Artalk.cz

Klinika jako umělecký celek

„Myslím, že právě na takovém místě, jako je Klinika, může nám umělcům být umění, ať už po naší vůli nebo ne, vzato a vráceno do života. To bychom měli vítat, protože tak se stane znovu společensky relevantnějším.“ Tak mluví o Klinice a roli umění v rámci ní konceptuální umělec Pavel Sterec. Pokud má sama Klinika v názvu přívlastek kulturní, vzniká zde otázka, co se zde s uměním děje a jaká je jeho podoba.

Interiér Kliniky
Interiér Kliniky

Můžeš pro začátek osvětlit hlavní cíle Kliniky se zřetelem na kulturní program? Co se podařilo zatím vybudovat?

Kultura není podle mě primárním posláním Kliniky. Což je dobře, protože v Praze existuje spousta míst ke kulturnímu vyžití. Na druhou stranu je důležité, že v rámci Kliniky funguje kulturní program, který je její přirozenou součástí, což udržuje samotnou komunitu kolem iniciativy širší, než je ta, která dům obývá. Vzhledem k tomu, že se samotné centrum, kromě přívlastků autonomní a sociální, prezentuje také jako kulturní, popřípadě to má přímo v názvu, je třeba také o kulturní politice přemýšlet a vytvářet ji.

Nějaké debaty a přednášky, které se zabývaly výtvarným uměním, již na Klinice proběhly. Myslíš si, že v Praze chybí místo, kde by mohly podobné diskuze věnující se vztahu umění a společnosti probíhat?

Já si myslím, že zde spíše chybí místo, které by se zabývalo sociálním experimentem. A to chybí i v umělecké praxi posledních let. Měli bychom si tedy položit otázku, proč tomu tak je. A Klinika může být spíše určitým typem školy pro lidi ze světa umění než prostorem pro vlastní prezentaci umění. Zároveň se zde umělecké dílo dostává do jiné situace než v běžných galeriích, nabývá různých politických a sociálních aspektů, i když samozřejmě ztrácí určitý typ autonomie. Tady fungují jiné principy, které jsou založeny na snaze o konsenzus pléna a na „aktokracii“, což znamená, že privilegium rozhodnutí má ten, kdo jedná.

Nabízí Klinika určitou alternativu k zavedeným kulturním institucím, nebo ji lze pojímat i jako jejich kritiku, jako je tomu například u Nové Perly, kterou ve Vraném vede Ivan Mečl?

Já si myslím, že je důležité, že se Klinika pohybuje na úplně jiném poli. Nestane se tak jednou z těchto institucí, protože stejně nikdy nenabídne ideální podmínky například pro prezentaci umění. Ale právě když budeme samotnou Kliniku brát jako umělecký celek a budeme ji chápat jako žitou a jako příležitost k uvažování o úplně jiných typech rozhodování, tak pochopíme, že ani nemá cenu ji s jinými institucemi poměřovat.

Komentované čtení esejů O občanské neposlušnosti Henryho Davida Thoreaua
Komentované čtení esejů O občanské neposlušnosti Henryho Davida Thoreaua

Minulý týden zde proběhla debata o umění s Pavlem Karousem, který propagoval myšlenku galerijního prostoru a mluvil i o Muzeu revolučního hnutí, které by zde mohlo vzniknout. Já jsem s ním v tomto nesouhlasil, protože mi přijde důležité, že Klinika, tak jak teď funguje, zcela potírá tradiční autority, jakými jsou kurátor nebo teoretik. Hodnota Kliniky je právě v tom, že zde platí úplně jiná pravidla než v těch oficiálních institucích. Nelze to ale spolu poměřovat, protože konsenzuální rozhodnutí má jiné kvality než rozhodnutí jednoho kurátora.

V jaké situaci dnes aktivistické umění je? A jakou roli by umění mělo na Klinice hrát?

Já osobně jsem velmi skeptický vůči explicitně politickému umění. Podle mě každé umění, které je ve správnou dobu na správném místě, určitou politickou úlohu mít může a může měnit politiku a společnost. Ale takové dílo může vypadat formálně jakkoliv. Umění se v této situaci stává třeba prostředkem vyjednávání, komunikace nebo prostředkem, jak do určitého prostoru přivést jinou skupinu lidí, než kterou láká myšlenka squattingu a alternativní kultury. Spousta umělců, kteří něco pro Kliniku dělají, to nevidí jako příležitost zviditelnit svou volnou tvorbu, ale spíše tím vyjadřují podporu Klinice, a to bez autorského a prostorového nároku.

Nelze tedy kulturu, potažmo výtvarné umění, zvlášť z programu Kliniky vydělovat?

Stejně jako lze udělat silnou výstavu, která je složena z artefaktů, které jako jednotlivosti neobstojí, tak se můžeme dívat na jednotlivé činnosti Kliniky. Na ty nemůžeme aplikovat naše estetická kritéria, protože zde dochází k zásadnímu propojení všech složek, politiky, umění i života.

Projekce filmu v interiéru Kliniky
Projekce filmu v interiéru Kliniky

A není současné aktivistické umění v krizi? Nevzdalo se určité snahy po kritice účelové racionality, podle které společnost funguje, či liberálního kapitalismu?

Umění je dnes strukturálně spojeno s globálním kapitalismem a to jde těžko rozpojovat. Já jsem v tomto ovlivněn slovinskou teoretičkou, umělkyní a filozofkou Marinou Gržinić. Když jsme se bavili o tom, zda má umění dnes v nějakém emancipačním boji a ve snahách o změnu nějakou významnější roli, tak říkala, že o tom také pochybuje. Přesto, když už jsme si jednou vybrali, že budeme umělci (tenkrát jsme možná měli zcela jinou představu o tom, co umění může dělat se společností), není řešením svou profesi změnit, ale spíš se pokusit hledat ze svého vlastního pole adekvátní pozici či jej rozšířit.

Také si myslím, že umění ztratilo ambice určitého kritického potenciálu oprávněně, protože v kontextu dnešní situace již nelze být jednoduše provokativní a podvratný. Co se týče propojení umění a současného politického systému, tak to lze vysledovat i v tom, že jak se umělci naučili apropriovat cizí práci, tak se dostali velmi blízko k metodám, které využívá i kapitalismus. Pro mě je inspirativní jeden rozhovor s Duchampem z pozdních let jeho života, kde mluví o tzv. „reverzním ready-madu“, což znamená, že umělecké dílo vyjmeš ze sítě světa umění a vrátíš ho zpátky do světa okolo. Jako příklad udává, že si třeba z Rembrandta uděláš žehlící prkno. Myslím, že právě na takovém místě, jako je Klinika, může nám umělcům být umění, ať už po naší vůli nebo ne, vzato a vráceno do života. To bychom měli vítat, protože tak se stane znovu společensky relevantnějším.

Co se za poslední týden povedlo na Klinice vytvořit?

Klinika měla na začátku velkou podporu od médií i veřejnosti, tato taktika však není udržitelná donekonečna, problémy, které za poslední dobu vyvstaly, jsou daleko sofistikovanější a již nejde jen o boj squatterů a těžkooděnců, ale spíše o právní záležitosti. Uvažovalo se, kam vlastně dál program na Klinice směřovat, a teď ještě přišlo neoficiální rozhodnutí o tom, že do deseti dnů může dojít k začátku nátlaku na opuštění budovy. Jedna z variant bylo pozvat sem vysokoškolské pedagogy, aby na Kliniku přesunuli svou výuku. Pozvání přijali některé ateliéry z VŠUP, AVU, FAMU a Miroslav Petříček z FF UK. Je to zase jiný způsob solidarity s Klinikou. I když s tím samozřejmě vyvstává otázka rozhodnutí a konsenzu, ke kterému museli sami studenti a pedagogové dojít. Už tím, když přišli, dali najevo, že s Klinikou souhlasí. I o tom je třeba přemýšlet, protože například ateliéry jsou součástí nějaké politiky školní či institucionální a jako celky často vystavují v institucích, které nejsou z politiky vyjmuté. Vždyť která instituce je apolitická? Studenti to předtím často vůbec neřešili.

Sousedské odpoledne
Sousedské odpoledne

Myslíš, že ke konsenzu v ateliéru dochází? Není v nich příliš silná autoritativní a zároveň tradiční role mistra?

Určitým způsobem je tento model v krizi, proto jsem rád, že na UMPRUMce dochází k debatě o ateliéru bez vedoucího pedagoga, což samozřejmě není samospásné, minimálně to ale vybízí k uvažování o změnách postavení umělce v dnešní společnosti a nutnosti tuto změnu konečně odrazit i v jeho vzdělávání. Je proto důležité, že Klinika může působit právě i jako katalyzátor podobných otázek, které se zabývají jak fungováním v určité politické síti, která se školních ateliérů také týká, tak právě znejišťováním tradičních autorit.

______________________________________________________________

foto: Zewlakk Dlouhý Krok

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *