasický formát kurátorované výstavy překonaný a mladé nezajímal? Je tomu snad proto, že univerzity v tomto ohledu selhávají? Nebo není dostatek příležitostí?

Pamatuji si, že když jsem šel v roce 2003 po gymnáziu studovat humanitní obor, všichni se mi smáli: “co s tím budeš jednou dělat?” V ještě znatelném odéru 90. nebo možná ještě spíše 80. let šli všichni kromě mě (v té době samozřejmě mužské části oktávy) studovat techniku, ekonomii a v menším počtu práva. Přestože se, jak se zdá z otázek na plakátech tranzitdispečinku, situace od té doby zas až tolik nezměnila a osvěta je tak stále nutná, ani mladých kurátorů zase tolik nepřibylo. O tom ostatně svědčí výrok Václava Klause mladšího v titulku toho článku z května minulého roku.

Na druhou stranu něco na tom pravdy je - potřebujeme jen tolik teoretiků umění, kolik budeme mít výstav.

Jelikož si myslím, že reflexe je pouze jednou součástí světa umění, doufám, že bude stále více a více studentů, kteří budou pomáhat umělcům i se samotnou produkcí, o čemž je snad přeci práce kurátora nejvíce. Že budou schopni sami zajišťovat od a do z včetně financování projekty malých galerií a tuto práci poté zúročí ve velkých. A že je to ve škole naučí.

______________________________________________________________

Nerozumíš tomu? Zavolej na TRANZITDISPEČINK! / tranzitdisplay / Praha / 28. 4. – 3. 5. 2015