Artalk.cz

Zlatý věk v Galerii Jaroslava Krále

Český kubismus míval tichý status národního pokladu a dodnes na jeho zvuk slyší nejširší divácká obec. Právě doprovodná výstava k rozsáhlé retrospektivě Jaroslava Krále v Domě umění města Brna byla vhodnou příležitostí představit ty současné umělce, kteří se z různých úhlů k českému kubismu obracejí. Zlatý věk: Reminiscence kubismu v současném výtvarném umění se nezaměřuje na otázky, jak je dnes s odkazem českých kubistů nakládáno a zda je možné jej dále rozvíjet, spíše se nevědomky ptá, co je to vlastně kubismus, a představuje, co vše kubismem může být.

vek_01

Instalace jde poctivě po formálních spojnicích děl tím nejjednodušším způsobem a jejich rozmístění se snaží respektovat odlišné mody tvarosloví. V rámci skupinových výstav je výstava Zlatý věk překvapivě konzistentní, nemilým zjištěním však je, jak málo s kubismem souvisí. Nejzajímavější na této situaci je srovnání s výstavou Současný český kubismus z roku 2008 v Galerii hlavního města Prahy, kdy nálepka kubismu sloužila kurátorům výstavy, v čele s Václavem Magidem, jako kritický poukaz na formálně koncipované kolektivní výstavy překrucující záměry umělců a kontexty děl. Výstava Zlatý věk, ač plochou nevelká, svou koncepcí dává velkou měrou Václavu Magidovi za pravdu a vybízí tuto diskusi znovuotevřít.

Petr Veselý, kurátor Zlatého věku, je umělec obdařený intuicí a není na místě mu podsouvat, kteří umělci se zde objevit nemuseli a kteří zde na první pohled chybí. Výstavní projekt nemusí nutně naplňovat vše předeslané a podávat naprosto ucelený obraz zvoleného tématu. Na straně druhé mnohoslibný název Zlatý věk: Reminiscence kubismu v současném výtvarném umění a kontext expozice Jaroslava Krále o patro výše s rezignací na badatelské úsilí spíše nesouzní. Pokus o zmapování určitého fenoménu se i na takto malé ploše mohl podařit, pokud by nebyl naprosto zbytečně naředěn a nechyběla poloha, kterou zastupují např. novější práce Pavly Malinové či starší práce Lukáše Karbuse. Přistoupím-li na to, že skutečně v aktuálním umění existuje významnější reflexe kubismu, pak v případě Pavly Malinové je stěžejní a záměrná oproti nemálo plátnům na výstavě, kdy o spojnicích s kubismem bude spekulovat nejeden divák.

vek_02

Brněnský Zlatý věk je koncipován bez ohledu na východiska a širokou paletu poznávacích znaků kubismu redukuje na hranaté formy, k nimž dost možná někteří z umělců dospěli, aniž by na kubismus vůbec pomysleli. V tomto ohledu je výstava Zlatý věk zvláštní. Její pompézní název je jistě nadsázkou, pochybuji však, že byl obdobnou ironií jako výstava Současný český kubismus. Ta, ač výstavou v podstatě identického formátu, ve finále zastávala naprosto opačný postoj a přiznávala se k experimentu s určitou fabulí a „kurátorským uměním“. Není bez zajímavosti, že mnohá média pražskou výstavu, přes jasné odmítnutí kurátorů, interpretovala jako regulérní pokus o popis konkrétního fenoménu na české umělecké scéně po roce 2000.

Je škoda, že žádná z výstav tematizujících kubismus tuto „mediální objednávku“ nenaplnila. Za divácky zajímavé považuji rozlišit linii, kdy kubismus pro autory představuje součást trendu recyklace modernistického formalismu, od množiny uměleckých děl, v nichž je kubismus zástupcem institucionalizované moderny, tedy objektem kritického vymezení se. Samo odlišné uchopení by nemělo až takový význam, kdyby to nebyl právě kubismus, který na počátku 20. století radikálně změnil koncept zobrazování a následně se během desetiletí zcela vyprázdnil. Jakékoli pietní přejímání kubismu dnes nemá opodstatnění. Atributy kubismu v dílech současných umělců jsou přítomny jen jako sémiotické figury.

vek_05

Osobně vnímám nástup kubismu jako jasné definování konceptuálního myšlení v umění, které dál bylo rozvíjeno a s odstupem pojmenováno. Naopak další život kubismu a jeho fúze s akademickým myšlením z něj udělala onu formalistní „hranatost“, k níž se výstava Zlatý věk na první pohled komplexně vztahuje. Zde je ovšem dobrá polovina vystavených děl jednoznačně kódována geometrickou abstrakcí, folklórním dekorativismem či sekundárním vizuálním efektem primitivního 3D modelování, což vytváří zdání kolektivní výstavy bez fokusu. Byť kurátor Petr Veselý mluví v souvislosti s vystavenými díly o principech, které s kubismem pouze spojujeme, přestože mají odlišné kořeny, sám za sebe nevidím pro sázku na první dojem důvod. Je to promarněná příležitost seriózně poukázat na symbolický aspekt tradice kubismu v Česku a odlišné možnosti jeho využívání. Nemám vůbec obavy, že by se nedalo dohledat dostatečné množství kvalitních děl, které skrze kubistický formalismus reálně komunikují.

Po zhlédnutí výstavy je obtížné se zbavit dojmu jisté účelovosti. Vůle představit Ivana Kříže vedle např. Vladimíra Houdka může odkazovat k jisté komunitní citlivosti Petra Veselého, která je tu v kontrastu s očekávaným výtvarně-teoretickým pojetím. To se mi paradoxně na výstavě líbí. Bylo by možná ještě vhodnější, kdyby se koncepce vzdala nápadného opentlení dalšími hvězdnými jmény a soustředila se cele na jihomoravský region. Brát je kde. Skvělá přímá variace na kubismus Vladimíra Kokolii je stejnou měrou citlivou jako sofistikovanou a jistě byla rozpracována i v několika dalších Kokoliových obrazech. O možnostech výběru z dosud nevystavených děl s reflexí kubismu Václava Stratila ani nemluvě. Přičemž Stratilovy experimenty by stejně dobře mohly na výstavě zastupovat práce jeho bývalých studentů, kteří svého času kubistickou formu intenzivně řešili. Jistě lze zapátrat po dalších autorech výrazněji spjatých s regionem, za jejichž stafáže v pozadí by minimálně dva výše zmínění vynikli.

vek_04

Sám jsem na výstavě jedním kusem zastoupen, což zřejmě vysvětluje ambivalenci mého textu. Přes prvotní rozčarování z nečekaných souvislostí, které Zlatý věk: Reminiscence kubismu v současném výtvarném umění nabízí, oceňuji s odstupem fakt, že výstava nutí diváka přemýšlet. Češtinář škarohlíd by nejspíše ještě mluvil o reminiscenci na kubismus, což v názvu výstavy moc pěkně nevypadá. O důvod víc se pojmu kubismus vyhnout zcela a vzdálený formální souzvuk s dílem Jaroslava Krále opsat jinými slovy. Je možné, že lépe se s tématem vypořádala paralelní výstava Zářivý krystal v Galerii výtvarného umění v Ostravě, která odstiňovala primární diskuzi o kubistickém tvarosloví. Tuto výstavu jsem neviděl, nicméně podle jmen prezentovaných umělců se mohu domnívat, že se kurátorský výběr přidržoval momentu stěžejního vlivu expresionismu na Kubištovu interpretaci kubismu a všechna pojítka vedou ke Kubištovým obrazům stranou problematických -ismů. Podobně specifičtější zacílení brněnské výstavě chybí.

V obecné rovině si však myslím, že divák nebude zklamán. O patro výše hutný soubor prací představuje Jaroslava Krále jako mainstreamového autora, kvalitního ve všech svých polohách. Repetice rozvlněného kubistického frázování může pozorovatele uvést do takového transu, že si na výstavě Zlatý věk svůj kubismus najde. Já jsem bohužel výstavy procházel v opačném pořadí. Fakt, že dílo visí na výstavě Reminiscence kubismu v současném výtvarném umění, je mnohdy jedinou stopou, které se může nezainteresovaný divák držet, hledá-li náležité spojnice s kubismem. Výsledný dojem přeci jen stojí na vystavených dílech a mnohá za pozornost jistě stojí. Téma samo podědilo řadu úskalí, je proto skvělé, že se ho kurátoři nebojí a přicházejí s odlišnými možnostmi jeho uchopení.

______________________________________________________________

Zlatý věk: Reminiscence kubismu v současném českém umění / kurátor: Petr Veselý / Dům umění města Brna / 14 / 2. 12. 2014 – 22. 2. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Domu umění

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *