Artalk.cz

Mies van der Rohe Award: bohatství evropské architektonické kultury

V souvislosti s výstavou finalistů a laureáta letošního ročníku Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award, která probíhá ve Veletržním paláci, publikujeme rozhovor s její kurátorkou a šéfredaktorkou nakladatelství Zlatý řez, Janou Tichou. Popis historie tohoto ocenění a parametrů výběru finalistů i laureáta může být čten i v souvislosti s diskuzemi kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Jak a kdy cena vznikla a jaké jsou okolnosti zapojení České republiky do pole jejího záběru?
Cenu uděluje nadace Mies van der Rohe v Barceloně společně s Evropskou komisí od roku 1988, kdy vznikla jako ocenění pro nejlepší stavbu na území Evropského společenství. Její geografický záběr se postupně rozšiřoval tak, jak se rozšiřovala Evropská unie, takže dnes se vybírají stavby z celkem 38 zemí Evropy včetně Turecka. Česká republika byla zařazena v roce 1997, tedy ještě před samotným vstupem do EU.

Komu je cena udělována?
Je udělováno pouze jedno ocenění, a to konkrétní stavbě, jejím autorům pak prostřednictvím tohoto díla, na rozdíl například od Pritzkerovy ceny, kterou získává architekt za celoživotní práci. Kromě hlavní ceny, která je mimochodem dotována částkou 60 tisíc euro – nejde tedy o pouhé symbolické ocenění – se uděluje i Zvláštní cena pro začínajícího architekta, která je určena pro stavby architektů do 40 let. Mezi laureáty najdeme stavby nejrůznějšího charakteru, obvykle to bývají důležité veřejné kulturní stavby, ale nejde o žádnou podmínku. Například Zaha Hadid získala cenu v roce 2003 za parkoviště a konečnou stanici městské hromadné dopravy ve Štrasburku.

Považujete ocenění konkrétního objektu za nosnější ve srovnání s oceněním jejího tvůrce? Proč myslíte, že je zvoleno právě toto řešení?
Důležité je to zejména ve vztahu k veřejnosti, a to nikoli pouze profesní, ale spíše veřejnosti laické. Stavba začíná působit na lidi a své okolí až v momentě, kdy je realizována v rámci organismu města, stává se součástí jeho života. Je důležité, že oceněný objekt je zcela hmatatelný, lidé jej mohou reálně užívat.

Mohla byste přiblížit historii ceny?
Cena byla udělena poprvé v roce 1988. Zásadní je, že vznikla ve Španělsku. Jak víte, od třicátých do sedmdesátých let vládl ve Španělsku frankistický režim. Po jeho pádu se země začala opět integrovat mezi demokratické evropské státy a navazovat užší kulturní kontakty s evropskými institucemi. Díky výrazným osobnostem ve vedení města Barcelony, jako byli hlavní městský architekt Oriol Bohigas a primátor města Pasqual Maragall, se podařilo prosadit jako jednu z priorit města péči o kvalitní architekturu a veřejný prostor. Jedním z prvních viditelných projevů těchto snah bylo obnovení významné památky moderní architektury, německého pavilonu od architekta Ludwiga Miese van der Rohe ze světové výstavy roku 1928 v Barceloně. Pavilon byl ve své době po skončení výstavy pochopitelně demontován, zbyla po něm pouze dokumentace, obrazová i textová, na jejímž základě byla po dlouholetém výzkumu týmu odborníků provedena co nejpřesnější replika. Tato iniciativa katalánských architektů může na první pohled vypadat jako čistě restaurátorská akce, ve skutečnosti však byla motivována dobovou situací coby silné politické gesto návratu k demokratickému systému. Nadace, která pro obnovu pavilonu vznikla, iniciovala ustavení bienální ceny s cílem reflektovat kvalitní současnou evropskou architekturu. Myšlenku na založení ceny prezentoval španělský poslanec Xavier Rubert de Ventós v Evropském parlamentu a necelý rok po dokončení rekonstrukce pavilonu – v dubnu 1987 – podepsali komisař Evropského společenství Carlo Ripa di Meana a primátor Barcelony Pasqual Maragall dohodu o založení Evropské ceny za současnou architekturu, která se tehdy jmenovala “Mies van der Rohe Award of the European Communities”.

Jakým systémem jsou stavby nominovány a následně vybírána vítězná realizace?
Cena byla od začátku koncipovaná jako výsledek konsensu široké škály hodnotitelů, což je velice důležité. Některé ceny vycházejí z rozhodnutí úzkého kruhu odborníků, zatímco v případě Mies Award přicházejí nominace z mnoha stran. Jednak od národních architektonických asociací, v našem případě České komory architektů, dále pak nominace provádí poradní výbor ceny a na nikoli posledním místě skupina vybraných nezávislých expertů z jednotlivých zemí, které jmenuje Nadace Mies van der Rohe v Barceloně. Těchto odborníků je více než stovka, jde tedy o bohatou škálu rozdílných názorů. V České republice v současné době fungují jako nominátoři Igor Kovačevič, Osamu Okamura a já. Na základě výběru nás všech se pak v každém ročníku sejde zhruba 350 až 400 staveb. Sedmičlenná mezinárodní porota, sestávající z architektů a teoretiků, vybírá finalisty a vítěze ceny, přičemž v prvním kole je na základě dokumentace provedena užší selekce zhruba čtyřiceti kandidátů. Každý má stejné propozice pro přípravu prezentačních materiálů, proto jsou všichni hodnoceni za stejných podmínek. V dalším kole jsou vybráni tzv. superfinalisté, obvykle pět staveb, z nichž je pak zvolen laureát. Porotci osobně navštíví všech těchto pět staveb z užšího výběru a rozhodují na základě přímé zkušenosti. Jedná se tak o zcela komplexní hodnocení, osobní zkušenost z návštěvy stavby na místě nemůže žádná dokumentace nahradit.

To se zdá být jako poměrně komplikovaný proces, jak dlouho trvá?
Proces volby je skutečně zdlouhavý, nicméně veskrze demokratický. Trvá několik měsíců. Těch několik filtrů zhodnocení kvality nominovaných staveb zásadním způsobem přispívá ke kvalitě ceny.

Jak jsou poté prezentovány výsledky soutěže?

Užší výběr finalistů je představen katalogem a po celé nadcházející dva roky také putovní výstavou. Výstava je koncipována jako dokumentace jednotlivých staveb ve fotografiích, plánech a textech, její součástí jsou také krátké filmy, které obsahují rozhovory s jednotlivými laureáty i porotci a představují finalistní stavby.

Kdo je autorem těchto výstav?
Kurátorem výstavy je vždy kolega z barcelonské nadace, v současnosti je to Ivan Blasi, architekt a koordinátor ceny. V každé zemi pak participuje na finální podobě výstavy lokální kurátor, který může prezentaci mírně přizpůsobit, základ však zůstává stejný.

Jak dlouho Zlatý řez participuje na organizaci soutěže a výstavy za českou stranu?
Výstavu převážíme do České republiky od roku 2004, vzhledem k tomu, že se jedná o bienále, bude letošní ročník šestým. Poslední tři výstavy jsme připravovali ve spolupráci s Národní galerií ve Veletržním paláci. Letos jsme ji obohatili o stručnou prezentaci pavilonu Miese van der Rohe v Barceloně a především o doprovodný program, který zahrnuje prezentace laureátů Ceny. Jejich přednášky se uskuteční vždy ve čtvrtek od 18:30 ve Veletržním paláci. 5. ledna jsme přivítali v Praze laureáty Zvláštní ceny pro začínajícího architekta. María Langarita a Victor Navarro představili svůj oceněný projekt Red Bull Academy v Madridu i další tvorbu. Hned následující čtvrtek, 15. ledna, přijel Louis Becker, hlavní partner kanceláře Henning Larsen Architects, spoluautor vítězného projektu Koncertní síně Harpa v Reykjavíku. Mimochodem Harpa je společným dílem architektů a umělce Olafura Eliassona, takže bylo možné se něco dozvědět i o tom, jak může v současné době vypadat úzká autorská spolupráce mezi architektem a umělcem.

Jak vzniklo partnerství Zlatého řezu a Národní galerie při prezentaci ceny?
Tato vazba vznikla v roce 2010, kdy jsme se jako Zlatý řez kurátorsky a autorsky podíleli na přípravě architektonického bienále v Benátkách v Československém pavilonu. Následně jsme se s Národní galerií dohodli, že nejlepší místo v Praze pro evropskou cenu za architekturu je Veletržní palác.

Doposud bylo partnerství s Veletržním palácem ze stran mnohých subjektů popisováno jako provozní, postavené na pronájmu prostor. Jaké jsou vaše zkušenosti, přišla případně s novým vedením NG nějaká proměna?
V našem případě nikdy nešlo o pronájem. Vklad NG spočíval vždy v poskytnutí prostor pro výstavu a v mediální podpoře, nešlo nikdy o komerční akci. Cítili jsme zájem ze strany NG, aby se výstava v Praze uskutečnila. Nyní se NG zapojuje mnohem více, což je možná i tím, že nový šéfkurátor NG Adam Budak po několik let sám působil jako jeden z nezávislých expertů ceny a téma je mu tudíž bližší.

Jak hodnotíte přínos ceny dnes po tolika letech jejího fungování?
V každém ročníku je vidět obrovské bohatství evropské architektonické kultury díky výběru staveb z nejrůznějších zemí napříč Evropou. Jedná se o velmi reprezentativní pohled na evropskou architektonickou produkci a příležitost k úvaze o tom, jaké je její místo a specifika v současném globalizovaném světě.

_____________________________________________________

Evropská cena za současnou architekturu / Mies van der Rohe Award 2013 / NG: Veletržní palác / Praha / 18. 12. 2014 – 25. 1. 2015

Komentáře

  1. přehozené popisky u obrázků, případně přehozené obrázky u popisků

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *