Hraničář: svěží vítr vanoucí Ústím

Stejně tak jako mnoho jiných, již delší dobu nefunkčních prostor, i budova ústeckého kina Hraničář získala druhou šanci v podobě multikulturního prostoru otevřeného široké veřejnosti. V komplexu se nalézá místo nejen pro tradiční kinosál - její dispozice nabídnou také kavárnu, přednáškový sál a především galerii, kterou první výstavou Komplexní obraz uvedl v chod jeden z hlavních organizátorů Richard Loskot.

Ústí nad Labem se díky Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně a především relativně mladé fakultě umění a designu proměnilo v posledních dvou desetiletích na studentské město tvořící jednu z hlavních platforem pro české nejmladší umění. V rámci originálního propojení kurátorských studií a prakticky tvořících ateliérů zde neustále vznikají nové, nejen studentské projekty, toužící po propojení města a jeho obyvatel s novými přístupy k uměleckému a společensky vzdělávacímu dění. Jedním z nejvíce diskutovaných činů se v posledním roce stala budova již čtyři roky nefunkčního kina Hraničář, která, především díky místnímu spolku Činoherák-Ústí (jenž je současným provozovatelem komplexu) a soukromým sponzorským darům, získala novou tvář i poslání.

Budova městského biografu Ústí nad Labem poprvé otevřela své brány v roce 1923 pod záštitou německých socialistických demokratů. Tehdy jedinečná koncepce Veřejného sálu (jak byl komplex nazýván) nesla silné ambice nabídnout městu celistvé kulturní zázemí. Během necelých sta let existence v jejím okolí vzniklo a zase zaniklo několik kin, ovšem ani jedno se na ústecké scéně netěšilo stejnému úspěchu. S nástupem nového tisíciletí a zároveň nevyhnutelné digitalizace filmových projekcí však přišel i úpadek analogového vysílání a tak i celého kina Hraničář. Poslední rána přišla s obchodním centrem Fórum, které zbudováním klasického multikina urychlilo úpadek, a tak se před čtyřmi lety brány opět nadobro zaklaply.

Problémy ústeckého Činoheráku v podobě nesmluveného vystěhování správní radou města z tehdejšího prostoru v dubnu minulého roku (ukončení poměru divadla s městem neproběhlo dle smlouvy, výpovědní lhůta bohužel nebyla dodržena, více v článku Romany Veselé) silnou měrou přispěly ke snaze budovu Hraničáře opět uvést v chod. Nicméně již několik let objekt bývalého kina svojí polohou a dispozicemi (budova se nachází v centru města blízko všech fakult ústecké univerzity a nabízí kromě velkého kinosálu i mnoho dalších využitelných prostor pro vytvoření kavárny, galerie, společenského sálu apod.) doslova vyzýval nynější provozovatele k jeho revitalizaci v rámci vytvoření multikulturního centra, které obyvatelé Ústí nad Labem (především univerzitní obce) skutečně postrádali.

Pod dohodou s majiteli budovy (společnost Falcon) započaly nejnutnější úpravy prostoru v průběhu června roku 2014, ve stejnou dobu vznikla též veřejná sbírka pro vytvoření nezbytné finanční platformy. Díky podpoře sponzorů z řad soukromých osob, nadačních fondů a společností během několika měsíců na transparentním účtu Činoherního klubu narostla částka přesahující 4,5 milionu korun. Prioritní místo v rámci úprav zaujímala především nadstavba stávajícího jeviště a vytvoření dostačujícího zázemí a šaten herců, nicméně naplnění konceptu celé budovy tyto běžné přestavby zcela převyšuje.

Jak jsem již výše zmínila, myšlenka obnovení Veřejného sálu Hraničář vznikla již před několika lety kombinací snahy kompenzace absence nejrůznějších elementů podporujících zázemí pro kulturní život obyvatel města Ústí nad Labem (sál s jevištěm, prostor pro odborné přednášky a další dialogy, kavárna...) a zároveň touhy po revitalizaci tohoto z architektonického hlediska jedinečného objektu. V čele prvotní myšlenky stáli umělci a pracovníci Fakulty umění a designu Tomáš Petermann a Richard Loskot, kteří se rozhodli koncipovat jednotlivé místnosti a sály jako jeden společný propojený komunikační prostor připravený pro rozehrání jedné akce na několika místech najednou. Místo se tak najde nejen pro divadelní představení, promítání filmů, veřejné přednášky či výstavy oslovených umělců, neméně důležité bude také posezení u šálku dobré kávy s přáteli či knihou. Tvůrci se tak návštěvníkům snaží nabídnout co nejširší možnost kulturního vyžití.

Program Veřejného sálu Hraničář (jak má být budova opět pojmenována) je stále provizorní, nicméně již v tuto chvíli nabízí zajímavé akce v podobě promítání filmů, přednášek či výstavních projektů a udává tak relativně komplexní představu o budoucím dění. V nedávné době zde například proběhla přednáška Romana Týce o současném projektu Paralelní polis skupiny Ztohoven, divadelní představení Hlas srdce či multimediální výstava Richarda Loskota otevírající tamní galerii jedinečného charakteru. Budoucí struktura programu by se měla pohybovat na úrovni kalendáře spojujícího jednotlivé dny v týdnu s určitým specifickým druhem akce. Mimo již zmiňované se na programu objeví také tematické veřejné diskuze pod názvem Městské dýchánky (pojednávající o architektuře Ústí nad Labem a okolí) a dále satirický kabaret reflektující současné dění nejen na ústecké scéně. Elán a nápady tvůrcům nechybí a tak se veškeré dění vyvíjí v rámci chodu projektu.

Specifickým místem ovlivňujícím dění celé budovy je bezpochyby galerie Hraničář dispozičně procházející do velkého sálu a propojující tak multimediální a klasickou složku uměleckého projevu vystavujícího autora. Díky tomuto konceptu je umělci poskytnuta možnost větší interakce s divákem, což výrazně přispívá k rozvinutí komunikační struktury na aktivní úrovni. Originální architektonické řešení od vídeňského architekta P. P. Branga (čtvercový půdorys místnosti je doplněn dvěma pohyblivými stěnami) umožňuje každou expozici prostorově pojmout zcela novým způsobem a vytvořit pro vystavená díla ideální prostředí. Dispozice galerie v budoucnu taktéž nabídnou propojení s hlavním sálem pomocí otevřeného balkónu, což komunikaci mezi místnostmi výrazně posílí.

Od tohoto prostorového řešení se odvíjí také přístup k jednotlivým výstavám a především výběr jejich autorů. Dle Richarda Loskota, který aktivní cestu galerie započal svojí stále probíhající výstavou Komplexní obraz, je prioritním cílem vyzývat již etablované umělce, kteří by pomohli do Hraničáře nalákat co nejvíce diváků a postavit ho tak mezi často navštěvované a vyhledávané galerie. Důležitý je také ovšem osobní přístup a schopnost naplnit a akceptovat požadovanou interakci mezi díly, diváky a samotným autorem. Každé vernisáži tak bude předcházet představení autora s využitím technické podpory ve velkém sále, čímž výtvarník sám přispěje do společného dialogu a částečně tak smaže často hlubokou propast mezi dílem a návštěvníkem. V blízké době tak galerie uvede například práce Veroniky Bromové, Ladislavy Gažiové, Terezy Velíkové, Toybox či autorské dvojice Jiřího Franty a Davida Böhma.

Veřejný sál Hraničář je počinem, který si zaslouží respekt nejen za ušlechtilou myšlenku vytvoření multikulturního centra a zvýšení kulturní úrovně města, hlavní je fakt, že se tato dlouhodobá vize pomalu ale jistě stává skutečností a stará, krásná budova biografu opět dostává své poslání. Zázemí tak nalezne nejen úzká vrstva studentů a umělecky angažovaných jedinců, program nabízí kulturní okruhy stravitelné širokou veřejností, což by mohlo vést k posílení procesu socializace velkého okruhu obyvatel Ústí a jeho okolí. Dalším pozitivem je navázání pracovního vztahu s organizátory ústeckého festivalu Kruh a tak ještě silnější adaptace současných uměleckých tendencí do městských prostorů a alternativních galerií. Obnovením Hraničáře začíná nová éra, která obohatí nejen kulturně již vnímající jedince, ale všechny obyvatele Ústí nad Labem a jeho okolí.

______________________________________________________________

foto: archiv Richarda Loskota z výstavy Komplexní obraz

Barbora Čápová | Narozena 1987, bakalářský titul získala na Univerzitě Hradec Králové, obor grafika a multimédia (Pavla Sceranková, Dušan Záhoranský), v současné době studuje magisterské studium na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, ateliér Performance pod vedením Jiřího Kovandy. V praktické činnosti se věnuje zejména prostorové a konceptuální tvorbě. Pravidelně přispívá do odborných periodik (Ateliér, Humanart…), především jako recenzent.