Artalk.cz

Čítárna: Archeologický atlas Čech

„Kuna píše o starých komunikacích, kde kola povozů za staletí vyjezdila několikametrové úvozy; o společné práci na monumentech jako o prostředku k utváření komunity i jako o projevu moci elit; o vaření vltavských ryb s prosnou kaší a o pohřbívání tváří k slunci.“ Aneb jak podat výstupy archeologického výzkumu přitažlivou a zároveň nebulvární formou přibližuje Milena Bartlová.

Bartlova_02 

O důležitosti místa 

Nejdřív jsem chtěla psát o pěkném průvodci Procházka akční Prahou: akce, performance, happeningy 1949-1989, do nějž Pavlína Morganová přetavila svou dnes již klasickou knihu Akční umění (1999, 2009, anglický překlad 2014). Praktická knížka, realizovaná v kvalitním a povedeném grafickém designu Martina Ohlídala, je určena pro skutečné chození po Praze a nalézání míst, kde se realizovaly akce, které běžně známe jen z dokumentačních fotografií. Cílem je „obraz původní akce zpřesnit a nově zažít, a prohlížení dokumentace [se navštěvováním míst] nejen rozšiřuje, ale i významně zpřesňuje“ (s. 18). Po první radosti z oživených vzpomínek a z toho, že některé z mých nejoblíbenějších fotografií byly shodou okolností zhotoveny v místech, kam každodenně chodím, jsem ale uvázla v rozpacích. Vůbec si nejsem jista tím, jak moc se nalezení kanálové mřížky na nádvoří Klementina, nad níž Karel Miler prováděl v roce 1974 pokorný rituál ohledávání reality (s. 191), liší od nahlížení turistů do světnice v Arles, kde se van Gogh pohádal s Gauguinem. Jak se má návštěva místa k uměleckému dílu, které tu vzniklo? Jsem tu – ale děje se tím pádem něco? Jakou roli má místo například v těch performancích, které bezprostředně nepočítaly s diváky?

Věnuji proto tuto recenzi úplně jiné knize. Je to rovněž příručka pro ty, kdo se chtějí vypravit přímo na místa minulého dění a kdo chtějí ve svém běžném světě odhalovat stopy minulosti. Vydal ji výzkumný tým Archeologického ústavu Akademie věd pod vedením Martina Kuny a přibližuje vybrané archeologické památky v Čechách od pravěku po 20. století. Tedy taková místa, kde na povrchu země nebo pod ním nalézáme věci, „které člověka opustily definitivně, zůstaly rozptýleny na povrchu pustých sídel, byly překryty vrstvami zeminy nebo se ocitly pod vodou“ (s. 11). Kniha je to neskladná, na těžkém papíře a její grafický design místy trpí dekorativní přeplněností a touhou vyjádřit toho najednou příliš mnoho. Obsahově i koncepcí ale publikace naplňuje snad vše, co můžeme od průvodce pro kulturní veřejnost v roce 2015 chtít.

Každá ze 105 archeologických lokalit je dokumentována nejen strukturovaným a srozumitelně psaným textem s dobrými originálními fotografiemi, ale také různými typy map a dokumentace – od historických plánů po nejnovější technologii digitálně upraveného obrazu prostorového laserového skenování krajiny (LLS). Kniha poradí, jak správně nastavit GPS a u každého hesla je QR kód, který umožní stáhnout si potřebné informace do přenosného zařízení, ale také si je můžete vyhledat na webu a vytisknout si, co zrovna k cestě potřebujete. Na webu jsou i fotografie, které se do knihy nevešly, a plné texty citované odborné literatury. Mezi praktickými informacemi nechybí ani upozornění, že cesta k lokalitě může být kluzká a kde zjistit otevírací hodiny.

Bartlova_03

Neméně podstatné je, že Archeologický atlas Čech je více než uspokojivý z obsahového hlediska. Kunův výklad o tom, proč má archeologie smysl a proč se o ni máme všichni zajímat, ani nepřeceňuje čtenářovu kompetenci v odborném názvosloví, ani nepodceňuje jeho obecnou vzdělanost. Mluví o věcech, které lidé kdysi vytvořili a používali a z nichž se dnes snažíme vyčíst informace o jejich životě a smrti – takové, které z žádného jiného pramene nelze zjistit. Kuna píše o starých komunikacích, kde kola povozů za staletí vyjezdila několikametrové úvozy; o společné práci na monumentech jako o prostředku k utváření komunity i jako o projevu moci elit; o vaření vltavských ryb s prosnou kaší a o pohřbívání tváří k slunci. Sto pět vybraných lokalit zahrnuje archeologické stopy po dějinách na území dnešních Čech od mladšího paleolitu po polovinu 20. století. Hesla jsou seřazena abecedně, takže při listování procházíme postupně velká keltská oppida, vesnice o pár staveních opuštěné v 15. nebo v 17. století, partyzánské zemljanky, osamělý menhir, raně středověké hradiště a hrady či rozpadlé horské vesnice ve vysídlených Sudetech.

Dějiny vepsané do prostoru každodenního života, do polí, lesů, cest a ulic, úplně ztrácejí možnost stavět před sebe monumentální a ozdobnou fasádu velkého historického vyprávění o národě či civilizačním pokroku. Kuna připomíná, že archeologie se už musela vzdát představy, kterou jsme si všichni odnesli ze školní výuky, že jednotlivé rozpoznatelné styly materiálních kultur jsou totožné s různými etniky. I když je to kniha o archeologii, jejím vlastním tématem je krajina (lokality, na nichž se rozkládají lidská sídla a města, lze totiž zkoumat jen málo a víceméně nahodile), krajina, jíž chodíme a v níž se díváme, zblízka i do dálky. Keramické střepy jsou tu jen na dvou či třech fotografiích, zato je tu hodně úžasných leteckých pohledů, na nichž můžeme – pro laika neuvěřitelně – na vlastní oči vidět průběh dávno zaniklých hradeb, cest a slepých říčních ramen.

Geografie není žádnou objektivní daností, ale názorně se ukazuje jako výsledek součinnosti lidí a přírody v průběhu staletí a tisíciletí. Když čteme, že největším krajinným zásahem od doby, kdy vznikl v raném středověku systém zemědělské krajiny, byly důsledky kolektivizace a pověstné „rozorání mezí“, je to velmi silná výpověď o režimu státního socialismu. Keltské hradiště na Závisti proti Zbraslavi je v nové době populární vlastně proto, že promítá do minulosti centrální polohu Prahy. Větší a významnější ale byla v posledním půlstoletí před zlomem letopočtu sídla na Vladaři u Žlutic a později rovněž ve Stradonicích u Nižboru: místa, o nichž dnes ví jen málokdo. Nezbývá, než si připustit, že ani centrální role Prahy v Čechách není ničím přirozeným a samozřejmě ani trvalým. Heslo věnované Pražskému hradu se nijak neliší od hesel věnovaných pohraničním pevnůstkám, pravěkým mohylníkům nebo Blaníku, zahrnuje i popis příjezdu tramvají a v rubrice rizika konstatuje: žádné.

SONY DSC
Zaniklá vesnice Zhůří (Haidl) na Zlaté stezce

Většinou nás však Archeologický atlas Čech chce přivést na místa, kde se přirozený rozpad opuštěných staveb a zapomenutých věcí dostal do vyváženého stavu mezi lidskou kulturou a přírodou. Je to vždy znovu jedinečný okamžik, protože tato rovnováha se každým rokem proměňuje. Třetí složkou v dynamice dění je naše paměť. Některá z hesel ukazují místa, která dobře znám a která byla aktéry mého vlastního života, jako třeba hradiště v Šárce, které v 9. století předcházelo Pražský hrad, nebo zaniklá středověká vesnice Pfaffenschlag u Slavonic. Nejen že každý máme ta svá místa, ale sdílíme také jistou společnou paměť. Tím, že ji rozpoznáváme v krajině, kterou chodíme, a tím, že o tom vyprávíme (třeba i v knihách a na webu) jedni druhým a pak svým dětem, tak právě tím se konstituuje to, čemu se říká velikým slovem národ.

Archeologický atlas Čech zhodnocuje pro velmi širokou veřejnost vědecký výzkum akademického pracoviště a staví přitom zejména na zkušenostech Jany Maříkové-Kubkové, která stojí za podobným projektem ve velkém mezinárodním měřítku. Je vážně dobré, že naši archeologové nejsou jen mediálně populární a politicky úspěšní zvěstovatelé konce civilizace, o nichž jsem tu psala nedávno (zde).

______________________________________________________________

Martin Kuna a kolektiv, Archeologický atlas Čech. Vybrané památky od pravěku do 20. století. Praha 2014.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *