Příběhy pohraniční krajiny: Rozhovor s Markem Therem

V pražské Nau Gallery právě probíhá výstava sítotiskových kreseb Franz Schmelz feat. Mark Ther. Její kurátor Otto M. Urban výstižně popisuje Therovy nové kresby jako „fragmentární a křehké záznamy vnitřních krajin, které existují jen ve svých hrubých obrysech, ve vzpomínkách, které si dokážou vybavit jen některé motivy.“ V rozhovoru s Markem Therem jsme se těmto záznamům věnovali v souvislosti s osobní a historickou pamětí a sudetskou kulturou, jejichž mizející kontury se autor snaží ve své tvorbě zachytit.

Sítotiskové kresby, které představuješ na výstavě Franz Schmelz feat. Mark Ther se vymykají tvé dosavadní tvorbě, ve které používáš především výrazové prostředky na pomezí videa a filmu. Jak lze tedy tento současný cyklus vnímat v souvislosti s tvým audiovizuálním dílem?

Kresba v mém díle není zas takovým překvapením. Ti, kdo mě znají, či se mnou spolupracují - především kameraman Lukáš Milota, kterého si vždy vypůjčuji - ví, že mám vždy nakreslené storyboardy. Kresba je tedy základem pro moje videofilmy. Před natáčením si vždy připravím obrázky. Nejsem sám, například režisér František Vláčil také vytvářel kresbičky, aby rozvrhl, jak bude film vypadat. Nevnímám v tom takový rozdíl.

A své storyboardy jsi již někde v rámci výstavy představil?

V galeriích jsem své storyboardy ještě nikdy neprezentoval. Ale nedávno proběhla aukce v Karlin Studios, ve které byl jeden vydražen. Eugenio Percossi totiž mé storyboardy viděl, a jelikož se mu kresby velice líbily, tak mi navrhl, abych je zarámoval a vystavil. A pak mi zavolal, zda je mohl použít do aukce. Já si řekl, proč ne. Tak jsem jednu roztrhanou, zmuchlanou kresbičku dal do rámu a prodala se.

Kromě Nau Gallery právě probíhají další tvé výstavy i v Brně a v Českých Budějovicích. Své kresby tam však prezentuješ společně s videofilmy. I když se jedná o variace na stejné téma či motivy, podoba výstav se liší...

Tuto kolekci jsem vytvořil přímo pro Nau Gallery – jedná se o jedenáct sítotiskových kreseb, ze kterých je vystaveno osm. Dohodli jsme se na větším formátu a bylo pro mě důležité, aby v tomto prostoru byly pouze kresby. Jsem velice spokojený, že je to čisté. V brněnské galerii OFF/FORMAT vystavuji tři perokresby a Enkel – můj poslední, a zatím nejdelší videofilm, který trvá 46 minut. Prostor působí jako něco mezi kinem a galerií, jelikož je hodně tmavý a kresby jsou nasvícené jako v muzeu. Další výstava probíhá ve Wortnerově domě AJG v Českých Budějovicích, kde představuji hned 22 perokreseb od Franze Schmelze a ode mne. Tam se také promítá film Das wandernde Sternlein (Putující hvězdička). Mimoto chystám ještě další výstavu v Ostravě.

Již název výstavy napovídá, že se v tomto cyklu vypořádáváš s odkazem jiného autora. Na každém sítotisku je uveden jak tvůj podpis, tak i podpis Franze Schmelze. Jaký k němu máš vztah a mohl bys nastínit způsob vzniku těchto děl?

Franz Schmelz je vzdálený příbuzný, je to bratr mé prababičky, která pocházela z Broumovska, jako celá rodina Schmelzů. Toto pohraniční město se dříve jmenovalo Braunau, a pak se tomu říkalo Sudetenland. Braunau/Broumov byl z devadesáti procent tvořen německou národností.

Franze Schmelze ani prababičku jsem nikdy nepoznal, jen jsem jako malý zažil jejich sestru Bertu. Jsem moc rád, že jsem měl tu možnost – jejich generace už byla unavená a odcházela. Franz Schmelz zemřel v Berlíně. Jelikož měl německou národnost, musel nastoupit do Wehrmachtu a pak se do svého domova v Československa nesměl vrátit. Párkrát snad v šedesátých letech navštívil moji prababičku. Ale já se s ním nikdy nesetkal a těmi kresbami si ho připomínám.

Franz Schmelz mapoval krajinu Broumova. Nevím, kolik míst navštívil a mám pocit, že některé mohly být nakresleny i podle pohlednice – ta místa, například vyhlídky, byla obecně známá. Byla to pro místní obyvatele důležitá místečka. Ale kreslit určitě neuměl. Rozhodl jsem se, že jeho 72 děl vystavovat nebudu a že představím jen své romantičtější kresby.

Jak vnímáš svůj umělecký zásah do těchto kreseb? Na první pohled totiž není jasné, zda se jedná o originál, který si drobnými zásahy přivlastňuješ, či o celkovou reinterpretaci původní kresby.

Jedná se o naprosté přepracování jeho kreseb – vše bylo nakreslené tužkou a já jsem použil techniku perokresby. Sice tam původní podobu trochu zanechávám, ale kresba je jiná. Minulý rok mi jedna novinářka v Berlíně říkala, že kresby působí profesionálně a že není vidět, že autor byl laik. A já jí vysvětlil, že je to tím, že jsem to celé sám přeměnil a zvolil jinou techniku.

Kromě místopisného názvu, který také někdy chybí, je krajina v dílech zobrazena jen v náznacích. Některé detaily jsou pečlivě vykresleny, ale okolní prostředí se úplně vytrácí. Jakou roli v tomto zobrazování krajiny hraje tvůj nebo Schmelzův tvůrčí postup?

Pro Franze Schmelze byly důležité názvy místeček na Broumovsku a pak tvary okolních kopců, které zaznamenával jednou linkou. K tomu pak třeba udělal stromek, nebo něco, o čem věděl, že by se mu povedlo. Já jsem z toho vycházel, ale mé zásahy jsou místy matoucí. Některé kresby jsem zjednodušil a určité prvky vynechal; někdy jsem naopak prostor přeplnil. Určité motivy jsem přikresloval – jako například včelky inspirované ilustracemi z knihy Medvídek Pú.

Již delší dobu se ve své tvorbě zabýváš sudetoněmeckým územím, jeho obyvateli a kulturou. Proč je to pro tebe zásadní téma? Je to hlavně díky tvé rodinné historii?

Vnímám to určitě skrz moji rodinu, část rodiny byla odsunuta a stále ještě žije v Německu. Asi by to celé bylo jinak, kdyby nepropukla válka a kdyby Beneš nechtěl odsunout, či spíše vyhnat, naše Němce, kteří tady žili stovky let. A ta otázka se asi nikdy nevyřeší.

Zajímáš se tedy o Sudety i z hlediska sociopolitického – o jejich poválečnou historii?

Jeden film jsme natočili na téma odsunu, lépe řečeno vyhnání, ale spíš mě zajímá kultura, která v této oblasti byla samozřejmě dávno před druhou světovou válkou. Různé dialekty a jazyk či Mischung české a německé kultury mi přijdou velice zásadní. Díla o válce a vraždění diváka vždycky zaujmou, ale myslím, že by bylo důležité natočit něco i o kultuře.

Tvá díla jsou často kontroverzní. Již jsi zmínil Das wandernde Sternlein. Tento videofilm, oceněný v roce 2011 Cenou Jindřicha Chalupeckého, vyvolal bouřlivé reakce díky tematizaci znásilňování dětí a násilí v sudetském kontextu. Pohraničí je tam vyobrazeno mimořádně krutým a šokujícím způsobem. Naproti tomu se v novém cyklu kreseb neobjevuje ani náznak násilí. Mohl bys tyto dva přístupy k tématu Sudet srovnat?

Das wandernde Sternlein není úplně zajímavé pro Sudetendeutsche Landsmannschaft ani pro naše Němce, protože tam především vidí to znásilnění a zabití dítěte, což vnímání filmu již posouvá jinam. Příběh se odehrává v pohraničí ve dvacátých letech, nemá tedy nic společného s odsunem či válkou. Děj jsem umístil na Šluknovsko, protože vypravěčka příběhu mluví šluknovským dialektem. Ta paní mi řekla, že se tento drsný příběh opravdu stal a ne jednou. A že se ztratilo mnoho dětí, které nikdo nikdy nenašel. Já jsem to předtím vůbec netušil – příběh jsem si původně vymyslel, ale ta paní potvrdila, že se to u nich doopravdy stalo. To bylo překvapení.

I když jsou mé přístupy zcela odlišné, oba pracují s tím, co se dělo v Československu, co bylo součástí života a kultury v pohraničí. Zabývám se tím, jak co vzniká a zaniká. Kultura sudetských Němců zaniká, jelikož žije už jen pár původních obyvatel a i to bude brzy pryč. Možná si něco pamatují jejich děti, ale ty již mluví úplně jinak a žijí ve zcela jiné atmosféře.

Tvoje kresby tedy mohou být interpretovány tak, že úzce souvisí s osobní a historickou pamětí.

Určitě. Tyto kresby vznikly koncem dvacátých let, nebo na začátku třicátých let, kdy ještě nebyl ani náznak války. Je to ukázka romantické krajiny, ve které sudetští Němci vyrůstali a je to záznam toho, jak ji znali.

Budeš s tímto tématem pracovat i nadále? Navážeš na svoji audiovizuální tvorbu?

Pracuji na scénáři k celovečernímu filmu, který se však vůbec netýká Sudet ani předválečné doby. Nebude to ani historický snímek, jelikož se bude odehrávat v současnosti – nejspíše v Bratislavě. Bude tam náznak emigrace, nebo vídeňské němčiny, ale děj bude spíše postavený na vztahu mezi matkou a synem.

Ve tvém videofilmu Enkel se také zabýváš blízkým rodinným vztahem...

Ano, ale jedná se o vztah mezi matkou a dcerou. Příběh se odehrává v roce 1929, takže tam opět odkazuji na předválečnou kulturu – sleduji dialekt, jak je příběh vyprávěn, a co se tam stalo. Není to příliš vzdálené Das wandernde Sternlein.

Můj nadcházející film by tedy měl být odlišný, ale určitě bych rád pokračoval s příběhy z Československa. Rád bych využil dialekty, kroje – které zanikly a objevují se pouze na setkání sudetských Němců. I když zrovna Broumovsko bylo celkem bohaté a od krojů se tam díky modernizaci upustilo. Moje babička si na Broumově kroje nepamatuje, ale určitě se tam u statkářů ještě vyskytovaly. Broumov byl vždy tak trochu odříznutý od okolního světa kvůli Broumovským stěnám, v zimě se tam nikdo nedostal. Bylo to bohaté místo, jelikož tam měli továrny, textilky. A také například nádherný klášter. V současné době je to ale úplně někde jinde...

Současnost bývalých Sudet tě zajímá, nebo se ve svých příbězích budeš nadále obracet spíše do minulosti?

Spíše do té minulosti, současnost mě popravdě moc nezajímá. Dnešní obyvatelé k tomu kraji mají úplně jiný vztah. I když si k němu postupně jistý vztah vytvářejí a snaží se to tam lépe či hůře dávat dohromady, tak to nikdy nebude takové, jako dřív. Lidé tam spíše dožívají, nejsou peníze ani práce. Pro mě je tedy v současné době nejdůležitější zachycení právě té mizející či zapomenuté kultury.

______________________________________________________________

Mark Ther: Franz Schmelz feat / Nau Gallery /  Praha / 4. 2. 2015 – 13. 3. 2015

______________________________________________________________

foto: Daniel Hušťák (pohledy do instalace), Barbora Bartůňková (portrét)