Artalk.cz

Čítárna: Civilizace a dějiny

Předposlední z devatenácti kapitol autoritativní a ambiciózní knihy Civilizace a dějiny, věnované celosvětovým dějinám lidstva, se zabývá výtvarným uměním. Vedoucí rozsáhlého interdisciplinárního výzkumu a editoři knihy, egyptolog Miroslav Bárta (46) a historik Martin Kovář (50), si ho zjevně cení velmi vysoko. Ze všech uměleckých oborů považují pouze výtvarné umění za schopné vypovědět něco důležitého o dějinách lidstva. Neobrátili se k obecnější estetice a výklad o výtvarném neboli vizuálním umění zařadili mezi závěrečné kapitoly o válečnictví, náboženství a demokracii. Jak výtvarné umění obstálo a jaká je jeho role v globálních dějinách?

Milena Bartlová: Na stráži pravých hodnot

Psaní nebo přednášení o velmi dlouhých obdobích v situaci, kdy je k dispozici relativně málo stránek či semestrů, je někdy považováno za nesplnitelný úkol, a tedy za hloupost. Byla jsem před podobné výzvy postavena v životě několikrát a myslím si, že se takový úkol dá zvládnout rozumně a výsledky mohou být přínosné. Podmínkou však je, že musíme mít jasno o velkém interpretačním rámci a připustit si, že vlastním tématem není vylíčení všeho, co se stalo, nýbrž právě předvedení čehosi, co můžeme s Janem Assmannem nazývat „dějiny smyslu“. Smysluplný rámec může být přímočaře ideologický a může být chápán teleologicky (pak jde o pověstný, ba zlověstný „smysl dějin“). Může ale také jít o to, co Assmann charakterizoval jako přístup k sémantice a paměti kultur, dobové fikce souvislostí a o sebereflexi konstruktu koherence, který umožňuje minulosti porozumět z dnešního pohledu.

Než se soustředíme na kapitolu o umění, musíme se tedy nejprve podívat na knihu jako celek a hledat, jaký je její rámující koncept smyslu. Kniha se prezentuje jako výsledek opravdového interdisciplinárního výzkumu, což jí dodává mimořádný autoritativní nárok stejně jako krátké předmluvy předsedy Akademie věd a rektora Karlovy univerzity, kde učí většina autorů a která finančně podpořila vydání knihy. Že jde o fikci se ale přiznává už ve chvíli, když jeden z editorů v médiích připomíná, jak velice náročné bylo přesvědčit mimořádně vytížené nejpřednější osobnosti české vědy k tomu, aby si našly čas k napsání textů. Při čtení záhy vidíme, že se jedná prostě o vedle sebe položené stati. Interdisciplinarita spočívá v tom, že v autorském kolektivu jsou vedle archeologů a historiků také filosof, jeden filosofující a jeden historicky orientovaný geolog, biolog, teolog a konečně i kunsthistorik.

Editoři své poselství označili v předmluvě jako „jakousi filozofii našeho díla“ (s. 20). Jsou přesvědčeni, že žijeme v přelomové době. Smyslu lidské existence se podle nich můžeme dobrat, pokud se budeme na dějiny dívat v globální perspektivě, a podstatu fungování jednotlivých civilizací odhalíme tak, že budeme studovat jejich interakci s přírodním prostředím. Studium archeologie a minulých civilizací „představuje zásadní klíč k pochopení toho, co se děje v dnešním světě, neboť procesy, jimž čelíme, nejsou z velké části nijak nové“ (s. 20). Humanitní vědy jsou však z politických a ekonomických důvodů utlačovány. Proto si tato kniha klade morálně závazný úkol rozšířit informace o minulosti, protože jsou klíčem k ovládnutí budoucnosti. „Z našich životů se vytrácejí víra a cit pro normalitu. Za normální naopak považujeme formalismus místo hledání podstaty… Mnozí z nás by nejraději odstranili přirozené rozdíly mezi mužem a ženou a vytvořili hermafrodita. Politikové jsou posedlí popíráním evropských kořenů naší civilizace… V rámci politické korektnosti pácháme soustavnou sebevraždu, démotizace a zprofanovanost politické sféry vedou k destrukci vzdělávacího systému na všech úrovních“ (s. 21; démotizace je termín egyptologa Miroslava Bárty, označuje pravděpodobně „zlidovění“ jako proces zjednodušení a snížení kvality a diferencovaný proti termínu demokratizace).

Civilizace a dejiny

Kniha se stala velmi tržně úspěšnou a může být vnímána jako autoritativní. V intelektuálních kruzích se jí ale kritická pozornost začala věnovat až ve chvíli, kdy se hlavní editor Miroslav Bárta připojil k ideovým oporám vládnoucího a politicky úspěšného hnutí ANO Andreje Babiše. Pavlína Rychterová podrobně vyvrátila předpoklad, že by poznání dějin umožňovalo predikci do budoucna (zde), a Jakub Stejskal varoval před ideologickými souvislostmi celého projektu (zde).

V knize je několik statí, které se částečně vymykají převažujícímu tónu. Miroslav Petříček v krátké úvaze argumentuje proti smysluplné možnosti filozofie dějin. Jakub Rákosník ukazuje klíčový moment, kdy se Evropa vymanila z malthusiánské pasti početního růstu obyvatelstva, a Petr Pokorný nezjednodušuje výklad o lesu a odlesnění. Je tu také několik studií, které jsou natolik naplněny speciální terminologií a kladením otázek uvnitř vlastního oboru, že mají jen minimální interdisciplinární přesah a význam pro nespecializovaného čtenáře. Neomylně přítomný a dominantní je však antiliberální tón. Historici se opírají o vyhraněně konzervativní historiky, politology a ekonomy. Konec dějin, střet civilizací, válka s terorem; Velká francouzská revoluce přináší hlavně „pach krve stékající z gilotiny“ (s. 313 a 327). Výklad o novověké expanzi Evropy sice na jednom místě přizná, že nucené přesídlení černochů do Ameriky bylo kruté, ale více prostoru věnuje zdůraznění, že otrokářství bylo v mimoevropských kulturách běžné, aby skončil úvahou o rasově-genetickém přínosu pro Ameriku (s. 303). Před střetem s kolonizátory byly středoamerické kultury „ostrovy duchovnosti v příboji světa“ (s. 208).

O duchovnosti je řeč poměrně často, zato tu ale nejsou žádné analýzy mocenských vztahů a motivací. O ženách je několikrát řeč ve výkladu o kultech plodnosti v archaických kulturách a o dělbě práce v raném zemědělství, to je ale vše. Ostatně jedna z celkem dvou autorek, podílejících se na svazku, tak činí ve dvojici s manželem a píší spolu o válečnictví. Když Martin Kovář uvádí, že je důležité, z jaké ideové pozice historii píše, neopomene svůj příklon k pravici označit za projev morální integrity (s. 325). Mohla jsem nějakou jednotlivost přehlédnout (kniha nemá rejstříky), ale mám za to, že se zde nepoužívá sloveso konstruovat a od něj odvozené pojmy. Pokud tu jsou slova média či komunikace, pak jen okrajově. Pojem identita je probírán pouze v souvislostech vzniku moderního typu člověka v paleolitu. Nenašla jsem ani termín neoliberalismus nebo jiné označení dnešního post-kapitalismu; periodizačním mezníkem dneška je válka s terorem. Orientalismus jsem našla zmíněn v knize o globálních dějinách dvakrát jako extrémní názor, který není třeba brát příliš vážně. Nediskutovaným periodizačním mezníkem je rok nula.

Jeden z dvaceti nejpřednějších českých vědců, kteří se na knize podíleli, je i známý a oblíbený historik umění Jan Royt (60), dlouholetý profesor dějin umění na filosofické a katolické teologické fakultě Karlovy univerzity i na dalších školách, který se vloni stal prorektorem UK. Jeho biogram končí zmínkou, že se stal členem řádu Svatého Lazara Jeruzalémského v hodnosti BLJ (s. 557). Studie nese titul „Zadání patří Otcům, provedení umělci,“ což je citát výroku církevního koncilu v 9. století (v knize však žádná reference ani vysvětlení nejsou). Po dočtení pěti set stran globální kritiky dějin napsaných v duchu, jejž jsem se výše pokusila stručně charakterizovat, může být sice čtenář trochu zmaten tím, že ho nečekají žádné obrázky, ale má celkem jasno, co může od příspěvku o výtvarném umění očekávat: nábožensky, snad přímo římsko-katolicky motivovaný výklad o hodnotách umělecké tvorby a ohrazení proti současnému umění a nejspíš i vůči avantgardám, protože postrádají pozitivní obsah, krásu a duchovnost.

Není tomu tak. Překvapen je ale jen čtenář, který si nevšiml, že už anotace začíná slovy „tato studie je příkladem toho, že ‚příběh umění‘ lze vnímat i jako ‚příběh dějin umění‘“ a pokračuje výčtem různých směrů až po ‚mladší vídeňskou školu dějin umění‘ (s. 13). Dějiny výtvarného neboli vizuálního umění jakožto součást velkého příběhu globální historie lidstva jsou převedeny na 26 hustě tištěných stran, podávajících přehled o dějinách akademického oboru kunsthistorie. Přesto není mezi klíči k řešení současných problémů zařazen úplně omylem. Ostatně, jak autor praví hned v prvním odstavci, „umělecké dílo a dějiny umění, které se zabývají jeho studiem a výkladem, podléhají obecným zákonitostem vývoje světa a společnosti“ (s. 509).

Text se nejvíc ze všeho podobá studentským poznámkám ke zkoušce, když shrnuje termíny, jména a data. Polovina rozsahu stati je věnována psaní o výtvarném umění předtím, než vznikly „vlastní dějiny umění“ (s. 520). Další vývoj je popsán podle brněnských skript Jiřího Kroupy a soustřeďuje se na to, jak jednotliví učenci řešili úkol zvědečtění dějin umění. „Jestliže se dějiny umění měly stát vědou, museli se čelní představitelé oboru zamyslet nad tím, s jakým pojmovým aparátem budou dějiny umění zkoumat“ (s. 523). Jak patrno, není poněkud freudovský titul o Otcích nijak nahodilý, když i rozvoj vědeckého oboru je chápán jako něco, co vymyslí jeho čelní představitelé.

Část textu je věnována ikonologii, avšak většina je o „vídeňské škole dějin umění“. K té se autor hlásí nikoli argumentací, nýbrž vyznáním víry: „Obecný styl má – jak věřím – svůj imanentní vývoj, nezávislý na našem vědomí, jak to zdůrazňovala ‚vídeňská škola dějin umění‘“ (s. 511). Svět okolo univerzitních kateder dějin umění se objevuje jen výjimečně a snad je to tak lepší. Popsat sedm let členství Hanse Sedlmayra v NSDAP slovy, že „musel z Uměleckohistorického institutu Vídeňské univerzity v roce 1945 odejít pro své údajné vztahy s nacisty“ (s. 532), je… značně volná interpretace dat? V samém závěru výkladu pak osm a půl řádku konstatuje, že „dějiny umění procházely bouřlivým vývojem i v poválečném období“ (s. 533). Ani tady se ale neobjevil projekt globálních dějin umění a s ohledem na zaměření knihy trochu překvapí, že mimoevropský zřetel je zmíněn v jediné větě, když „rozporuplná osobnost vídeňské školy Josef Strzygowski… svůj zájem rozšířil i na umění Asie“ (s. 527).

Vraťme se ale ještě na úvod recenzované stati, kde autor charakterizuje své metodologické stanovisko. Umělecké dílo je podle něj antropologická konstanta a je „v něm obsaženo něco zázračného, co překračuje hranice času a místa… Tu zázračnou tvůrčí schopnost tvořit umělecké dílo nemá každý z nás, je darem, který můžeme nazvat talentem, ingeniem, ‚božskou jiskérkou v duši‘ či náhodným šťastným výsledkem spojení chromozomů. Tvůrčí umění nezná žádných přehrad ras a národů, v tom je jeho sjednocující a optimistická síla. V umění je přítomna krása, vznešenost, harmonie, rytmus… Důležité je poselství umění, to může fascinovat, těšit, kultivovat ducha, být ‚písmem laiků‘… Významným aspektem, který ovlivňuje formu uměleckých děl, je mentalita společenství národa, z něhož tvůrce i vnímatel pochází“ (s. 509-10). (Omlouvám se čtenářům a čtenářkám recenze za příliš rozsáhlé citáty. Obávala jsem se však, že kdybych se pokoušela význam textu převyprávět, nepodařilo by se mi udržet nezaujatý odstup.)

Publikum mimo insidery oboru dějin umění to sice stěží pozná, ale ve skutečnosti význam kapitoly o umění sice oklikou ale přesto dobře naplňuje záměr celé knihy Civilizace a dějiny. Proto jej zjevně editoři v této podobě přijali a otiskli (bohužel s nejméně pěti překlepy ve jménech citovaných historiků umění; když se něco takového stává studentům v kvalifikačních pracích, mívám podezření, že citovanou knihu ve skutečnosti neměli v ruce). Ukazuje ne sice výtvarné umění nýbrž vědu o něm jako činnost, která se vztahuje k duchovně-náboženským hodnotám. To, co se stalo a jak se myslelo ve druhé polovině 20. století, a ještě spíš to, co se děje i jak se myslí dnes, je zanedbatelné ve srovnání s tím, co se dělo od antiky po konec 18. století (a to přesto, že to vlastní dějiny umění ještě nebyly). Charakter vědy závazně určují autority a badatelské stanovisko není věcí myšlení a sebereflexe, nýbrž víry a zařazení do té správné názorové skupiny. Touto metodou poznáváme zákonitosti dějin, a jak víme od vůdců, dokážeme tím pádem řídit budoucnost. Dějiny umění se tak důstojně řadí po bok dalších českých humanitních oborů. Společně jsou připraveny k obraně vlasti ve jménu pravicových a konzervativních hodnot, proti zhoubnému liberalismu a kritickému myšlení. Na stráž!

______________________________________________________________

Miroslav Bárta, Martin Kovář a kolektiv, Civilizace a dějiny: historie světa pohledem dvaceti českých vědců. Academia: Praha 2013, 557 stran. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *