Povrchová tektonika - o paměti znovu a ne lépe

Do brněnského Domu umění se výstava Tektonika paměti: pohyby osobních vzpomínek v českém a slovenském mladém umění kurátorek Lucie Machové a Anny Vartecké přesunula z Ústí nad Labem, kde byla v komornějším provedení představena jako výstup diplomové práce první jmenované na téma fenoménu paměti v mladém českém a slovenském umění.

Takzvaný archivní či historiografický obrat je pojem, užívaný historiky umění pro současné tendence, které se ve větší míře začaly objevovat kolem přelomu milénia. Autoři jako Thomas Hirschhorn, Tacita Dean, Pierre Huyghe či Mark Dion začali pracovat, nejčastěji formou instalace či videa, s nalezenými archivními obrazy, objekty a texty a zpřítomňovat tak historické informace. Přehlídka Documenta 12 byla kurátorem Rogerem M. Buergelem pojata jako manifestace modernistického projektu a v čele s otázkou, zda je modernita naší antikou, se zaměřila na zviditelnění kořenů současného umění. Jednou z posledních velkých výstav tohoto „archivního impulsu“ byla hlavní expozice posledního benátského bienále pod kuratelou Massimiliana Gioniho, nazvaná The Encyclopedic Palace.

Příčiny tohoto silného proudu v současném umění jsou nejčastěji spojovány s krizí kapitalismu a obecně narůstající společenskou skepsí. Kurátor Dieter Roelstraete vzrůstající nostalgii po dobách minulých v temné první dekádě milénia přímo spojuje s událostmi 11. září 2001 a následnou válkou proti terorismu.[1] Andreas Huyssen zaznamenává změnu těžiště pozornosti celého věku, a to právě směrem k minulosti.[2]

Huyssenův text Přítomnost minulého – urbánní palimpsesty a politika paměti, zabývající se mechanismy osobní paměti, nezmiňuji náhodou, byl totiž využit jako propojovací článek výstavy. Kurátorky dávají k dobru také Bourriaudův komentář k altermoderně o dezorientaci a skepsi umělců dospívajících v končící postmoderně a tedy unikajících do autentičnosti paměti.

Fenomén obracení se do historie v současném umění tedy můžeme sledovat již téměř dvacet let a těžko jej můžeme označit za nový. I na naší scéně, která bývá v trendech oproti západním zemím mírně opožděna, jej jistě nelze označit za novinku. Pokud se tedy kurátor rozhodne tímto tématem dále zaobírat, je třeba hledat autory s novým či osobitým přístupem, jinak hrozí zacyklení a neustálé opakování a vyčpívání tématu. Což se na výstavě Tektonika paměti bohužel stalo. Kurátorky se zaměřily na autory, kteří do své tvorby integrují autobiografické prvky a zabývají se dlouhodobou pamětí.

Užívají Huyssenovu metaforu uměleckého díla jako palimpsestu (v původním významu slova pergamenu, z něhož byly seškrabány staré vrstvy a naneseny nové), vrstev překrývajících jedna druhou a navzájem se přepisujících. U většiny autorů však právě tyto vrstvy hledáme marně, neboť ve svých dílech zůstávají na povrchu významu i obsahu věcí. Onen palimpsest paměti tak na výstavě nepřipomíná přepisovaný pergamen, ale spíše zaprášený kus staré kůže nalezený na půdě, vystavený ad hoc. Autoři, zahledění do sebe, prázdně vystavují nalezené osobně archivní artefakty či pozůstatky nepříliš zajímavé osobní historie. Chce se říci, že bylo – bez použití metafory – dost vystavování dědečkových tabulek a babiččiných koberců. Onen „bezbřehý rekonstrukční potenciál“ zpracovávání paměti zůstává nevyužit a mění se spíše v bezbřehou plytkost a nudu.

Přesto se v expozici najde několik výjimek, které vyčnívají z průměru a naplňují kýžený myšlenkový obsah. Kromě Dominika Langa, jenž dílem Hodiny, jdoucí pozpátku (fáze práce) navazuje na svůj benátský projekt Spící město, a které dává smysl v kontextu své kontinuity, se jedná především o dvě autorky, umístěné do společného prostoru při vstupu do výstavy – Štěpánku Sigmundovou a Kateřinu Držkovou. Dlouhodobý proces vytváření jakéhosi osobního archivu, individuální muzeální expozice, jí slouží jako rozšířená „externí paměť“ vlastních vzpomínek. Držková v díle Komplex Albena naopak novou, paralelní paměť vytváří na základě fiktivních historických faktů.

Tektonika paměti jako celek však působí jako poměrně anachronický projekt, nenabízející žádnou inovaci. Omluvou mu není ani jeho studentské zázemí, neboť je diskutabilní, zda v instituci tohoto typu – a zejména v její ústřední části – mají dostávat podobné projekty tolik prostoru. Je nutné se také zamyslet nad tím, jestli vedení Domu umění v Brně a jím pověřený pracovník, který tuto exhibici do Brna zařadil, zhlédl její původní verzi v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, jež byla kvalitativně jistě obdobná, a co to tedy vypovídá o jeho odborném úsudku (přestože do výstavního plánu jistě musela být zařazena mnohem dříve než její premiéra proběhla). K širší diskusi je také podpora podobných slabých projektů nejrůznějšími granty, které ale zejména ústecká fakulta umí dobře a strategicky využívat.

V kombinaci s výstavou Libora Teplého, probíhající paralelně v dolním výstavním sále, která se ilustrativně zabývá světlem v architektuře a slušela by spíše autorově retrospektivě v nějaké menší galerii vystavující starší fotografickou generaci, odchází návštěvník z galerie rozčarován. Světlou – a dá se říct i zářnou – výjimkou v momentální výstavní šedi hlavní budovy Domu umění je instalace Barbory Zentkové a Julie Gryboś Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet.

Jako nepravidelnému návštěvníku Domu umění se mi nakonec neodbytně vkrádá otázka, kam nyní směřuje tato instituce pod vedením ředitelky Terezie Petiškové, která do ní nastoupila před dvěma lety? Budou podobné „muzeální“ a převzaté výstavy novým trendem, který postupně postaví Dům umění na roveň regionálním galeriím?

______________________________________________________________

[1] ROELSTRAETE, Dieter. After the Historiographic Turn: Current findings, in: e-flux journal, 2009, č. 6, s.3.

[2] HUYSSEN, Andreas. Twilight Memories. Marking Time in a Culture of Amnesia, New York, 1995.

______________________________________________________________

Tektonika paměti / kurátorky: Lucie Machová a Anna Vartecká / Dům umění města Brna / Brno / 18. 3. – 17. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: Míša Dvořáková