Artalk.cz

In fundamine (nejen o legitimitě)

Ve středu 6. května 2015 zasahovalo na sto dvacet těžkooděnců proti patnácti squaterům v areálu klasicistního zámečku Cibulka. Legitimita zásahu, absolutní obhajoba vlastnického práva majitele na úkor uplatňování práv ostatních, ale i následný veřejný diskurz, označující squatery za nebezpečná individua mimo všechny kategorie normálnosti, vyvolávají řadu otazníků.

cibul3

Celý příběh začal při divokých restitucích začátkem devadesátých let. Klasicistní zámeček Cibulka, který byl sice v neudržovaném, ale stavebně stabilizovaném stavu (jak svědčí fotografie), patřil Svazu pro spolupráci s armádou, jehož majetek za podivných okolností privatizovali jeho bývalí funkcionáři. To byl i případ Oldřicha Vaníčka, který celý areál získal za i tehdy směšných osmdesát tisíc korun. Proměna areálu za pětadvacet let jeho vlastnictví je fascinující. Dnešní ruina figuruje díky jeho „péči“ na nejvýznamnějších příčkách pražského seznamu nejohroženějších památek, který vede Národní památkový ústav.

Areál na základě smlouvy s majitelem obsadila skupina lidí, která zde pořádala řadu kulturních a komunitních akcí (den dětí s promítáním, sousedská sešlost či literární čtení), ale předně poskytovala stavbě jakousi „první pomoc“. Není třeba být stavebním inženýrem, aby bylo jasné, jak historické stavbě pomůže už jenom pravidelné, kontrolované větrání, o drobných kultivačních pracích nemluvě.

Týden starý veřejný diskurz kolem vyklizení Cibulky navozuje dojem, že Vaníčkovo vlastnické právo je třeba výsostně a absolutně chránit, protože pak si nikdy nemůžeme být jistí, že squateři nepřijdou příště obsadit zrovna váš dům a vaši zahradu. Že nevíme dne ani hodiny. Podíváme-li se ale na mapu pražských squatů, je zcela zřejmé, že objekty nejsou vybírány náhodně v nějakém feťáckém rauši, jak si asi řada lidí představuje. Jde o radikální poukázání na problematické trhliny ve společenském systému; na situace, kde kvůli neschopnosti či nemožnosti vynutit odpovědnost vlastníka za stav nemovitostí trpí historicky, umělecky, urbanisticky či komunitně významná místa. Squatery zkrátka nezajímají vaše zahrádky s trpaslíky jako ze žurnálu.

39fc5254a1_4158539_o2

A výše zmíněné platí i o Cibulce. Jedná se o areál neopakovatelného a zcela výjimečného umělecko-historického významu. V někdejším krajinném parku z první čtvrtiny 19. století se nacházely zahradní stavby, čínský pavilon, altány, terasa s unikátním souborem soch Číňanů a s řadou dalších sochařských děl. Fundátorem parku, staveb i uměleckých děl byl Leopold Linhard Thun, jenž zde zaměstnal první ligu představitelů tehdejšího sochařství: Václava Práchnera, Josefa Berglera, Josefa Malínského a Václava Nedomu, kteří byli do Cibulky zváni na tehdejší obdobu dnešních rezidenčních pobytů. Význam této památky je patrný z řady historických snímků uveřejněných třeba zde, stručněji zde.

Argumentace zásahu s těžkooděnci, vodními děly a protiteoristickou jednotkou se nesla hlavně v opírání se o zákon. Zákon zakazuje, zákon přikazuje, dokonce listina základních práv a svobod zaručuje. Jenže ta samá listina praví, že „vlastnictví zavazuje“ a že „nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy“. Pokud Cibulka ve své hmotné podstatě zanikne, bylo by jistě dotčeno i listinou garantované „právo přístupu ke kulturnímu bohatství“. Argumentovat zákony však nestačí. Čím jedině můžeme argumentovat, je jejich legitimita. Jak píše Jiří Přibáň: „Občanské přesvědčení a shoda založená ze širšího sociálního kontextu jsou podmínkou legitimity panství stejně jako jeho legalita.“[1]

[1] Přibáň, Jiří. Legitimita práva, intimita a „infikce“. In Sociologický časopis, roč. XXXIII, 1997, č. 2, s. 145–156

Právo bezmezného užívání majetku, v právnickém ptydepe tzv. panství, je závislé na jeho legitimitě a na tom, jak široce se na ní shodneme. Legitimita vlastníka, který Cibulku nabyl za pochybných okolností a nakládá s ní tak, že ji nechává spadnout, rozhodně není hodná policejní ochrany. Chybný krok policie, která vyklidila squat na základě ukončení smlouvy mezi majitelem a squatery bez soudního příkazu, je právě onou fazetou mezi legalitou a legitimitou. Proto tento „háček“ v právním řádu máme, aby bylo možné v každém případě z alespoň trochu nezávislé pozice posoudit situaci a nerealizovat výkonnou moc na základě objednávky vybraných soukromníků.

208a257c3c_4177576_o2

V případě Oldřicha Vaníčka je řešení prosté. Památkový zákon praví jasně, že „vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu.“ Pokud tomu tak není, umožňuje zákon památku ve veřejném zájmu vyvlastnit. Toto řešení je sice hraniční, ale pro to, abychom mohli předat svět v co nejlepším stavu generacím příštím, je nezbytné.

Jak ukázal už případ Autonomního sociálního centra Klinika, kde se dařilo rozvíjet velmi kvalitní sociální a kulturní program, podpora nízkoprahového využití prázdných a chátrajících staveb je daleko širší než jen uvnitř nějakých marginálních skupinek společensky nebezpečných individuí. „Takhle bych žít nemoh,“ pronesl prý jeden z těžkooděnců, vyklízejících Cibulku. Asi se na Cibulce zapomněl zastavit během některé z kulturních akcí. Ono totiž obývání rozpadající se historické památky nemá nikdy blízko ke katalogovému bydlení, které nasáváme prostřednictvím Růžovky, Vékávéček či nedělních výletů do IKEA. Pohodlnost, uzavřenost myšlení, o které jsem psal minule, umožňuje označit squatery za feťáky, monstrózní zásah je představí jako veřejného nepřítele a všichni si mohou oddechnout, že „normálnost“ zase zvítězila. Urputným ulpíváním v myšlenkových stereotypech však kráčíme vstříc nové normalizaci, pokud v ní už dokonce nežijeme.

354526

Jeden ze squaterů, který neuposlechl pokynů policie, když odmítl z areálu Cibulky odejít, byl vzat do vazby a hned druhý den odsouzen k roční podmínce. Stranou ponechme, zda je adekvátní potrestání jeho činu „rychlosoudem“, tedy mechanismem, vytvořeným exekutivním systémem pro násilné delikventy, kteří třeba dají průchod své nezvladatelné agresi na neonacistickém koncertu. Ukazuje se však, že je čím dál snazší dostat se do konfliktu vlastního přesvědčení a občanského postoje s tím, co prosazuje establishment a co schvaluje mlčící většina. A nemohu se ubránit pocitu, že možnost ocitnout se v tomto konfliktu se v poslední době rozšiřuje na čím dál více lidí.

______________________________________________________________

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *