RE: Povrchová tektonika

Otevřený dopis Kateřině Štroblové, autorce recenze Povrchová tektonika – o paměti znovu a ne lépeuveřejněné 27. 4. 2015 na webu Artalk.cz.

Vážená paní Štroblová,

díky za zájem o práci Domu umění. Reflexe naší práce je opravdu to, co potřebujeme. Diskuse je vždy dobrá, i když dle mého vkusu možná zbytečně nabírá haštěřivý tón. Pustila jste se zhurta do výstavy Tektonika paměti, stejně jako do činnosti Domu umění města Brna v posledních dvou letech. Dovolte, abych upřesnila některá z Vašich tvrzení.

Výstava Tektonika paměti opravdu čerpá ze zázemí diplomní práce Lucie Machové. Nicméně není jejím výstupem. Již první verze výstavy, která se konala v Galerii E. Filly, je samostatným kurátorským počinem obou autorek. V materiálech je informace o diplomní práci uvedena především kvůli respektu k práci L. Machové tak, aby nedošlo k obecnému dojmu, že se jedná jen o počin známější a etablovanější A. Vartecké. Podobných jemných manipulací v naší odborné obci jsme si dobře vědomi a nechtěli jsme se k nim připojit.

Projekt rovněž netvrdí, že přináší nové téma, jen, že je to oblast, která nesmírně oslovuje současné nejmladší umělce. Jako zkušené osobě Vám rovněž jistě nemusím připomínat, že podobný projekt vzniká delší dobu, a že na četnější výskyt tohoto tématu na aktuálních výstavách české scény je možné se dívat rovněž jako na zajímavý fenomén, který potvrzuje jeho aktuálnost a potřebu se k němu vyslovit.

Díky moc za lekci z teoretického diskurzu k tématu. Je to jistě další široký prostor, o kterém by bylo možné vést polemiku, zejména o přiřazení koncepce minulého benátského bienále Massimiliana Gioniho k diskurzu „archivního impulzu“. Pojetí tématu bienále Gionim mělo jistě větší množství rovin, přičemž zřejmě oblast chápání uměleckého díla a rozšíření jeho hranic v současnosti byla tou dominantní.

V případě, že dost bylo vystavování „nudných dědečkových tabulek a babiččiných koberců“ se jedná o Váš osobní názor. Máte určitě pravdu, že se nejedná o novou metodu uchopení či vizualizaci tématu. Avšak většina děl na současné scéně pracuje dlouhodobě s impulzy tvorby, která je zde přítomna přinejmenším od přelomu 60. a 70. let. Kvalita představovaného díla pak tkví ve schopnosti autora se ve zvoleném jazyce živě a tvůrčím způsobem pohybovat. V kontextu této narážky lze například z výstavy Tektonika paměti vnímat práce Lenky Martincové nebo Romany Horákové, jejichž díla lze jen stěží označit za nudná.

K  odstavci Vašeho textu, který se týká „odborných kvalit pověřené osoby“ z Domu umění či narážky na grantový systém Univerzity J. E. Purkyně se lze jen těžko seriózně vyslovit. Samozřejmě, že se jedná o mou dlouhodobou spolupráci s ústeckým kulturním prostorem, který má ale kontinuitu od 90. let, z dob mého vedení brněnské Galerie mladých. Vnitřní grantový systém vytvořený Fakultou umění a designu v Ústí je opravdu v našem státě unikátní. Systematicky podporuje jak uměleckou, tak ediční či doktorandskou činnost fakulty. Jistě nejde o dokonalý systém, neboť ho realizují lidé. Nicméně je velkou oporou pro uměleckou scénu severních Čech. Tuto konkrétně zacílenou grantovou podporu bych kulturní obci tohoto sociálně stále velmi nekoherentního a problematického prostředí nezáviděla. Pokud byste ráda věděla, jak byl podpořen projekt Tektonika paměti, tak kurátorky získaly menší prostředky na katalog, který se ovšem vydá pouze v případě, že se podaří nalézt vstup dalšího partnera do projektu.

K výstavě L. Teplého v Galerii J. Krále: Dům umění m. Brna by měl být svou dramaturgií otevřen umělcům, kteří dlouhodobě na brněnské scéně působí. Jinak se zcela odtrhne od důležité kontinuity kulturní obce, ve které působí. To bych považovala za fatální chybu. Proto má v Domě umění i své místo výstava fotografa Libora Teplého. Ostatně byla jednou z nejlepších, které jsem od něj viděla. Jeho Hledání světla prezentovalo velmi koherentní pohled na fotografii, kterou autor pojal jako komplexní výtvarné dílo.

A na závěr? Alespoň, že se přiznáváte, že nejste častou návštěvnicí výstav Domu umění města Brna. Na co v případě „převzatých“ výstav narážíte a v čem vidíte regionalismus našeho výstavního plánu? Na to, že se Domu umění podařilo spolupracovat s Wroclawí na monografické výstavě J. Kovandy? Nebo na spolupráci Domu umění s vídeňskou galerií současného umění MUSA a sarajevskou národní galerií na projektu Důstojnost lidstva…, který Artalk počastoval ještě neserióznější recenzí, než je tato (tehdy psala Klára Stolková o tom, že Dům umění, bohužel, nedosahuje úrovně Kunsthalle Wien)? Nebo na nevhodnost jednání současné ředitelky, která ve své současné práci využívá své předešlé fakultní působení a spolupráce s bývalými kolegy?

V současné době Dům umění města Brna představuje kromě Tektoniky paměti ještě výstavy Martina Daška Horizont III., Aleše Čermáka Situace, v níž už je možné opět cokoliv, v Domě pánů z Kunštátu pak Miroslava Haška, Dlouho jsem se sám sebe neptal a zapomněl jsem všechny odpovědi a v G99 kurátorský projekt T. Knoflíčka, který prezentuje J. Gašparoviče a J. Kyšu. 6. června otevíráme velkou výstavu berlínských autorů nazvanou Disparátní proudy. Pokud byste měla odvahu se k tomuto „muzeálně regionálnímu“ kontextu přidat, nebo jeho úroveň dokonce zlepšit, přineste zajímavý námět na výstavu. Dveře máte otevřené.

Terezie Petišková