Artalk.cz

Konec nové hudby

Syndromem vyhoření se nejčastěji rozumí ztráta zájmu o zaměstnání, okolí i sebe sama. Jde o pozvolné, zpočátku nenápadné vyhasínání smyslu života. Eva ovšem vyhořela náhle, během okamžiku. Nesnesitelná byla především bezmoc té chvíle. Asi jako když dlouho pracujete na textu, zmáčknete špatné tlačítko a vše nenahraditelně smažete: Ještě vidíte na obrazovce písmena, ale už víte, že práce mnoha hodin je pryč.

U počítače trávila Eva tolik času, až se ho snažila omezovat. Vystudovala dějiny umění, psala převážně recenze současného výtvarného dění. Vyhovovalo jí, že umělecká kritika má jistou staromódní pověst. Odpovídalo to jejím odborným zájmům i osobním preferencím. Těšilo jí, že se o ní mluví jako o formalistce, módním trendům se nepoddávala. Nehledala za každou cenu novinky. Spíš se považovala za spolehlivou hlídačku umění, která v případě vybočení z normy – ať už směrem nahoru, nebo dolů – spustí alarm. Měla neskromný pocit, že se umění, aby někde nešláplo vedle, podle jejích signálů řídí.

Na žádosti o reference v LinkedIn nereagovala, s pýchou ale zaznamenala, kolik bývalých spolužáků sleduje, co si stáhla z Academia.edu. Ráda se oblékala do černých šatů, které dávaly vyniknout medové barvě jejích vlasů. V době, kdy už tweetuje i papež, psala dlouhý a konzervativní blog. Před pár lety s uspokojením zjistila, že už nepotřebuje novou hudbu. Vystačila si s tou, co už měla. Říkala si, že nová hudba ve skutečnosti nová není, jde jen o remix veškeré hudby dosavadní. Proč se tedy zdržovat náhražkami? Eva k tomu dospěla zhruba ve stejné době, kdy začala žít s Jakubem.

Jako umělce Jakuba obdivovala, současně měla pocit, že mu rozumí jako nikdo jiný. Pevně ohraničené plochy barev se na jeho obrazech rozlévaly bez toho, aniž by podléhaly nějakému gravitačnímu centru. Ona přesto znala logiku jejich růstu. Velkorysá akrylová plátna měla úspěch, což pochopitelně vyvolávalo závistivé spekulace. Jistý kritik dával Jakubovu šedavou barevnou škálu do souvislosti s rozšířením retina displejů, díky nimž mohla na webu vyniknout její rafinovaná jemnost. Rozprostraněná kompozice obrazů prý zase vycházela vstříc vertikálnímu scrollingu na mobilu nebo tabletu. To Eva považovala za zlomyslnou technofobní dezinformaci. Jakub byl přece především malíř, a to přesto, že jeho obrazy vycházely z drobných, spontánně provedených touchpadových studií. Do monumentálních rozměrů byly pečlivě převedeny až ex post, aniž by to snižovalo jejich působivost.

pospiszil

Vizualizace doteků Jakubových prstů měly na Evu nepochybně erotický účinek. Když scrollovala portfoliem jeho obrazů nahoru a dolů – s úsměvem přitom vzpomínala na toho popleteného kritika – měla pocit, jako by se jeho maleb, možná i samotného Jakuba, skutečně dotýkala.

Potřebují ale současní malíři kritika? Právě tomu přestala Eva v jediném okamžiku věřit. Umění se dnes hlídá samo, nikoho k tomu nepotřebuje. Jak se fotografie z výstavy nebo z ateliéru objeví na Facebooku nebo Instagramu, hned o sobě všichni vědí všechno. Na zpožděnou reflexi zvenčí už nikdo nemá trpělivost. Vše se zacyklilo, jen se v pravidelných rytmech opakuje to, co zrovna letí. Jak může kritik hledat něco výjimečného, když celé umění funguje jako neustále zapnutá, sama na sebe obrácená kamera? Nikdo se už nedopustí ničeho, co by překročilo pravidla, spustilo sirénu, přivolalo bezpečností službu, zablokovalo východy.

Když jednou přišla Eva o něco dřív domů, uviděla v pokoji Jakubova záda a hlavu se sluchátky skloněnou nad laptopem. Udělala k němu pár kroků a první, co jí padlo do očí, byla dvě nepřirozeně velká prsa vystrčená z polorozepnuté policejní uniformy. Neznámá žena je do webkamery nastavovala z takové blízkosti, až zabírala většinu dialogového okna. Eva stála za Jakubem tak blízko, až cítila pach jeho těla, a nevěřícně zírala na displej. Pohyby prsou a černého pendreku byly na pozadí vězeňských rekvizit lehce nespojité. Žena z displeje si Evy všimla dřív než Jakub. Ten se otočil, až když se polonahá policistka zarazila, zakryla si prsa a podívala se kamsi nad jeho hlavu. Omluvně se na Evu usmál, sundal si sluchátka a beze slova zaklapl notebook.

______________________________________________________________

ilustrace: Martin Groch

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *