Artalk.cz

In fundamine (nejen o pohodlí)

Záběry zlých příslušníků Islámského státu ničících sochy v muzeích, které oblétly po internetu svět, vyvolaly ve většině obyvatel západní civilizace nesouhlas, odpor a zhnusení. Ladislav Zikmund-Lender dává tyto události do kontextu ne toho, co s památkami na území České republiky „prováděli v dávném středověku“ husité, ale co činíme my sami dnes. 

Z reportáže o Islámském státu v České televizi
Z reportáže o Islámském státu v České televizi

V jedné z dubnových Orientací Lidových novin (18. 4. 2015) vyšel čtyřrozhovor o ničení památek radikální organizací ISIS na území Iráku. Spíš než o islámu, starověkých památkách a vůbec světě „tam“ odkrývá daleko víc o nás, našem myšlenkovém stavu a o tom, jak to máme „tady“. Výrok Pavla Kaliny, že absolutní estetické hodnoty rozhodnout umí a s kulturním relativismem to nesmíme přehánět, otevřeně ukázal, jak rezignujeme na to, co můžeme považovat za evropské hodnoty. Nemyslím ale takové ty nahnědlé hodnoty, jimiž se bijí v prsa různí „konzervativci“, ale takové hodnoty, které právě v evropských dějinách mohly vznikat vrstvením často protichůdných tradic a myšlenek a je jim vlastní neustálé přehodnocování, někdy až podkopávání zdánlivých daností. To jsme zjevně vyměnili za pohodlost, neschopnost připustit, že by někdo jiný někde jinde mohl vidět věci jinak. Zapomínáme, že pravé a skutečně nové hodnoty vznikají většinou až vystoupením z komfortní zóny.

Nejsme proto schopni vůbec připustit, že by někdo mohl chápat to, čemu zde a nyní říkáme umění, jinak. Natolik jsme se ztotožnili s euroamerickými mantinely umění – ať už s institucionální definicí umění, v níž komfortně žijeme a zavíráme oči před její zjevnou argumentační křehkostí (podle některých) či dokonce argumentační nesmyslností (podle jiných), případně s jinými, konzervativnějšími definicemi umění (třeba vírou „v určitý světový duch, který je hybatelem proměn uměleckých forem, jež jsou jinak nezávislé, mají duchovní podstatu a skuteční umělci je cítí“ [1]

[1] Tuto definici, snažící se patrně aktualizovat duchovněvědnou koncepci dějin umění Maxe Dvořáka, použil nedávno Jan Royt. Viz Jan Royt: Krajinami umění: Rozhovor s Martinem Bedřichem. Praha: Portál, 2015. S. 53

), – že nejsme schopni připustit, že by někdo to, čemu zde a nyní říkáme umění, mohl chtít ničit. Nechápeme to dokonce natolik, že pohodlně odhlížíme od toho vypěstovaného evropského humanismu a nedojímají nás stovky uprchlíků utopených na prahu Evropy ve Středozemním moři natolik, abychom změnili své myšlení a jednání, ale ze židle nás víc zvedají destrukce sádrových odlitků neživých předmětů.

Bourání Hotelu Praha
Bourání Hotelu Praha

Jak toto všechno ale souvisí s architekturou? Neschopnost porozumět ničení obrazů si totiž můžeme přiblížit ještě lépe než novinovým příměrem k husitům, bořením obrazů v rozšířeném poli, do nějž spadá architektura.

Boření architektury se v poslední době u nás dopouštíme nejen proto, že ji nepotřebujeme (a nemůžeme si dovolit její další provoz a údržbu), nebo proto, že ji chceme vyměnit za lepší, ale často také proto, že nám ideově a ideologicky vadí. Argumentace demolice Hotelu Praha v roce 2014 neuváděla jiný relevantní motiv než ten, že je třeba se této stavby zbavit, protože reprezentuje něco, co potřebujeme vytěsnit, vymazat. Tentýž model se nyní odehrává v případě královéhradeckého hotelu Černigov. Po všech stránkách se v kontextu architektury 80. let a v kontextu místa a prostředí jedná o kvalitní architekturu, monolityckou stavbu hotelu, obloženou vápencem, s kvalitním, nezvykle minimalistickým detailem. Investor plánované novostavby s naprosto stejným účelem, která má hotel na stejném místě nahradit a která má ke kvalitní architektuře daleko, se nebezpečně shoduje svou rétorikou i názory s rozhodnutím Ministerstva kultury neprohlásit stávající hotel za kulturní památku: „Oznámení Ministerstva kultury o nezahájení správního řízení ve věci památkové ochrany našeho hotelu Černigov považujeme za správné a racionální. (…) Rozum a fakta zvítězila nad emocemi a mystifikací. Rozhodnutí zpečetilo jen to, co renomovaní odborníci již dlouhou dobu říkají, totiž že hotel Černigov nevykazuje žádné parametry historické, kulturní ani jiné památky.“

Hotel Černigov
Hotel Černigov

Aktuální je privatizace a následná demolice areálu stanice metro Vltavská, která je cenná řadou uměleckých děl ve veřejném prostoru – kameninová kašna Fauna Olgy a Miroslava Hudečkových (1984) nebo nedávno participativně obnovený monumentální skleněný okulus Vltava Jana Fišera (1984). Na místě by měl veřejnosti neznámý developer postavit novostavbu dopravního terminálu, pochopitelně s rozsáhlým komerčním využitím.

Boření architektury „tady“ stejně jako ničení obrazů a soch „tam“ má stejný základ v jednom: aby bylo možné nějaké umění zničit, ukončit a vymazat, je třeba ho nejprve zdiskreditovat coby umění. Těžko se umělecky kontempluje něco, co označíme za „komunistický kryt“ nebo „pevnost funkcionářů KSČ“ [2]

[2] http://bydleni.idnes.cz/hotel-praha-bourani-04i-/stavba.aspx?c=A130125_134458_reality_bdp_web; http://ceskapozice.lidovky.cz/byvaly-stranicky-hotel-praha-monstrum-nebo-pamatka-fhg-/tema.aspx?c=A130703_222100_pozice_134056

. Neospravedlňuji žádné boření obrazů v rozšířeném poli, které potkala ta smůla, že se přestaly hodit do krámu. Iritující je ale naše pokrytectví, že se smíme pohoršovat nad ideologickým ničením soch, obrazů a architektur těmi, kteří je v zápalu přesvědčení odznačili za umění, když sami provozujeme to samé.

Faun a Vltava
Faun a Vltava

Výše zmíněné evropské hodnoty jsme opravdu vyměnili za pohodlí. Nevadí, že nám budou vládnout oligarchové, obchodní zájmy korporací budou určovat legislativu a postupy státní správy i v oblasti kultury a památek, byznys bude prostupovat veřejnou estetiku a mocenskou strukturu. Naše ideologické boření obrazů v rozšířeném poli pod taktovkou oligarchů a za úsluhy technokratických ideologů ukazuje, že jsme uprostřed procesu refeudalizace, jak o tom píše švýcarský sociolog, diplomat a kritik neoliberalismu Jean Ziegler. Hlavně moc nepřemýšlet nad jinakostí, nic neproblematizovat, nevybočovat, nepřehánět to s tím kulturním relativismem, vědět, jak je to po našem správně, kdo to s námi myslí dobře a tak nějak celkově poslouchat. Ještěže se můžeme pohodlně a dosytosti vyřádit na facebookové stránce Islám v ČR nechceme! a pak zajít do Lidlu na akční arabské týdny.

______________________________________________________________

Bourání Prioru Teplice
Bourání Prioru Teplice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *