Artalk.cz

Dílo ve veřejném prostoru nemá být dekorací nebo vatou

Dalibor Bača, Pavel Karous, Krištof Kintera, Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský reagují na otázky týkající se výběrových řízení na sochy ve veřejném prostoru. „Nepotřebujeme přednastavená schémata pro památníky a pomníky, ty vždy byly a budou a je to v pořádku. Co potřebujeme, je pochopit, že vstupy do veřejného prostoru nemusí být jen drahé bronzové či nerezové skulptury, ale celá obrovsky široká škála projevů,“ tvrdí Kintera.

V souvislosti s tématem soch ve veřejném prostoru a s výběrovými řízeními na ně (v poslední době např. památník Milady Horákové v Praze, aktuálně v Brně probíhá výběrové řízení na sochu Jana Skácela) se nabízí otázka po tom, proč porevoluční dlouhodobé intervence – financované ze státních peněz – do veřejného prostoru dopadají v lepším případě jako neutrální abstraktní díla či figurální motivy využívající umělecký jazyk třicet, padesát i sto let starý, v horším případě jako vyložené průšvihy.

Oslovili jsme proto několik umělců, jejichž díla by současný stav mohla rozptýlit, s následujícími otázkami: „Zúčastnil jste se někdy soutěže na sochu ve veřejném prostoru? Pokud ne, proč? Za jakých okolností byste se do takovéto soutěže přihlásil? Vadí vám témata, která se v těchto soutěžích objevují? Kdyby se změnila pravidla, a například skupina teoretiků, které respektujete, by navrhla zadavateli oslovit několik vybraných umělců a vy byste byl mezi nimi, přijal byste výzvu?“

sochy

______________________________________________________________

Krištof Kintera

Zúčastnil jste se někdy soutěže na sochu ve veřejném prostoru? Pokud ne, proč? Za jakých okolností byste účast zvažoval?

Pokus si dobře pamatuji, účastnil jsem se dvakrát. Poprvé to byla soutěž na pomník Nikoly Tesly. Udělal jsem to proto, že Nikola Tesla je osobnost, která mě dlouhá leta fascinuje, a fakt, že by v Praze mohl mít upomínku, která se váže k jeho uhrančivému vizionářskému myšlení, byl pro mne velkou výzvou.

Zkušenost to však byla opět tak nějak „česky“ palčivá. Začátek byl dobrý: městská část vypisuje anonymní veřejnou soutěž, dále pak už to nabralo klientelistické obrátky, žádný z návrhů údajně nesplňoval nároky veřejného pomníku, osloveni byli „odborníci na bronzovou plastiku“ a realizace byla přiklepnuta Stefanovi Milkovovi. Zbytek mých stálých realizací venku byla buď má osobní iniciativa, nebo iniciativa organizátorů (hnutí Automat, holandská nadace v Tilburgu).

Vadí vám témata, která se v těchto soutěžích objevují?

I to je problém. Nepotřebujeme přednastavená schémata pro památníky a pomníky, ty vždy byly a budou a je to v pořádku. Co potřebujeme, je pochopit, že vstupy do veřejného prostoru nemusí být jen drahé bronzové či nerezové skulptury, ale celá obrovsky široká škála projevů. Odborná veřejnost to už určitě chápe, ale těžko se nápadité přístupy oficiálně prosazují na komunálních úrovních, prostě proto, že právě tam nejsou (až na výjimky) lidé, kteří by onen mentální rozhled měli a vytvářeli tak poptávku „ze shora“. Je to velká škoda, protože česká scéna nabízí už hodně autorů, kteří jsou schopni nabídnout neotřelá a nápaditá řešení.

Kdyby se změnila pravidla a skupina teoretiků, které respektujete, by navrhla zadavateli sochy oslovit několik vybraných umělců a vy byste byl mezi nimi, přijal byste výzvu?

To zcela jistě záleží na všech okolnostech, které by realizaci provázeli. Téma, kontext, místo atd. Je důležité, čemu a proč a jestli vůbec se věnovat.

sochy_Kintera

______________________________________________________________

Pavel Karous

Zúčastnil jste se někdy soutěže na sochu ve veřejném prostoru?

Ano, jednou, byl jsem osloven soukromým subjektem, abych se zúčastnil soutěže na výtvarné dílo na fasádu obchodního domu v Přerově. Státní nebo městské soutěže jsem se nezúčastnil žádné.

Proč ne?
Za prvé je veřejných soutěží velice málo, a když už jsou vypsána, tak na „popisnou, figurativní sochu z trvanlivých materiálů“ nebo dokonce „jezdeckou monumentální sochu“ (pomník markraběte Jošta) a to je na mě moc úzké a zpátečnické vymezení na současnou představu o vizuálním řešení veřejného prostoru. Zadavatelem těchto děl je totiž lokální politická reprezentace, která bývá tradičně vizuálně negramotná a zároveň sebejistá, takže se s nikým neporadí. Představa výtvarného objektu – sochy ve veřejném prostoru – pro ně vychází pořád z 19. století, vidí ji jako figuru držící nějaký atribut, vývoj umění posledních sto let je nechává chladným. Těmto zadavatelům se mi nechce podřizovat.

Vadí vám témata, která se v těchto soutěžích objevují?

Ano, u drtivé většiny státních a městských soutěží se bohužel jedná o výběrové řízení na památník nějaké historické postavě, která je vybrána současnou konzervativní politickou garniturou. Ukázkou jsou soutěže na sochy Marie Terezie, Žofie Chodková a dalším feudálům, kteří nebyli nijak velkými příznivci českých emancipačních snah. Preferována jsou taková řešení, která jsou popisná a nenabízí vlastní interpretaci či ani malou intelektuální rozcvičku. Příkladem je vítězný návrh na památník Milady Horákové. Problémem pro mě při této soutěži bylo také to, že Milada Horáková má jenom v Praze už dva velmi nekvalitní památníky; tento bude třetí a tak má její odkaz našlápnuto k podobně zneužívanému odkazu Julia Fučíka za minulého režimu (mimochodem jak přibývá Milad Horákových, mizí ve velkém pomníky Julia Fučíka). Je mi také nesympatické, že realizace těchto pomníků vždy prosazuje nějaký současný politik, který tím sleduje svoje aktuální politické cíle – třeba šíření antikomunistického poselství (všímám si, jak se z odkazu Jana Palacha a Milady Horákové zcela vytratilo, že byly také idealističtí socialisté). Nevadilo mi, že průměrným věkem komisařů na pomník Horákové bylo 70 let, ale velkou chybou bylo, že v komisi, která nebyla volená uměleckou obcí, ale byla dosazená uměle politickou reprezentací, nezasedal jediný teoretik nebo umělec, který by se orientoval v současném výtvarném umění.

Za jakých okolností byste se jí zúčastnil?
Mám velkou potřebu realizovat ve veřejném prostoru a myslím, že je přirozené pro většinu umělců se vyjadřovat na takových platformách, kde osloví nové publikum. Proto bych se s radostí účastnil každé soutěže, kdyby byla jen trochu kvalitně vypsaná a v komisi by seděli lidé, kteří se pohybují v současné výtvarné kultuře.

Kdyby se změnila pravidla a skupina teoretiků, které respektujete, by navrhla zadavateli sochy oslovit několik vybraných umělců a vy byste byl mezi nimi, přijal byste výzvu?
Jistě, moc rád.

Sochy_Karous______________________________________________________________

Dalibor Bača

Zúčastnil jste se někdy soutěže na sochu ve veřejném prostoru? 

Figurální pomník Dr. Františka Urlicha, 2002, Hradec Králové, skončil som na III. mieste , Pomník II. Odboje, 2003, Praha, Klárov, Pamätník obetiam a udalostiam 1968/1989, 2008, Košice, skončil som na II. mieste, Návrh uměleckého díla v rámci rekonstrukce chebské pěší zóny 2009, Cheb. Súťaž na pomník Dr. Františka Urlicha vyhral sochár Pavel Doskočil. Mesto po dlhších „naťahovačkách“ s autorom nepodporilo jeho realizáciu. Následne realizácia bola zadaná priamo Jaroslavovi Hanzlíkovi. Kvalita Hanzlíkovej výtvarnej realizácie vykazovala množstvo nedostatkov, čo bolo dôvodom jej deinštalácie v roku 2011 a uskladnenie tejto sochy v depozite technických služieb. Klárov, notoricky známa lokalita, ktorá je ďalej zaťažovaná nekompetentnými iniciatívami.

Súťaž na Pamätník obetiam a udalostiam 1968/1989 vyhrala sochárka Karin Patúcová-Lunterová. Žiaľ po prejednávaní výsledkov súťaže medzi mestskými poslancami nebola víťazná práca realizovaná. Opozičný poslanci odmietli zadanie súťaže, nakoľko nadobudli presvedčenie, že nie je možné tieto dva dátumy/výročia zlučovať do jedného pamätníku. Stanovisko poslancov bolo prijaté po vyhlásení výsledkov súťaže!

Mnohé súťaže nakoniec nie sú realizované a čo je ešte horšie, dodatočne sa zasahuje aj do výsledkov súťaže. Vypovedá to o nekompetentnosti zadávateľov, ktorí svoj vlastný vkus/nevkus radia nad odbornosť komisií. V prípade skutočne slabých návrhov je predsa možné neudeliť prvú cenu a opätovne súťaž vyhlásiť.

Za jakých okolností byste se jí zúčastnil?

Naposledy som čítal zadania súťaží Pamätník aviatika Jana Kašpara v Pardubiciach, Pomník Dr. Milady Horákové v Prahe a Pamätník demokratickej revolúcie v novembri 1989 v Bratislave. Čítal som ich zo zvedavosti, či nastali zmeny v zadávaní súťaží. Dostupnosť informácií o vyhlásených výtvarných súťažiach je ďaleko väčšia, ako v minulosti, čo je plus.
Mojim kritériom je idea súťaže a ochota sa s touto problematikou zaoberať. Dôležité je aj zloženie komisie. Myslím, že to je jedna s kľúčových nedostatkov zadávateľov. Zloženie komisie je informácia pre autorov z dvoch dôvodov. Za prvé, ak je v komisii jeden maximálne dvaja sochári a zostatok šesť sedem zástupcov magistrátu (vypisovateľa súťaže), koleduje si súťaž o problém. Odborná komisia je povinná si svoj výber diela obhájiť pred verejnosťou a nepripustiť infiltrovanie argumentov z laickej verejnosti. Táto početná časť neodbornej komisie je náchylná pripustiť práve ich argumentáciu a následne súťaž skartovať. Za druhé je dôležité, koho zadávateľ z odbornej obce do výberovej komisie menuje. To je signál pre autorov. Ak si do komisie pozvú Jána Hendrycha, je to informácia, že zadávateľ očakáva figuratívne riešenie, ak si pozvú do komisie Vojtěcha Míču, môžeme očakávať, že súťaž Jána Kašpara môže vyhrať Petr Pinkas. Veľmi zaujímavo je zložená komisia súťaže Pamätníku demokratickej revolúcie v novembri 1989, žiaľ súťaž neustále dobiehajú nepresné nastavenie podmienok súťaže. Ale negatívne vnímam aj minimálny odborný diskurz k tejto veci. Takýto „kľúčový“ zámer si zaslúži riešenia v dlhšom horizonte a nie je treba termíny hnať z dôvodu výročia osláv.

Vadí vám témata, která se v těchto soutěžích objevují?

Čím zásadnejšia téma v spoločnosti, tým náročnejšia príprava súťaži by mala nasledovať pre zadávateľa. Verejný zadávateľ je povinný tému rozdiskutovať naprieč odbornou a laickou verejnosťou tak, aby samotné pripomienky o vhodnosti a nevhodnosti prebiehali verejne pred vypísaním súťaže. To sa žiaľ nedeje a následne sa konfrontujú pozície.

Určite by som privítal riešenia vo verejnom priestore, ktoré sa nebudú prioritne viazať na historický odkaz či udalosť, vstúpila by väčšia skupina výtvarníkov do súťaží.

Naše predstavy o verejnom priestore, ktoré sme realizovali v rámci občianskeho združenia Verejný podstavec, sme smerovali k tomu, že samotnú realizáciu viažúcu sa k historickej udalosti nie je nevyhnutne nutné realizovať s dlhodobou, či večnou inštaláciou diela. Mestá sa ťažko stotožňujú s iniciatívami, ktoré vychádzajú „odspodu“ a skôr k ním pristupujú s nedôverou. Pritom sa mnoho-krát jedná o veľmi kvalitný umelecký počin (výskum), ktorý zásadným spôsobom mení charakter a „klímu“ mesta, mestských častí. 

Kdyby se změnila pravidla a skupina teoretiků, které respektujete, by navrhla zadavateli sochy oslovit několik vybraných umělců a vy byste byl mezi nimi, přijal byste výzvu?

Prikláňam sa k tomu, aby v komisiách sedeli teoretici a odborníci ktorých rešpektujeme. Svojou autoritou budú garantovať objektivitu, transparentnosť a prevezmú zodpovednosť nad výsledkami súťaže. V komisiách by mali byť zastúpení minimálne zo 60%.

sochy_Baca

______________________________________________________________

Dušan Zahoranský 

Soutěže na sochu do veřejného prostoru jsem se vůbec poprvé zúčastnil krátce po škole ještě v Košicích. Měl to být památník vzniku Československa, který se nikdy nezrealizoval. Pak jsem ještě koncem devadesátých let, bohužel bez úspěšného konce, pracoval na památníku Milana Rastislava Štefánika. Autorem návrhu byl znamenitý sochař a kreslíř Petr Sceranka. Jeho předčasná smrt mu nedovolila vítězný rozpracovaný projekt dokončit. Město bohužel dalo po autorově smrti přednost konvenčnějším realizacím. Například Arpád Račko bez soutěže zrealizoval pro město erb a umístil ho do parku, tam kde měla původně stát progresivně zamýšlená kompozice Petra Sceranku. Několik let jsem se spolu s Pavlou Scerankovou snažil na magistrátu najít partnery a rozpracovaný a částečně i zaplacený projekt dotáhnout do důstojného konce. Měsíce práce a schůzek nevedly nikam.

Po této deprimující zkušenosti jsme naši tvůrčí energii nasměrovali raději jinam. A to se nám vyplatilo. Pracoval jsem více na volných projektech pro galerie, případně pro soukromé sběratele a přátele. Před dvěma lety jsem byl kurátorkou site-specific festivalu v Košicích Zuzanou Pacákovou osloven, abych připravil trvalou intervenci do města. Vybrali jsme jedno zanedbané místo na sídlišti a za profesionální spolupráce místo proměnili. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem měl na straně města a produkce zodpovědné a konstruktivní partnery. Když svoji práci na sídlišti Kuzmányho občas kontroluji, přistaví se místní, a když netuší, že jsem autor, vyprávějí mi, o čem socha je, jak na ní dávají pozor a co znamená. To je dost velká odměna. Do Košic chystám na pozvání kurátora Vlada Beskida na podzim 2015 samostatnou výstavu a její součástí je i exteriérový objekt, na kterém teď pracuji.

Nejčerstvější spolupráci s architekty a větším investorem je dětské hřiště pro Litomyšl – přesněji pro park u řeky Loučné. Martin Rusina a Martin Frei nás s Pavlou Scerankovou, mojí ženou, přizvali do soutěže pořádané Nadací Proměny. Návrh revitalizace parku dvojice architektů, ve kterém se počítá se sochařsky řešeným hřištěm, vyhrál. Po fázi diskusí s obyvateli, investorem a architekty na návrzích, přecházíme k realizaci jednotlivých prvků. Zatím je spolupráce se všema stranami výborná.

Mnohem lepší zkušenost mám tedy s kurátory nebo architekty, kteří mě přímo osloví s chytře formulovaným zadáním. Raději soustředím svoje síly do práce na krátkodobém projektu (viz Rostislav Koryčánek a Plzeň Město kultury 2015) než abych střílet naprázdno ve špatně administrovaných městských soutěžích. Otevřená výzva s nejasným zadáním, bez skicovného, mě obvykle nezaujme. Nebo když, tak negativně. Jako byla například výzva na památník Jana Skácela pod Špilberkem. Ve zprávách, které proběhly médii, minulé léto zaznělo: „O umístění jeho sochy jsme rozhodli na svém zasedání. A zároveň schválili také podmínky výtvarné soutěže návrhu sochy. Domluvili jsme se, že to bude socha figurální. Nic abstraktního,“ informoval ve čtvrtek náměstek brněnského primátora Robert Kotzian (zde).

Takto nedůstojně zvát umělce a umělkyně do tvůrčí soutěže může znamenat jen jedno – fiasko. Rád bych se do podobné soutěže zapojil, ale předpokládal bych inteligentně formulovanou výzvu, účast aktivních odborníků/odbornic v komisi, jejich včasné zveřejnění a férové finanční podmínky pro nejlepší tři návrhy.

Umělecké dílo ve veřejném prostoru nemá být dekorací nebo vatou, ale musí do místa přinést, nebo v něm odkrýt doposud přehlížený význam. Jestli se zvolí figurální, nebo abstraktní forma je závislé jen a jen od vize autora/autorky. Důležité je, aby byl zásah dobře myšlenou otázkou, která kolemjdoucí probudí z letargie a přiměje je těšit se z otevřeného sdíleného veřejného prostoru.

sochy_Zahoransky

______________________________________________________________

Pavla Sceranková

Zúčastnila jste se někdy soutěže na sochu ve veřejném prostoru?

Ne. Ale po výzvě dvou mladých architektů Martine Freie a Martina Rusiny jsme se i s Dušanem Zahoranským podíleli na soutěži o revitalizaci parku u Smetanova domu v Litomyšli. Součásti revitalizace je i sochařské dětské hřiště. Soutěž jsme vyhráli.

Pokud ne, proč? Za jakých okolností by ses jí zúčastnila? Vadí ti témata, která se v těchto soutěžích objevují?

Uvědomuji si důležitost role sochy ve veřejném prostoru a práce se specifickým kontextem, který ovlivňuje obsah a formu díla, mě zajímá. Zajímají mě taky projekty, které mají za úkol komunikovat s divákem a počítají s různou míru jeho zapojení. Dá se tedy říct, že problematika práce ve veřejném prostoru obecně mi není cizí. Přesto soutěže nevyhledávám. Důvodem je asi konzervativnost většiny realizovaných výstupů ve veřejném prostoru. Nemyslím ty vysloveně nešťastné projekty, některé realizace mají nepopiratelně uměleckou hodnotu. Je ale strašně málo těch, o kterých by se dalo říci, že jsou v nějakém ohledu výzvou – intelektuální, formální nebo jinou. Vítězí zkrátka řešení, jejichž parametry mně nezajímají. Asi proto mě soutěžení tohoto druhu neláká. Ale je taky možné, že o některých třeba i zajímavých výzvách jsem se nedověděla.

Kdyby se změnila pravidla a skupina teoretiků, které respektujete, by navrhla zadavateli sochy oslovit několik vybraných umělců a vy byste byla mezi nimi, přijala byste výzvu?

Ano.

sochy_Scerankova

______________________________________________________________

ilustrace: Eva Jaroňová

Komentáře

  1. A co se takhle zeptat, jen tak kvůli vyváženosti, taky někoho, kdo opravdu nějakou sochu ve veřejném prostoru udělal?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *