Artalk.cz

Artefaktuální exkrementy a další čuňačinky

Trojice výstav pod totožným názvem Lež a lži představuje postupně v Chebu, Praze a nyní v Českých Budějovicích práce Vladimíra Skrepla z let 2011 až 2014. Každá z výstav, za nimiž stojí kurátorky Edith Jeřábková a Barbora Kleinhamplová, má diametrálně odlišnou koncepci a doprovází je katalog věnovaný autorským knihám, které byly prezentovány v pražské Fotograf gallery.

SAM_4899

O kolážované knihy je aktuální prezentace v Alšově jihočeské galerii ochuzena, na celkový dojem z výstavy to však nemá vliv. Českobudějovická výstava vše bohatě vyvažuje důrazem na objekty, byť ve srovnání s divácky uchopitelnějším pojetím v GAVU v Chebu působí stroze.

Aktuální výstava je dělena do dvou celků, které spojuje ženský aspekt a spontaneita, s níž se autor pustil do lepení, šití a přišívání. Největší prostor je věnován sešívaným objektům. Sešívaní starého šatstva není nikterak exkluzivní médium, nicméně pro Skrepla je, předpokládám, novou zkušeností. Dlužno poznamenat, že Vladimír Skrepl dokáže i ryze dívčí práce dělat se sobě vlastní expresivitou a je nač se koukat. Potřeba upevnit sešívané objekty v kontextu s předchozí tvorbou se projevuje vrstvami silikonu a řadou „zošklivovacích“ technik. Obdobným modem se řídí i koláže soustředěné v největší místnosti, tedy nejsou ani inzitní, ani skutečně punkové. Dojmu, že vše je „kvazi“, včetně radosti z lepení a čárání, se divák bránit nemusí, sám autor se mu také nebrání. Konečně i titul výstav Lež a lži přímo implikuje vrstvení lži a otázku, co je na výstavě pravdivého.

SAM_4902

Stejně jako je nesnadné o pracích Vladimíra Skrepla psát či je vůbec adekvátně uspořádat v prostoru, jakým je první patro Wortnerova domu Alšovy jihočeské galerie, je pro diváka těžké nacházet cestu labyrintem dezinterpretací, jejž odráží zejména tisková zpráva. Dopřejeme-li si komentář Vladimíra Skrepla k výstavě v Chebu a nahlédneme-li do tiskové zprávy pro AJG, pochopíme, že není radno věřit autorovi ani dvojici kurátorek. Není na tom nic špatného, jen by bylo bývalo vhodné pojmout tiskovou zprávu i s ohledem na diváka, který přišel zhlédnout expozici Marie a Zdeňka Preclíkových a neuváženě se pustil po schodech vzhůru (v suterénu se paralelně nachází výstava Marka Thera – běžný návštěvník AJG si tedy kulturní obzory rozšíří poměrně skokově).

Místo výmluvných bonmotů v duchu, že o čem se nedá mluvit, o tom je lepší mlčet, se kurátorky Edith Jeřábková a Barbora Kleinhamplová rozhodly přiblížit divákům některá z východisek výstavy. Vedle univerzálně využitelných formulí text nabízí např. příměr tvůrčího procesu k etnografickému bádání a nevynechá ani sociálně-politické kontexty. Je pochopitelné, že kurátorky měly potřebu podtrhnout seriózní vyznění vystavených děl a vyvracet možné spekulace o jejich pornografickém charakteru. Pokud se vůbec Vladimír Skrepl k něčemu ve svých pracích vyslovuje, nemyslím si, že by tím byly sociálně-politické kontexty.

SAM_4909

Vladimír Skrepl je v neposlední řadě stejně málo pornografem jako etnografem, nicméně v přeneseném slova smyslu jsou výtvarným pornem všechny jeho práce. A není to porno 70. let, kdy na dveře klepe opravář praček s neodmyslitelným knírem. Vladimír Skrepl jde naopak bez velkých oklik rovnou na věc a navíc se v různorodých uměleckořemeslných čuňačinkách přímo vyžívá. Absence jakékoli gradace a obsahové vrstvy, osekání sdělení na mix materiálu k libovolné interpretaci dělá z vystavených prací komprimované emocionální chuchvalce a produkty, které svým intuitivním čtením sice nemohou šokovat, ale stojaté vody regionu zřejmě rozvlní.

Inzerovaný vztah mužského a ženského principu se chová jako aditivum a přetváří komplex náhod na mozaiku reflexí mediálního světa. Je těžké odhadnout do jaké míry jej lze brát vážně, protože se mezi sekvencemi dalších „mikropříběhů“ naprosto ztrácí. Málokdo rovněž uvěří tiskové zprávě v bodě, který o těchto pracích mluví jako o psychologizujících. To, že ve výsledku vzniká mezi fragmenty moment vzájemné komunikace, je způsobeno jen nedokonalým trávením monstra ze vzdálené galaxie, jehož exkrementům se aktuální Skreplova sochařská tvorba podobá nejvíce.

SAM_4912

Právě cizorodost či ne-lidské uchopování je nejsilnějším momentem konzistentního souboru a tím, co překračuje ve své podstatě klasickou formu (vcházejme z toho, že klasikou je např. Fluxus). Bílý plnovous Skreplovi nasazují opět kurátorky, když mluví o autorských knihách a instalují koláže na stěny, jako by šlo o vlámské mistry. Co naplat, přízviska ostřílený matador a klasik žánru klepou na dveře. Již při letmé prohlídce expozice je zřejmé, že takto muzeální pojetí diváka ochuzuje o důležitý typ impulzů, které by jinak dostal při návštěvě Skreplova ateliéru.

Pokud přijmeme příměr k monstru polykajícímu reálie našeho světa na potkání a vyžívajícímu se zejména v tiskovinách, pak Skreplův ateliér je tím tísnivým zahnízděným úkrytem, který se plní přežvýkanými a ne zcela strávenými obrazy světa. V této podobě je série prací nejsilnější. Jistě by bylo velmi náročné tuto atmosféru navodit i ve výstavní síni a nejspíš by to bylo i bezúčelné, avšak střídmost, s níž je řešena instalace, je lehce zarážející. Deky natažené pod některými Skreplovými objekty jsou oddělené „podstavce“ a přínosem kurátorek, které podle svých slov mohou divákovi asociovat bleší trh, což skutečně dělají.

SAM_4913

Na druhé straně toto ozvláštnění nabízí typ narace, který fixní autoritě Skreplovy spontaneity trochu podráží nohy. Snahy posunout objekty instalací, aby „vypadaly jako něco“, opravte mne, mýlím-li se, ve svých komentářích autor odmítá. To však jen na okraj, výstavu to nijak nepoškozuje. Možným nejméně problematickým médiem expozice Skreplových prací je zmiňovaný katalog. Vyvedená publikace reprodukuje Skreplovy „knihy“ 1:1 a skrze velké vyprávění katalog přiznává jakousi prvotní lež zobrazení, s níž pracují i lepené objekty. Impozantní a odpudivě přitažlivé formy jsou manýrou ve své nejsvrchovanější přirozenosti. V katalogu jim to sluší snad více než na živo a dojem jisté umělecko-historické finalizace i nezávislost na výstavních prostorách jim rozhodně prospívá. Přestože nelze výstavu verbálně hodnotit, pouze popisovat či vystavit se dojmu, působí nevěrohodně, což je skvělé. Jak jinak by také měla výstava s názvem Lež a lži působit?

______________________________________________________________

Vladimír Skrepl: Lež a lži / kurátorky: Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová / AJG: Wortnerův dům / České Budějovice / 13. 2. – 5. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: autor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *