Suprematistická strojovna

Petrohrad rok 1915. Kolem jsou samé bíle stěny. Místnost je stísněná, sklepní prostor. V pravidelných rozestupech tady ze stěn vystupuje dřevěná abstraktně geometricky stylizovaná hmota. Objemy jsou dokonale řemeslně opracované a zapadají do sebe. Rámy jim tvoří plátna. Ta jsou lícem otočena ke stěně. Úplně se jí dotýkají. O tom, že jejich povrch je bílý, se dovídáme jenom z průsaků na rubové straně. Někdo opravdu intenzivně chce, abychom přemýšleli. Je matrix za stěnou, nebo tady? Petrohrad rok 1915. A kolem je suprematistická strojovna.

Takto promluvil Josef Mladějovský o výstavě v ostravské Galerii Dole: „Vždycky mě fascinovala víra modernistů, že uměním změní svět – přijde mi to směšné. A tak mi přišlo vtipné je vzít vážně a zesměšnit je zbraní, kterou oni sami používají.“ Že je toto konstatování nedostatečně silným impulzem, abychom se zvedli a šli se na to všechno podívat? Asi ano. Takže jinak. Co o Mladějovském vlastně víme. Střední i vysokou absolvoval v Ostravě. Studoval malbu – naposled u Františka Kowolowského. Z malíře, který se věnoval klasickým technikám a klasickému pojetí obrazu, se – právě u Kowolowského – stane představitel konceptuální malby. Roku 2011 se v soutěži Cena kritiky za mladou malbu umístí na 3. místě. Jeho význam na české umělecké scéně roste – vystavuje na samostatných i kolektivních výstavách, teoretici jeho dílo reflektují ve svých textech. Ve své tvorbě je očividně fascinován zejména abstrakcí klasické avantgardy. Jeho recyklacím nechybí humor a hravost. Je přiřazen do stále mohutnějšího trendu současného neomodernismu. Kritici jsou nadšeni a svoje texty zaplňují výroky typu „zobrazuje vysoké filosofické a morální kategorie pravdy, skutečnosti, objektivity“, po kterých čtenáři kloužou jako po nakloněné skleněné stěně (zde, zde a zde). A přesně v tuto zářivou chvíli přichází okamžik, kdy se v citlivém pozorovateli, jenž v rozmanitosti světa nenachází pro tyto všeobjímající pojmy opodstatnění, začne rodit podezíravá nedůvěra. A tu je možno rozptýlit, či potvrdit pouze jediným způsobem. Zajít na Mladějovského současnou ostravskou výstavu.

Nedá se to označit jinak než jako překvapení. Instalace asambláží na suprematistické téma rozhodně není pouze vtipem. Ve skutečnosti je potřeba nebrat Mladějovského komentář příliš vážně – vlastně je lépe ho vůbec neposlouchat. Více než vtip o Malevičovi je totiž instalace rafinovaným a komplexním environmentem, který pracuje hned s několika významovými a vizuálními rovinami. Místo hrozby trapného vtipu tady vnímatel zažije Mladějovského jako malíře, který si umí hrát a manipulovat s částmi díla tak, aby výsledek byl všelijaký, ale rozhodně ne jednoznačný.

Mladějovský tu skutečně pracuje s Malevičovými plátny jako se šablonou. Jeho dynamické kompozice doslovně kopíruje. Geometrické motivy jsou však prostřednictvím dokonale opracovaných bukových špalků, které pro malíře zpracovával najatý řemeslník, sestaveny do vysokého reliéfu. Výšku jednotlivých geometrických elementů malíř odvodil z původní barevnosti obrazů ruského suprematisty. Dřevu je ponechána jeho přirozená barevnost a kresba; dřevěné struktury jsou uchyceny v klasických malířských rámech, na které jsou napnuta plátna. Ta Mladějovský našepsoval bílou barvou, o čemž nám poskytují informaci pouze občasné průsaky, neboť lícové strany pláten jsou otočeny ke zdi, a tudíž je nevidíme. Rám je tak připraven držet poměrně objemné reliéfy, které těsně přiléhají na rubovou stranu pláten.

I přes skutečnost, že Malevičovy obrazy byly naplněny bezmeznými idealistickými vizemi, nezůstává v Mladějovského instalaci z této duchovní revoluce vůbec nic. Imanentní, tedy předem vnitřně definovaný význam prostě zmizel. Masivní fyzičnost objektů, která je navíc zdůrazněna stísněností sklepních prostor galerie a také bílou barvou stěn, totiž vstupuje do života diváků zcela jiným způsobem. Prožitek je tu zajištěn pohybem diváků po prostoru. Měnící se světelné a prostorové vztahy zprostředkovávají intenzivní proměnlivost emocí. Fascinující je jak tvar, tak estetická kvalita jeho povrchu. Jak by jistě nadšeně dodal Robert Morris: „Všechno v díle existuje pouze na povrchu, povrchu, který je neustále zranitelný vůči hře světla a divákově perspektivě“. Mladějovského instalace má tak v této rovině nejblíže k minimalistickému chápání uměleckého díla.

Tím ovšem hra nekončí. Přesně ve smyslu postmoderního architektonického principu „dvojího kódování“ je i tento minimalistický aspekt narušen (doplněn) – jeho hranice jsou s nervózní těkavostí rozostřeny. Za tuto rozostřenost nesou zodpovědnost plátna s náhodnými průsaky barvy – tedy forma ostře kontrastující s chladnou geometrií reliéfů, forma napojující se a rozpoznatelná pouze v nebezpečně anarchistickém a chaotickém prostoru lidské představivosti. To, co je namalováno na druhé straně plátna, je navíc vnímateli zcela ukryto. Jsme jednoduše nuceni si to představovat. Jsme vmanipulováni do nervózního stavu, kde je nezrušitelnou daností, že tajemství nebude nikdy odhaleno a pohled nebude nikdy zcela uspokojen. A čím delší dobu pak strávíme v tomto napětí, ve sklepním prostoru plném 3D zhmotnění Malevičových vizí, tím intenzivněji se propadáme do fantasmagorické představy, že za stěnou se právě odehrává vernisáž petrohradské výstavy 0.10 a my jediní teď vidíme, jak vlastně ty fascinující stroje na suprematistické absolutno fungují. Jsme v suprematistické strojovně a těm za stěnou to nemáme jak sdělit.

______________________________________________________________

Josef Mladějovský: Suprematický výprask / Galerie Dole / 2 / 27. 2. - 10. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie Dole