Artalk.cz

Limity okruhu mladé české malby

Výstava finalistů Ceny kritiky za mladou malbu probíhá v prostorách pražského paláce Adria již po osmé. Podle pořadatelů a odborné poroty je zde opět kladen důraz na hledání nových přístupů v malbě a na její přesahy. Nakolik tomu však odpovídá samotná výstava a jakou výpovědní hodnotu může mít tato cena na současné české umělecké scéně?

kritika_01

Ocenění za činnost ve vědeckých, kulturních a jiných oblastech jsou udělována od nepaměti a mohou být užitečná nejen pro laureáty a odbornou veřejnost, ale také pro zpřístupnění a hlubší vhled široké veřejnosti do té či oné oblasti. Aby se stala cena osvětovou záležitostí, což je podle mého soudu také jeden z důvodu její existence, je zapotřebí silného institucionálního a organizačního zázemí a dostatečné finanční a mediální podpory. Cenám v oblasti výtvarného nebo vizuálního umění toto zázemí v Česku podle mnohých chybí a tato výtka se týká i Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH), která je považována za nejprestižnějších českou cenu v oblasti současného vizuálního umění. Je udělována umělcům do 35 let a podobnou věkovou hranici si vymezila také soutěž, kterou doprovází výstava finalistů v prostorách pražského Paláce Adria na Jungmannově náměstí.

Cena kritiky za mladou malbu se zaměřuje na studenty posledních ročníků českých vysokých uměleckých škol a čerstvé absolventy, jejichž věková hranice spadá pod 30 let, kterým má podle pořadatelů zpřístupnit cestu na profesionální uměleckou scénu. Podat pomocnou ruku mladým umělcům je zajisté bohulibý čin. Je však také důležité, jakým způsobem a za jakých okolností se tak děje a co je touto pomocí vlastně zamýšleno. Bývalý předseda poroty Lubomír Typlt v rozhovoru pro Českou televizi v roce 2012 uvedl, že Cena kritiky za mladou malbu je přímo reakcí na CJCH, která podle něj „přistupuje k malířům jako k méně hodnotným umělcům“, což deklaruje tím, že v ní nejméně posledních deset let malba chyběla. Ve stejném roce se však stal laureátem zmíněné ceny Vladimír Houdek se svou abstraktní malbou a silným malířským gestem, který Typltovo tvrzení svým způsobem vyvrátil (ve finále CJCH se v posledních deseti letech s malbami objevili také například Alice Nikitinová a Jakub Matuška nebo kresby Jiřího Franty s Davidem Böhmem). Právě tvorba Franty s Böhmem dokazuje, že je jasné, že současnou uměleckou produkci, ve které se způsoby tvorby a umělecké formy prolínají a propojují, už nelze dělit na jednotlivá média a vymezit mezi nimi nějakou jasnou hranici, což CJCH nebo také například Zlínský salon mladých na rozdíl od Ceny kritiky přinejmenším reflektují. V souvislosti s touto cenou jako bych slyšela jakési naříkání na tento současný stav, v němž pak celá událost ztrácí na váze a významu. Není to způsobeno ani tak tím, že se zaměřuje na jedno konkrétní médium, ale spíše celkovou úrovní prezentace i vystavených děl, což se pravděpodobně váže k výše zmíněnému nedostatečnému organizačnímu zázemí a možná také k absenci sebereflexe.

kritika_02

Z více než šedesáti uchazečů, z nichž část se přihlásila a část byla navržena deseti nominátory, odborníky, kteří mají dbát na dobrou úroveň soutěže, vybrala šestičlenná porota osm finalistů. Předsedou poroty je historik umění, kritik a kurátor Petr Vaňous, jenž působí jako asistent v ateliéru Jiřího Petrboka, který je jedním ze zmíněných nominátorů. Polovina finalistů (Ondřej Boušek, Martin Herold, Šárka Koudelová a Andrea Lédlová) ateliérem Jiřího Petrboka a Petra Vaňouse prošla při studiu na pražské AVU. Tento propletenec, kterých bychom v souvislosti s Cenou kritiky nalezli více, by mohl poukazovat na úzké propojení mezi účinkujícími z řad finalistů, poroty a nominátorů a na osobní bázi celé věci. Je jasné, že to může být dáno také malostí české scény, ve které se „všichni znají“ a která se ještě zúží na okruh lidí zabývajících se malbou. Díky tomu však Cena kritiky může působit neprofesionálním a neobjektivním dojmem a snad by nebylo od věci zapojit do soutěže také někoho „odjinud“, například přizvat odborníky z jiných uměleckých kruhů nebo ze zahraničí, kteří by do celého projektu mohli vnést čerstvý vzduch.

Výstavní prostory paláce, kde probíhá jak slavnostní vyhlášení, tak i výstava finalistů, jsou při mém příchodu prázdné, což je pro návštěvníka galerie a diváka svým způsobem příznivá okolnost zaručující svobodný pohyb po prostoru, pohodlný odstup a ničím nerušené rozjímání nad vystavenými pracemi. V tomto případě ale jakoby těchto výhod nebylo třeba. Instalace je vyvedena převážně v klasickém salonním stylu, kdy je každému z osmi finalistů vymezen prostor (část obvodové stěny), na kterém představují ukázku ze své práce. Pěkně popořadě, jeden vedle druhého. Na první pohled je zřejmý podobný charakter jednotlivých prací, který spočívá v záběru na detail, na kresbu a až na výjimky se jedná o konkrétní nebo figurativní vyobrazení. Otázkou je, zda se jedná o tendenci v současné malbě, nebo bylo záměrem porotců vytvořit mezi osmi vybranými finalisty jakýsi ucelený jednotný ráz. I přesto, a možná právě pro tento podobný charakter vystavených prací, jejichž kvalita je kolísavá, a také díky způsobu instalace, vyznívá celek poněkud nekompaktně. Výstava, jejímž cílem je představit současné tendence na poli malby pak bohužel připomíná spíše studentské prezentace, které vídáme běžně na uměleckých školách.

kritika_03

Malba a její přesahy, hlavní téma soutěže, charakterizují podle organizátorky Vlasty Čihákové Noshiro Cenu kritiky i tento rok. Jak jsou zde ale tyto „přesahy“ chápány a vykládány? Na výstavě můžeme vidět stylizovanou kresbu ilustrativní povahy Andrey Lédlové, formálně pomuchlaná a obsahově skládaná plátna výherkyně Evy Škrovinové nebo velkorysou kresbu cestující po stěně galerie Adély Součkové, u níž se objevuje otázka performativního charakteru tvorby. Dalším z vystavujících finalistů je Filip Dvořák, jehož obraz Pódium pro pódium doplněný o menší „obrazy“ skládající se z objektu v rámu nebo vystupujícího objektu z plátna obrazu pokládám za jednu z nejzdařilejších částí výstavy. Je to také proto, že tyto práce snad nejvíce odkazují k problematice malby a závěsného obrazu v současném světě umění a podněcují k hledání neuchopitelných hranic tohoto média. Zde se zaměřuji spíše na formální stránku věci. V tiskové zprávě se od Vlasty Čihákové Noshiro dokonce dozvídáme, že tyto přesahy mají svá pravidla a omezení. „V rámci prezentace obrazu se připouští kombinované mediální vyjádření, tedy malba-objekt a doplňkové prvky prostorové instalace.“ Znamená to tedy to, že podmínkou je přítomnost alespoň jednoho závěsného obrazu v jakékoliv podobě? Zapojila snad proto již výše zmíněná Adéla Součková mezi kresbu na stěně také závěsný obraz (tedy jeho zadní stranu)? O tom se samozřejmě můžeme pouze dohadovat. Pokud však tato soutěž připouští přesahy malby, jejíž formou může být také kresba, objekt či instalace, neopomíjí se pak i přesah do oblasti jiných médií, jako je fotografie či video? Vysvětlení se nám nedostává a teoretický pohled, který by blíže osvětlil zaměření a směřování Ceny kritiky na současné umělecké scéně, mi zde bohužel schází. Její ambicí je „hledání nových přístupů k malířské tvorbě, jejich medializace a vytváření dalších výstavních příležitostí pro mladé umělce“. Zdá se ale, že se zde díky nastaveným podmínkám, jako je prezentace obrazu nebo hodnocení vyspělosti kreslířského projevu a pečlivé práce s malbou, dává některým novým přístupům už od počátku vale. Po všech těchto úvahách nám může připadat, že se Cena kritiky nezaměřuje na mladé české umělce/malíře do 30 let, ale na podstatně užší okruh, který není vymezený pouze věkovými, lokálními a formálními limity.

______________________________________________________________

Malba a její přesahy (8. Cena kritiky za mladou malbu 2015) / Galerie kritiků / Praha / 12. 2 – 15. 3. 2015    

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie kritiků                                                                                                            

Komentáře

  1. Cena kritiky za mladou malbu je jako již poněkolikáté bohužel přehlídkou průměrných (Martin Herold, Šárka Koudelová, Andrea Lédlová) a podprůměrných (Adéla Součková, Filip Dvořák, Ondřej Boušek, Eva Škrovinová a Michael Hon).

    Vítězství zoufalé Evy Škrovinové je velkou ostudou…

  2. Je milé, že si autorka povšimla všudypřítomného jánabráchyzmu, který naprosto devalvuje veškeré „soutěže“. R.Štětina se jako člen studentské komory akademického senátu AVU významně zasloužil o zvolení Vaňka rektorem. CJCh mu v porotě pohlídala jedna paní, co se díky tomu stala prorektorkou. O složení poroty, která zvolila zasloužilého aktivistu Langa, se taktéž netřeba šířit. Dtto komedie v Národní galerii po zvolení Fajta. Jděte se s těmi šaškárnami vycpat…

    1. Naprosto souhlasím ..
      Ano! vyslaný polní maršál z avu za pomoci laciných lízátek a mastných chlebíčků diktoval výsledky ostatním nesvéprávným členům poroty a teď sklízí ovoce (jak mu výsledek všichni pochvalují).
      Mimochodem slečna z všup chválí kamaráda z všup jak pokrytecké, vzhledem k podtónu článku.. (navíc všichni víme, že na všup už se několik let pořádně nemaluje)

  3. Střety zájmů v porotě (porotách) to je opravdu klasika – učitelé uměleckých škol, ze kterých je většina, či snad všichni adepti cen, by v nich vůbec sedět neměli, i tak je náš rybník malý.
    Fádnost již několika posledních ročníků Ceny kritiků je přímo úměrná šedi vystavených prací – až snad se dá říci: čím šedší tím lepší.
    Průměrnost bije do očí, instalace jako vždy stejná.
    Pojem „přesahy malby“ je sám o sobě naivní – říká jen něco o uvažování vyhlašovatele, mocí polichocených komisařů a jejich vztahu k malířství a připominá spíše pojem socialismus s lidskou tváří.
    O žádné přesahy se samozřejmě nejedná, všechna vystavená díla po formání stránce jsou dnes bez problémů řazena do malby.
    To už by se mohli vyhlašovat také soutěže olejové malby, akrylové malby nebo malby štetcem s přesahem použití prstů, na druhou stranu proč ne.
    Stejně vždy jde jen o důvody k udělení grantů – grantové komise a podporovatelé na podobné nic neříkající intelektuální vylomeniny asi slyší, takže ok – každá cena dobrá.

  4. PS: Jsem rád, že nebyl tento text zařazen do rubriky „recenze“. Nechci se vyjadřovat k osobnímu komentáři posluchačky VŠUP, pouze chci upozornit na fakt, že „komentář“ byl publikován na Artalku v pátek 13. 3. tedy necelé dva dny před koncem výstavy. Většině čtenářů tedy nebyla dána z časových důvodů možnost se na výstavě přesvědčit, zda komisí vybraná díla byla, nebo nebyla průměrná. Jestli toto pozdní publikování byl nebo nebyl záměr, nechávám otevřené. A ještě nutno upozornit, že finalisty a laureáta volila komise, tedy celkem 6 členů. Každá taková volba je, jako u každé udělované ceny, nutný konsensus. Toť vše. S pozdravem PV

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *