Artalk.cz

Platy zaměstnanců jsou alfou a omegou

To tvrdí ředitel Národní galerie Jiří Fajt, který chce dosáhnout toho, aby se průměrný plat v galerii, který v loňském roce činil necelých 23 tisíc, zvýšil alespoň na hranici pražského průměru. Kromě finanční situace galerie jsme se bavili o jeho vizi a představách, kam Národní galerii směřovat.

Jiří Fajt, kurátor (Anežský klášter, Praha)
foto: Jan Rasch

Jak byste charakterizoval stěžejní problémy, se kterými se potýkají česká muzea výtvarného umění?

Problémem českých kulturních institucí obecně je značná nestabilnost prostředí, ve kterém se pohybujeme – a to jak z legislativního, tak možná především finančního hlediska. Tzv. příspěvkové instituce, tedy ty, jejichž provoz je hrazen formou příspěvků od zřizovatele, ať je jím stát, kraj či město, tak nemají garantovánu výši provozních prostředků, což managementu znemožňuje plánování činnosti nad horizont několika mála měsíců.

Dlouhodobě se kultura potýká také s problémem srovnatelně nedostatečného odměňování. Neuspokojivou situaci národních kulturních institucí pak navíc zhoršuje nevole orgánů státní správy k institucionální kategorizaci. V české společnosti je tradičně hluboce zakořeněno jakési rovnostářství, takže když zřizovateli předkládáme statistické údaje např. právě o stagnaci mezd v Národní galerii, často slýchám, že ale ministerstvo zřizuje dalších několik desítek organizací a v leckterých jsou platy dokonce ještě nižší. To je jistě pravda. Nicméně jsem přesvědčený o tom, že Česká republika si musí stanovit prioritní oblasti a hlavní nositele české kultury, tedy ony „vlajkové lodě“, a těmto v první řadě zajistit odpovídající podmínky pro jejich činnost. Řada státem podporovaných kulturních institucí jsou navíc svojí povahou spíše instituce regionálního významu. A tím nechci podceňovat práci kohokoliv z našich kolegů. Národní galerie ale přece byla založena jako nejdůležitější zemské muzeum výtvarného umění a je hlavní paměťovou institucí České republiky na poli vizuální kultury. Tomu musí odpovídat státem nastavené podmínky pro její činnost a není únosné, aby např. státní příspěvek na její provoz byl se svými zhruba 220 milióny na stejné úrovni jako v roce 1992!

Ekonomická kondice České republiky neumožňuje plošně vyvážené a dostatečné financování všech veřejných institucí, tak tomu není nikde na světě, o to důležitější jsou ony priority.

Můžete vy ze své pozice s tímto stavem – kromě jednání s orgány státní správy – něco udělat?

V omezené míře ano. Jedním z nejdůležitějších kroků na cestě k vytvoření po všech stránkách stabilnějšího prostředí pro činnost Národní galerie je příprava a schválení zákona o veřejnoprávních institucích v kultuře. Transformace z příspěvkové na veřejnoprávní instituci přinese především vyšší nezávislost kulturních institucí na politické reprezentaci zavedením standardních řídicích mechanizmů (např. správní a dozorčí rady), umožní hospodárnější provoz a efektivnější správu státního majetku, např. i možností zakládání obchodních společností, a uvolní mzdovou tarifní regulaci.

Zůstaňme ještě chvíli u finanční situace Národní galerie. Generálním partnerem galerie se stala Komerční banka, nicméně kromě ní chcete oslovovat další partnery a sponzory. Jakým způsobem hodláte použít takto získané peníze?

Národní galerie nechce a ani nemůže zůstat natolik závislá na veřejných zdrojích, jako tomu bylo dosud. Téma vícezdrojového financování je tak pro nás absolutní nutností. Finanční prostředky z privátních zdrojů, tedy od korporátních partnerů či jednotlivců-mecenášů, jsou primárně určeny pro realizaci projektových cílů, ať již jde o knihy, vědecko-výzkumné projekty, nebo – a to v míře nejvyšší – o krátkodobé výstavy.

Takto získané prostředky však také mohou vylepšit odměňování zaměstnanců. Tato možnost reálně existuje a především v akademickém prostředí je známá pod označením corporate chairs. Jde o spolupráci veřejného a privátního sektoru např. při plnění mimořádných vědecko-výzkumných úkolů.

Odměny zainteresovaných pracovníků jsou v těchto případech posíleny z privátních zdrojů, tedy od sponzorů; v případě kurátorů Národní galerie by samozřejmě takovýmto sponzorem nemohl být subjekt vyvíjející jakoukoliv aktivitu na poli výtvarného umění, pak by totiž šlo o nežádoucí střet zájmů. Použití peněz z privátních zdrojů pro vylepšení platů zaměstnanců Národní galerie je legitimní a reálná možnost a jsem přesvědčen o její správnosti.

foto: Jan Rasch
foto: Jan Rasch

Další skupina příjmů Národní galerie pramení ze vstupného. Pokud mám dobré informace, tak chcete galerii co nejvíce otevřít tak, aby mladí lidé měli vstup zdarma, aby stálé expozice byly zdarma, a ty peníze, které přece jen ze vstupného získáte, použít na zkvalitňování služeb pro návštěvníky.

Základním posláním Národní galerie je poskytování veřejné služby. Její podstatné rysy jsme shrnuli ve vizi Národní galerie, která „stimuluje zájem o výtvarné umění a vizuální kulturu, přispívá k jejich poznání a inspiruje přemýšlení o nich na národní i mezinárodní úrovni; vysvětluje a upevňuje význam výtvarného umění a vizuální kultury v hodnotovém systému globalizující se společnosti a rozvíjí tak kreativní schopnosti jednotlivců a duchovně obohacuje celou společnost, čímž zdůrazňuje pozitivní vnímání kulturní rozmanitosti a pomáhá utvářet smysl pro toleranci a porozumění„.

S naplňováním této vize bezprostředně souvisí i otázka sociální otevřenosti a finanční dostupnosti uměleckých sbírek Národní galerie. Chceme-li kultivovat a vzdělávat, musíme vytvořit podmínky k tomu, aby galerijní poklady byly zpřístupněny i těm, kteří si to nemohou ekonomicky dovolit. Proto je hlavním motivem návštěvnické politiky Národní galerie otevření sbírkových expozic na základě dobrovolného vstupného. Nezanedbatelnou přidanou hodnotou takového řešení je i výchovný apel na návštěvníky – pokud jste byli spokojeni, přispějte na náš program! Prvním krokem bude otevření sbírkových expozic pro mladé do 26 let.

Jinak dobrovolné vstupné je součástí celé řady navazujících kroků – zkvalitnění programu Národní galerie, kultivace nabídky doprovodných služeb v kavárnách a restauracích, obchodech a knihkupectvích v budovách, aktivnější podíl Národní galerie na prosazování své vlastní jednotné vizuální identity ve veřejných prostorách a smluvně zajištěný podíl Národní galerie na ekonomice těchto provozů.

V prosinci 2013 zrušila povinné vstupné do stálých expozic Moravská galerie v Brně. Sledujete, jak se jí po realizaci tohoto kroku daří?

Sleduji. Především z veřejně dostupných zdrojů, krátce jsme o tom také hovořili s kolegy Ondřejem Chrobákem a Janem Pressem. V této souvislosti je zapotřebí upozornit na podstatné rozdíly v ekonomickém dopadu tohoto opatření u Moravské a u Národní galerie, dané odlišnou výší příjmů ze vstupného. U Moravské galerie činily zisky ze vstupného do dlouhodobých expozic kolem 130 tisíc korun ročně. Národní galerie bohužel v době mého nástupu neměla strukturovaná data umožňující rozlišení počtu návštěvníků ve sbírkových expozicích a krátkodobých výstavách. Ročně ale Národní galerie ze vstupného získává 15 až 20 milionů korun. Statistika druhé poloviny roku 2014 však ukazuje, že více jak polovina návštěvníků Národní galerie směřuje do sbírkových expozic, což neodpovídá údajům z jiných světových muzeí. Zde v poměru 2:1 vítězí návštěvníci krátkodobých výstav.

Grand Opening / Veletržní palác / 19. 2. 2015 / foto: archiv NG
Grand Opening / Veletržní palác / 19. 2. 2015 / foto: archiv NG

Chcete tento poměr změnit, nebo je podle vás v pořádku, že víc jak polovina návštěvníků přichází do NG za stálými expozicemi?

Národní galerie samozřejmě primárně prezentuje vlastní sbírkové fondy – ne vždy dramaturgicky a výstavně nejvhodnějším způsobem. To chceme změnit. Národní galerie se tedy v nejbližších letech bude zabývat revitalizací svých sbírkových expozic, budeme řešit jejich dislokaci v objektech Národní galerie. Národní galerie jako každé jiné muzeum výtvarného umění se ale musí věnovat i programu krátkodobých výstav s cílem jeho návštěvnického zatraktivnění při udržení kvalitní odborné přípravy. Rád bych, aby v kategorii krátkodobých výstav návštěvnost podstatněji stoupala.

Jak toho chcete docílit? 

V první řadě vývojem inspirativních a inovativních témat, která zaujmou v mezinárodním kontextu a umožní výstavní projekty připravovat v úzké spolupráci s kolegy z domácích a zahraničních institucí. Zapomínat se však nemůže na mnohavrstevnatou marketingovou podporu výstavních aktivit. Muzeum výtvarného umění dnes již zdaleka není pouhým výstavním prostorem, kde na stěnách visí obrazy a na soklech stojí sochy. Muzea se proměňují mnohem spíše ve veřejné prostory s pestrou nabídkou nejrůznějších aktivit – od prostého setkávání se s přáteli, přes volnočasové aktivity typu divadelních představení, filmů či koncertů, až po edukativní profily s přednáškami, workshopy a diskuzemi. Takovéto rozšiřování programové nabídky je celosvětovým fenoménem a Národní galerie na tuto potřebu reaguje členěním výstavní sezóny do třech programových bloků – zimního (zahájení sezóny), letního a podzimního.

Rozumím tomu dobře, že pokud mluvíte o marketingové podpoře muzea výtvarného umění, máte tím konkrétně na mysli muzejní kavárny a obchody a kulturní doprovodné programy?

Kvalitní a pestrá nabídka galerijních kaváren a obchodů společně s doprovodnými volnočasovými a edukativními programy do galerie přivede publikum, které by jinak do muzea třeba ani nezavítalo. Pokud budou návštěvníci spokojeni, přijdou opakovaně, tentokrát třeba již na výstavu nebo do sbírkové expozice. Marketingové strategie v muzejním provozu aktuálně diskutujeme s kolegy doma i v zahraničí, zvláště pak s některými členy nově sestavované vědecké rady Národní galerie, mezi něž patří Max Hollein, ředitel městských sbírek ve Frankfurtu nad Mohanem (Städel Institut, Liebieghaus a Schirn Kunsthalle) nebo Agnes Husslein z vídeňského Belvederu. Dnes se kultura obecně bez silné marketingové a reklamní podpory již neobejde.

Kromě zmíněné marketingové podpory byste tedy chtěl přilákat pozornost návštěvníků Národní galerii tím, že u výstav hodláte klást důraz na didaktičnost, interaktivitu, multidisciplinaritu. Můžete být v tomto ohledu konkrétnější? 

Každý námět výstavy budeme podrobovat kritice v týmu galerijních kurátorů, v tzv. kurátorské radě. Již prvotních diskuzí se ale zúčastní specialisté na PR a marketing, lektoři z edukačního oddělení, pozváni budou další kolegové z výstavního oddělení, registru, restaurátoři apod. Výstavy se v Národní galerii nadále budou připravovat výhradně projektovým způsobem, přičemž očekáváme maximální podporu synergických efektů takového interdisciplinárního přístupu. A výsledkem by pak měl být odborně a didakticky dobře připravený projekt, který plně využívá nové komunikační technologie a stimuluje aktivitu navštěvníků.

Aktuálním tématem je nyní Henri Rousseau, kterým chceme zahájit letní sezónu v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Zásadně upřednostňuji kreativní přístup k výstavám přebíraným z jiných institucí, nechceme je pouze mechanicky opakovat. Podobně jako již v případě probíhající výstavy o pražském období Oskara Kokoschky i u Rousseaua přivezeme základní konvolut jeho prací, ty však na rozdíl od benátské verze projektu zasadíme do středoevropského, resp. českého kontextu. Jedině touto kontextualizací umožníme odpovědět otázky po významu Henri Rousseaua pro středoevropský prostor nebo po specifikách české tvorby.

Knihkupectví2
Nové knihkupectví Walthera Königa v prostorách Veletržního paláce / foto: archiv NG

Vraťme se k otázce, jak dosáhnout interaktivity výstav.

Na půdě Národní galerie tradičně dobře pracuje lektorské oddělení. Jejich program byl donedávna většinově vázán na výstavní prostory, dnes se stále více snažíme získávat potenciálního návštěvníka i mimo ně. Připravujeme nejrůznější znalecké kurzy, letní školy a výtvarné akademie. Zahájili jsme i cyklus diskuzních pořadů – např. k zahajení výstavní sezóny 2015 jsme uspořádali diskuzi nad tématem obraz a jeho síla v současné společnosti jako reakci na tragické události v redakci časopisu Charlie Hebdo, pořádali jsme přednášky vystavovaných umělců, jakými jsou Mieke Bal, Stanislav Kolíbal a další, představili jsme v multimediálním aranžmá knihu Tomáše Pospiszyla atd. Národní galerie by se měla stát živou, provokující a inspirující institucí, která nabízí prostor pro témata spjatá s vizuální kulturou a společností obecně (kritické muzeum).

Když už jsme se dostali k lektorskému oddělení, je pravda, že plánujete změnit jeho strukturu tak, aby bylo centrálně řízené?

Ano a vychází to z potřeb samotných pracovníků edukačního oddělení. Lektorská činnost se totiž doposud v Národní galerii odvíjela ve vzájemně izolovaných organizačních jednotkách pod jednotlivými sbírkami. Centralizace činnosti lektorského oddělení pak souvisí s nutnou reorganizací celé galerie.

Na tu bych se ráda zeptala, nicméně než se k tomu dostaneme, mohl byste pro přehlednost popsat aktuální stav uspořádání instituce?

Národní galerie je v oblasti sbírkové správy administrativně rozdělena do pěti sbírek: sbírky asijského umění, starého umění, umění 19. století, moderního a současného umění a kresby a grafiky. V těchto jednotkách probíhá kurátorská péče o sbírky, jejich součástí jsou ještě depozitáře a již zmínění lektoři. V dnešním stavu jsou tak pouhým torzem do značné míry samostatných sbírek v 90. letech minulého století, kdy generální ředitelství působilo víceméně v reprezentativní roli. Tehdy do sbírek byly delimitovány takřka veškeré aktivity počínaje PR a sponzoringem, přes restaurátory až po správu objektů. Poté Milan Knížák Národní galerii a její činnosti centralizoval, což nebyl strategicky špatný krok. V důsledku toho byly sbírky „vysáty“ a zbyla z nich skořápka bez někdejšího bohatého obsahu. Sbírkové uspořádání se tedy historicky přežilo, což však neznamená, že bychom měli zapomenout na výhody diverzifikace sbírkové administrace a nebrat v potaz specializaci jednotlivých kurátorů. Namísto sbírkového systému bude zřízen kurátorský model sbírkové správy, kdy budou kurátoři podřízeni jedinému řediteli sbírek a výstav. Kurátorské pozice budou dále členěny na hlavní, resp. senior-kurátory s metodicko-koordinátorskou funkcí pro jednotlivé sbírkové úseky, kurátory a asistent-kurátory. Tak zjednodušíme a zefektivníme systém kurátorské práce, kurátorům zajistíme silnější pozici v institucionální hierarchii a v Národní galerii zavedeme možnost profesního růstu a konkurence, tedy základní motivační nástroje. Nemělo by se tedy nadále stávat, že čerstvý absolvent vysoké školy v Národní galerii ihned získá kurátorskou pozici.

Co bych tedy měla dělat v případě, kdybych byla studentkou dějin umění, která by se chtěla stát kurátorkou v Národní galerii?

Budeme v mnohem větší míře nabízet praxe pro volontéry (dobrovolníky) při organizaci výstav a uchazeč o kurátorskou pozici bude muset takovou zkušenost prokázat. Pak se bude moci přihlásit do otevřeného výběrového řízení. Tímto způsobem budou systémově obsazovány všechny kurátorské pozice.

Plánovaný vznik pozic asistentů kurátorů naznačuje, že se nějakým způsobem omladí personální složení pracovníků NG. Přiznám se, že mě zarazilo, že více než polovina zaměstnanců galerie jsou dnes lidé starší 50 let a čtvrtina lidé v důchodovém věku.

To je ještě dramatičtější. Věková struktura zaměstnanců galerie je taková, že 66 % zaměstnanců jsou starší 50 let, z toho 37 % již dosáhlo důchodového věku a jenom necelých 7 % je mladších 30 let. Národní galerie se na základě této statistiky jeví pro mladší ročníky jako nezajímavý zaměstnavatel a to je nutné změnit. Generační obměna je tedy jedním ze zásadních témat personální politiky nového vedení.

A jsme obloukem zpátky u finančních odměn pro zaměstnance, protože pokud Národní galerie chce kvalitní pracovníky vzešlé z mezinárodních výběrových řízení, měla by jim nabídnout také alespoň lidsky slušnou mzdu, přičemž průměrný plat v Národní galerii byl v roce 2014 22.290 korun hrubého.

Tak to je částka po loňském plošném zvýšení platů státních zaměstnanců o 3,5 %. A navíc nám ministerstvo navýšilo mzdové prostředky tak, že jsme dokázali platy v Národní galerii zvednout o dva platové stupně, což byl dluh, který v minulosti instituce měla vůči svým zaměstnancům, kteří se plošným snížením mezd rozhodli reagovat na nutnost úsporných rozpočtových opatření a zabránit propouštění.

Dnes jsme se tedy se všemi těmito navýšeními přiblížili k hranici 23 tisíc hrubého. Spokojeni ale nemůžeme být, je to katastrofálně nízké číslo, když si uvědomíme, že průměrný plat v Praze je kolem 35 tisíc. Při srovnávání však musí zaznít i informace o tom, jak vypadá vzdělanostní struktura zaměstnanců Národní galerie. Mezi 260 zaměstnanci má Národní galerie jen v řádech několika mála procent zastoupeny dělnické profese, které by strhávaly platové statistiky dolů.

Pohled do instalace výstavy Kokoschka a Praha / foto: archiv NG
Pohled do instalace výstavy Kokoschka a Praha / foto: archiv NG

Takže do tohoto průměru se nepočítá plat ostrahy?

Ne, tito zaměstnanci v galerijním mzdovém průměru nehrají žádnou roli, neboť jde o outsorcovanou službu. Pokud bychom měli ve statistice zahrnuto jako kdysi dalších 260 zaměstnanců ostrahy, byl by průměr Národní galerie dramaticky nižší.

Národní galerie zaměstnává na 70 % vysokoškolsky vzdělaných specialistů, řada z nich hovoří několika světovými jazyky, máme mezi nimi i odborníky evropského formátu. Mzdová situace v Národní galerii je skutečně neudržitelná, a pokud chceme zaměstnat ty nejlepší, třeba i se zahraniční zkušeností, za stávajících podmínek to v podstatě není možné.

Pokud by se však měly radikálně zlepšit platy všech 260 zaměstnanců, bavíme se o miliónech, možná spíše desítkách milionů korun ročně. Jak chcete docílit toho, abyste tyto prostředky získal? 

Vše je o prioritách, jak jsme o nich hovořili na začátku. Podívejte se na to, kolik pozitivního přinesly jednoduché stimulační opatření v České filharmonii, kde hráči v orchestru s průměrným platem kolem 40-50 tisíc jsou na středoevropském pracovním trhu již mnohem více konkurenceschopní. Kvalitu domácích uměleckých výkonů musíme přece poměřovat pouze v internacionálním kontextu, bez toho vytváříme vnitřně uzavřený systém s veškerými příznaky „ponorkové nemoci“.

Kultura v České republice bohužel nepožívá takového celospolečenského významu, jaký by si zasluhovala. Dnes není ani běžné, že by se na zahájení koncertní sezóny České filharmonie sešli hlavní političtí představitelé, chyběli i při nedávném zahájení výstavní sezóny Národní galerie. To ale znamená, že je něco špatně! Kultura nemá v hodnotové hierarchii dnešní společnosti takové postavení, jako tomu bylo v 90. letech, kdy se na vernisážích Národní galerie setkával prezident s ministry a dalšími osobnostmi politického a veřejného života. Mám za to, že to ale je také problém kultury samé. Všichni musíme mnohem cílevědoměji dbát o to, aby náš hlas v mediálním prostoru nezapadl. Musíme být schopni věrohodně diskutovat s politiky o mimořádném významu kultury a umění pro naši republiku, pro její občany i její návštěvníky, musíme mít strukturované argumenty o tom, že kultura není pouze petentem s nataženou rukou, ale že sama dokáže peníze generovat a vracet je formou daní do státního rozpočtu.

A zpátky k vaší otázce – navýšení mzdových a provozních prostředků Národní galerie ve výši několika mála desítek miliónů je naprosto směšné ve srovnání s tím, co restart Národní galerie české společnosti přinese. A o kolika metrech dálnice se to vlastně bavíme, kolik to je metrů vodotěsných kabelů do tunelu Blanka? Praha má srovnatelný potenciál jako Berlín nebo Vídeň, kam se jezdí za uměním a funguje to. Pak to musí při stanovení rozumných a všeobecně srozumitelných pravidel fungovat i u nás…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *