Jaroslav Serpan: O sběratelích a kurátorech

„Výtvarná díla Jaroslava Serpana zdobí prestižní světové galerie. Ve svém rodném Česku je však téměř neznámý.“ Tak začíná tisková zpráva k výstavě umělce v Muzeu Kampa. Naznačuje, že je opět třeba si sypat popel na hlavu za obecnou ignoranci a děkovat soukromým sběratelům, kteří nám pomohou etablovaného umělce znovu objevit v jeho macešské domovině.

Zpráva je skutečně trochu bombastická, což mě možná vyvádí z míry jen proto, že na takovou míru PR prostě nejsem v českých končinách příliš zvyklá a zkušenost mi našeptává být vůči takovému přístupu obezřetná. Ve chvíli zaujetí tohoto předsudku se však výstava mění tak trochu v detektivní případ, který počíná již u kurátorské trojice. Jako kurátoři výstavy jsou totiž uvedeni vedle Jitky Šosové (autorky celkové koncepce a katalogu) i David Železný a David Karásek. Domyslet si pak vřelou propojenost s českými sběrateli, ostatně zmiňovanými i v tiskové zprávě, není těžké. A co je na tom vlastně špatně? V podstatě jen to, že celá výstava, ať už jsou její kvality jakékoliv, odehrávající se na půdě renomovaného muzea umění, působí jako výhodně úročený bankovní trezor.

Síla trhu je veliká, ale je taková i moc kurátorky, která má z předložených děl vytvořit smysluplnou výstavu? Zdá se, že v tomto případě to dopadlo dobře, přestože zmiňované propojení Serpana s vědou, které má výstava i v názvu, je až zbytečně zdůrazňované na úkor převládající surrealistické roviny jeho tvorby. A ať již bylo Serpanovo zaujetí exaktními vědami jakékoliv, všudypřítomná materialita jeho maleb mě vždy od přemýšlení nad zdůrazňovanými množinami a pravděpodobností vrátí k proslulému citátu Georga Bataille, že vesmír se nepodobá ničemu, snad až na pavouka nebo plivanec. To, co v Serpanových malbách označoval Michel Tapié množinami, působí stejně dobře jako chuchvalce, zbytky kostí nebo tagy. Prostě jen záleží, jaký pohled zvolíme, což je do velké míry také závislé na tom, zda chceme Serpanovo dílo kanonizovat, nebo aktualizovat.

Aktualizací je zcela jednoznačně velice působivý červený pokoj, který vznikl pro několik „červených“ obrazů z šedesátých let. Kdo by při našlapování na hutný červený koberec nemyslel na Davida Lynche nebo Antonioniho Červenou pustinu? Obě asociace však vedou i ke spojením s psychoanalytickým termínem potlačeného, něčeho, co se skrývá v útrobách. Doslova a obrazně se skrze kůži, kterou připomíná sešitá zadní strana jednoho z obrazů, proniká k masu a kostem. Celý prostor je vystavěn tak, že odvádí od znakovosti obrazů a naopak podtrhuje jejich konotace s tělesností. Ostatně o fyzickém prožitku z maleb se zmiňuje sama kurátorka v katalogu výstavy. Takové zakomponování maleb do rámce smyslového pokojíku je prostě natolik silné, že je těžké se od něj o patro výše odpoutat a přemýšlet o matematice a vědě.

Lynchovské divadlo pro obrazy je však rozhodně zajímavou polemikou s výstavní koncepcí bílé krychle, která by se pro daný typ výstavy (re-kanonizace a zhodnocení díla) zdála být vhodným prostředkem. Je otázkou, kolik taková dramatizace dílu přidává a kolik mu bere. Pozitivní však je, že daný architektonický přístup koresponduje se samotným Serpanovým dílem. Konktrétně zde mám na mysli jeho objekty, kterým sice není věnována taková pozornost jako malbám, ale červený pokoj je (alespoň pro mě) důkazem, že se na ně nezapomnělo úplně. Serpanovy objekty jsou struktury, jejichž vnitřek působící rozdrobeně a chaoticky je uzavřen do racionální geometrické slupky. Právě díky vymezeným hranicím vnitřku a vnějšku působí objekty živě a tedy tělesně i přes jejich geometričnost.

Sílou Serpanova díla je právě tato podvojná rozporuplnost. Ať už je to na rovině obrazu dualita pozadí a kaligrafického znaku, nebo na rovině celého díla prolínání surrealistické linky s linkou racionální. Důležitý je právě kontakt obou prvků a jejich souběžné vnímání. Z výstavy mám pocit, že skutečně spíše vytyčila hranici „mezi uměním a vědou“ než aby obě roviny sjednotila. Na druhou stranu je třeba přihlédnout ke zcela evidentnímu umu a odbornému přístupu kurátorky, které se podařilo z předloženého balíčku Serpanů vytvořit skutečně smysluplnou výstavní kompozici. Celý problém tedy cítím v tom, že vedle výjimečně zajímavých popisek obrazů vidím na zdi viset i jejich cenovky.

______________________________________________________________

Jaroslav Serpan: Mezi uměním a vědou / kurátoroři: Jitka Šosová, David Železný a David Karásek / Muzeum Kampa / Praha / 19. 2. - 12. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: Oto Palan