Artalk.cz

In fundamine (o smutku v zajetí symbolických statků)

Ačkoli Ladislava Zikmunda-Lendera vedl k sepsání textu o architektuře smutečních síní čistě osobní motiv, lze jej v době velikonoční číst také jako příspěvek do diskuze k tématu, které – jak Zikmund-Lender tvrdí – neradi otevíráme, přestože právě křesťanské tradice by nám mohly pomoci k jeho uchopení.

Smuteční síň v Brně_Židenicích
Smuteční síň v Brně-Židenicích

Rituál je podle francouzského teoretika kultury Pierra Bourdieuho to, co drží kulturní a potažmo ekonomické statky napříč kouty světa a skrz čas pohromadě. Euro-americké kultury, zvláště ty sekulární, si těch rituálů během životního cyklu mnoho neponechaly, v našich zeměpisných šířkách jsou to hlavně svatby a pohřby. Pro oba rituály je dle dostupných statistik v Česku nejrozšířenější podoba ta civilní, přičemž vedle poklesu sňatkovosti vzrůstá i počet pohřbů bez obřadu, tedy té rituální složky.

Vedle krematorií, které mají nejen rituální funkci, ale i tu praktickou – v tradici 20. století zpopelňování nebožtíků – máme velkou síť smutečních obřadních síní, které plní pouze onu rituální. Stavby, které jsou určeny pouze k civilním, tedy nenáboženským úmrtním rituálům, začaly u nás jako stavební typ vznikat po založení Československé republiky. Při zdůrazňování civilnosti a sekulárnosti je však nutno připomenout, že průběh těchto rituálů, a z nich odvozená stavební a interiérová dispozice i výzdoba, byl odvozen jakýmsi abstrahováním náboženských symbolik (u nás židokřesťanské tradice). Z raných, meziválečných smutečních síní jmenujme především stavbu Bohuslava Fuchse na Ústředním hřbitově v Brně. Objekt obsahoval příčný nízký trakt sloužící k uchovávání mrtvých těl a kolmou obřadní síň, jejíž dispozice vzdáleně připomíná halový sakrální prostor. Jak ve své brilantní knize o krematoriích v Československu ve 20. století ukazuje Markéta Svobodová, inscenační prvek zajíždění rakve na konci obřadu použil poprvé Ernst Wiesner v brněnském krematoriu, což se stalo československým rituálním kánonem, užívaným i ve smutečních síních (bez kremační funkce). Zdeněk Kudělka na Fuchsově smuteční síni vyzdvihoval materiálovou upřímnost, jednoduchost a civilnost, která je důstojná vůči tématu realizace. Fuchs užil tehdy progresivní a používané režné zdivo v kombinaci s monolitickým betonem, které „pro svou technickou upřímnost jsou jedině důstojným materiálem k [této] veřejné stavbě“.

Interiér pohřební síně ve Vsetíně
Interiér pohřební síně ve Vsetíně

Z předválečných síní následovaly Fuchsův příklad, přísně abstrahující všechny symbolické a monumentalizující tendence, další projekty. Jmenovat můžeme především smuteční síň Oldřicha Lisky v Hradci Králové na hřbitově v Kuklenách (1925–1927) nebo třeba smuteční síň v Protivíně z roku 1926. Existovaly ale i tradicionalistické projekty, jako je třeba smuteční síň v Kolíně.

Po válce se vybudování smutečních obřadních síní stalo státním úkolem. Relativně marginální výstavbu sekulárních smutečních síní před válkou měla nahradit většinová, typizovaná výstavba a její systematická plošnost. Michaela Jehlíková-Janečková k tomu poznamenává: „Potřeba nahradit církevní obřady nejen kremací, ale fakultativně i občanským pohřbem do země, byla zaštítěna myšlenkou šíření světového vědeckého názoru, ideologické práce mezi obyvatelstvem, kde socialistická obřadnost měla svým ateistickým zaměřením působit proti náboženství a jeho obřadnosti“ (zde).

Začátkem 60. let proběhla celostátní architektonická soutěž na smuteční síně pro obce a města se dvěma, pěti a patnácti tisíci obyvateli. Tato soutěž přišla s plošným prosazením nového prvku, a sice prosklené stěny v čele obřadní síně obrácené do přírody (tak byla upravena třeba i Liskova předválečná královéhradecká stavba). Příroda jakožto jakýsi transcendentální prvek, který byla schopná marxisticko-leninská státní ideologie přijmout, nahradila dřívější teologické obsahy. Jehlíková-Janečková píše: „Jako část určená k individuálnímu zpracování byla shledána samotná obřadní síň, veškeré technické provozy včetně čekárny pozůstalých, místnosti řečníka a obřadníka byly doporučeny k ztypizování.“ I přes tyto pokusy o systematizaci a typizaci se smuteční síně staly jedním z mála stavebních typů, které často mohly vstřebat autorsky individualizovaný přístup. Takovou realizací může být třeba futuristická síň ve Vsetíně, cennými monumentálními díly Karla Nepraše je opatřena třeba smuteční síň ve Svitavách od architekta Pavla Kupky z roku 1973. Gestickou architekturu 70. let zastupuje vynikající gesamtkunstwerk obřadní síně v Prostějově z let 1973–1977 od architekta Michala Adama. Podrobnou studii o poválečných smutečních síních publikoval Jan Sedlák v knize Smuteční síň v Brně-Židenicích editorek Jany Kořínkové a Markéty Žáčkové z roku 2013 [1]

[1] Srov. BLAŽKOVÁ, Gabriela; DOBEŠOVÁ, Veronika; CHYBÍK, Josef; KOŘÍNKOVÁ, Jana; RULLER, Ivan; SEDLÁK, Jan; ŽÁČKOVÁ, Markéta. Smuteční síň v Brně-Židenicích/The Mourning Hall in Brno-Židenice. 1. vyd. Brno: Vysoké učení technické v Brně, 2013. 153 s. ISBN 978-80-214-4838-4).

.

Kolínská smuteční obřadní síň
Kolínská smuteční obřadní síň

Už Michaela Jehlíková-Janečková naznačuje, že smuteční síně jako typický produkt ideových a ideologických proměn společnosti ve 20. století jsou problematickou skupinou. Píše, že poválečné smuteční síně vznikaly někde na hranici mezi jednoznačně a z podstaty individuálním tématem a snahami o typizaci všech odvětví architektury. Dovolím si ale přidat ještě jednu poznámku, která není ani tak dána požadavky státního socialismu. Smuteční síň se jako stavební typ po celé dvacáté století vyprazdňuje a sekularizuje pohřební rituál ruku v ruce s vytěsňováním smrti z veřejného života a životní reality. Lidé o smrti nemluví. Jiřina Šiklová dokonce píše, že „o smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace, současně však lidé vědí, že by měli o smrti a umírání hovořit častěji“. Konečnost lidské existence, uvažování o tom, co bude potom, myšlenky na průběh smrti i pohřebního rituálu nejsou současným tématem: „Dnes je moderní říci, že po smrti už není nic,“ píše Šiklová. Dokládá to i projekt Mojesmrt.cz, který má komunikaci v otázkách posledních věcí napomoci. Od architektury smutečních síní, která má provést nebožtíka a hlavně pozůstalé tímto rituálem, jsme si (a to i v těch předválečných stavebních programech) odvykli požadovat útěchu. Citovou, morální i estetickou.

Hodnoty těch nejzdařilejších realizací v rámci této typologické skupiny můžeme hledat buď v kanonických stavbách (jako je třeba ta Fuchsova) nebo v trhlinách právě naznačených architektonických problémů. Pod pojmem „smuteční síň“ se v seznamu kulturních památek nachází pouze čtyři (!) památky: židovská síň v Radouni, což je centrální stavba, kde probíhal židovský pohřební rituál tahara (spojený s péčí o zemřelého), smuteční síň v Terezíně, která je spíše památkou holocaustu než pro své architektonické kvality, Klingerovo mauzoleum v Novém městě pod Smrkem (které je spíše hrobkou) a nakonec stylově velmi nezvyklá (stará) smuteční síň v Turnově.

Smuteční síň v Domaslavicích (dnes přestavěno na Penzion Pohoda)
Smuteční síň v Domaslavicích (dnes přestavěno na Penzion Pohoda)

Příkladem architektonicky i umělecky špičkové smuteční síně může být právě ta v Brně-Židenicích od architekta Ivana Rullera z let 1977–1983 s bohatou a kvalitní uměleckou, umělecko-řemeslnou a interiérovou výzdobou. Tato realizace je zároveň ukázkou současného osudu celého tohoto stavebního typu – postupně dosloužila, zájem o pohřby rapidně poklesl a v posledních letech chátrala. Aktuálně se naštěstí objevily zprávy o snahách o její záchranu. Existují ale stovky dalších smutečních síní a desítky s podobně pohnutým osudem.

Odborná složka památkové péče by měla vytipovat dle výše nastíněného klíče další stavby k památkové ochraně, protože zatímco přestávají pomalu, ale jistě majitelům a provozovatelům generovat zisk, hrozí zánik celého významného stavebního typu moderní architektury, který je na rozdíl od mnoha jiných symptomem naší moderní a současné kultury. Nesmíme spolu se smrtí a pohřebními rituály vytěsňovat i tuto architekturu.

 

Věnováno památce Jany Lenderové (1923–2015).

______________________________________________________________

______________________________________________________________

foto: archiv autora

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *