Artalk.cz

Vojtěch Maša: Chtějí teorii všeho

Galerie Jelení se zaměřuje převážně na výstavy mladých českých umělců, čímž se snaží mapovat aktuální dění nejen na pražské umělecké scéně. Aktuálně zde probíhá prezentace práce Vojtěcha Maši, studenta ateliéru Václava Stratila na FaVU VUT v Brně, který v galerii představuje dvě samostatné výstavy.

_MG_9895_1 kopie_m

Podle francouzského filozofa a teoretika umění Gillese Deleuze se má v umění odehrávat vše mezi složeninami počitků a rovinou estetické kompozice. Jedině tak jde o umění, které má jiný jazyk než další dvě formy myšlení, věda a filozofie. I když umělec pracuje podobně jako filozof či vědec, jeho cílem není vytvářet pojmy nebo udávat pravidla, ale působit. Je otevřen chaosu reálného světa a vnáší do něj trhliny. Zanechává stopy po tom, čím prošel.

Vztahem mezi uměním a vědou se zabývalo již mnoho umělců, teoretiků umění, filozofů, méně pak vědců, ale zdá se, že otázka propojení a kontaktu těchto dvou diskurzů je stále otevřená. Výstava situovaná v první místnosti galerie už svým názvem Steve Hawking naznačuje, že se věda objevuje také zde. Umění se vědou inspiruje, využívá její principy, souzní s ní nebo se od ní naopak vymezuje, kritizuje ji, odporuje jí. Vojtěch Maša má jako vystudovaný matematický biolog k vědě přirozeně blízko a v jeho tvorbě je tento aspekt zřejmý především ve způsobu uvažování, díky němuž působí jeho práce nezatíženě a je v ní obsažena určitá hravost a nadhled. Mezi umění a vědu na této výstavě nevkládá nějakou jasnou hranici a spíše nás vede k zamyšlení se nad tím, jak mohou tyto dvě oblasti splývat, kde se setkávají a čím se mohou lišit.

_MG_9879 kopie_m

Na stole je položen notebook, taštička s černobílým vzorem a papír s vytištěnou básní Steve Hawking Ivana Diviše, ve které je umění kladeno nad roveň vědy, překonává ji: „(…) co víc, aby kralovalo i astronomii, a to proto, / že je-li dobré, útočí přímo na srdce, / jde těsněji na tělo, / zatímco teorie všeho je mráz a led (…)“. Aplikace v programovacím jazyku Java, se kterou může divák výstavy libovolně manipulovat, je podle autorových slov ilustrací a komentářem k této básni. V programu je na výběr ze čtyř jednoduchých modelů rostlin a jednoho živočicha (housenka), které se proměňují stářím, silou a směrem větru, nebo – v případě housenky – věkem a dnem v roce. Divák tedy může díky aplikaci zaznamenat a postihnout všechny jejich fáze a možné polohy jejich „bytí“. „CHTĚJÍ TEORII VŠEHO, TJ. CHTĚJÍ SADU ROVNIC/ z nichž by se dalo vyčíst vše, co a kde se právě děje/ v nesmírném veškerenstvu.“ Tato práce je právě oním místem, nebo jak by řekl Deleuze kulminačním bodem, kde se dvě formy myšlení (umění a věda) střetávají, propojují se, ale neztotožňují se. Záleží zde na divákově úhlu pohledu a způsobu vnímání, kterým k této práci přistoupí. Je také důležité si připomenout, že se nacházíme v galerijním prostoru, tedy na místě určeném pro prezentaci umění a návštěvník je tedy už z principu postaven do role jeho recipienta. Jakási dvojakost projevu Vojtěcha Maši se objevuje i ve způsobu prezentace, kde se mísí racionální a intuitivní, vstřícnost či otevřenost vůči divákovi a zároveň jeho znejistění. Tato nejasnost ale dává prostor pro hlubší úvahy a pro svobodu vlastního pojetí. Klade otázky, na které nenabízí jasné odpovědi, což je podle mého názoru jednou z pozitivních a příznačných vlastností současného umění.

_MG_9800_1 kopie_m

Vojtěch Maša se ale vyjadřuje především malbou nebo kresbou a na druhé výstavě v Galerii Jelení Tak daleko, tak blízko představuje soubor kreseb, který má být podle autora jakýmsi soundtrackem ke stejnojmennému filmu z roku 1993. Stejně jako u první výstavy, kdy komentuje a doprovází báseň, vztahuje se svými kresbami i zde k jednomu konkrétnímu filmu, avšak jiným způsobem. Kresby na papíře mají charakter náčrtků, kresbiček, které si člověk nesoustředěně či ledabyle načmárá do notýsku, nebo mohou působit jako záznamy vizuálních vzpomínek, které jsou někdy více a někdy méně rozeznatelné a čitelné. Možná jde také o zachycení silných vizuálních a emocionálních vjemů při sledování, nebo ze vzpomínání na sledování, onoho filmu. To, jakým způsobem kresby vznikaly, se můžeme pouze domýšlet, jejich podoba však poukazuje na velmi osobní a až intimní ráz. Důležitou roli zde hraje také způsob instalace, ve které je ještě více zdůrazněna útržkovitost a fragmentárnost celku. Kresby jsou vloženy pod ochranná skla různých velikostí, které někde zakrývají pouze jejich část, jindy jsou kresby vystavené v rámu nebo se zde objevují také samotná prázdná skla. Vše dohromady na sebe navazuje, překrývá se a vrství a vytváří tak množství jemných vztahových nuancí, které divák svým pohledem nachází a objevuje. Jak už bylo výše zmíněno, sám autor tuto práci přirovnává k soundtracku, tedy ke zvukovému záznamu doprovázejícímu nějaké vizuální médium, který může divákovi připomenout nebo zpětně vyvolat nějaký intenzivní prožitek. Tím pádem je možné daný soubor kreseb vnímat jako mozaiku seskládanou z těchto prožitků.

I přesto, že se v Jelení jedná o dvě samostatné výstavy, mohli bychom mezi nimi najít spojnice a návaznosti. Ty jsou dané především autorovým specifickým přístupem, ve kterém je obsažena jak promyšlenost konceptu a racionální uchopení, tak citlivé a intuitivní zacházení s materiálem a jakási až naivní hravost a otevřenost. S těmito polohami je pak konfrontován také návštěvník galerie, který je může vnímat odděleně, vytvářet si mezi nimi hranice nebo jimi proplouvat, stejně tak jako to dělá i autor, který zde neudává jasná pravidla tak jako vědec, ale otevírá nové pohledy a je otevřen chaosu reálného světa.

______________________________________________________________

Vojtěch Maša: Steve Hawking; Tak daleko, tak blízko / kurátorky: Gabriela Kotiková, Yumi Yahiro / Galerie Jelení / Praha / 1. 4. – 23. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: Radek Jandera

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *