Artalk.cz

Kruh z času, poloměr 50

Od letošního roku se budeme na stránkách Artalku pravidelně setkávat s úvahami a komentáři Tomáše Pospiszyla na nejrůznější témata, jejichž volba i způsob pojetí zůstávají zcela volně v rukou autora. Začínáme textem, ve kterém jedna z postav tvrdí: „Když lidé před padesáti lety ztratili schopnost vidět alternativy budoucnosti, projevilo se to všude. To, jak moc se umění začalo chovat podle ekonomických zákonů, ukazuje už transformace.“

I.

Hospoda v centru Prahy byla plná hlučících lidí. Končila odpolední směna a podobné místo bylo ideálním prostředím pro schůzky. Mísili se tu dělníci a úředníci, nedávní zbohatlíci i ti, kdo by před pár lety do podobného podniku pravděpodobně nevstoupili. Aktuální sociální příslušnost hostů bylo nesnadné rozpoznat a nikdo se na ní ani neptal.

Dva nenápadní muži u malého stolku patřili k velmi zvláštní společnosti. Hynek a Jan byli surrealisté. Od února 1948 uplynuly tři roky a Surrealistická skupina pracovala v ilegalitě. Její členové byli na podobný způsob činnosti zvyklí a byli s ním do jisté míry smířeni. O surrealistických aktivitách vědělo pár desítek prověřených lidí, kteří si vyměňovali rukopisy a navštěvovali se v bytech proměněných a ateliéry. A pochopitelně i tajná policie.

Hynek se s Janem setkal, aby mu předal koženou aktovku zatím opřenou o nohu jeho židle. Obsahovala poslední surrealistický sborník. Lákadlem svazku byla především anketa na téma Pokušení. I když se v ní významný člen skupiny přiznal k divokým incestním fantaziím, Hynek, coby editor sborníku, s anketou spokojen nebyl.

„Imaginace by neměla být omezena na přítomnost.“ Kouř z levných cigaret štípal oba do očí. „Pokušení na nás nečeká jen v oblasti sexuality, ale především společenských vztahů,“ vysvětloval Hynek důvody svého zklamání. Hynek patřil k předválečným členům skupiny a vědělo se o něm, že i v nových podmínkách nepřestal být ortodoxním marxistou. Někdy měl ale docela bizarní nápady. Teď se právě pro svého společníka pokoušel vymyslet co největší pokušení:

„Představ si, že třeba za padesát let dostaneš vyznamenání od prezidenta.“

Jan se nad tou představou jen zašklebil a napil se piva. Bylo mu dvacet let. Ještě nedávno si docela vážně myslel, že svět změní prezidentským dekretem. Teď už věděl, že prezidentem nikdy nebude ani být nechce.

„Zkus si to představit“, dotíral Hynek. „Dnešní režim už dávno nebude existovat. A třeba se to, co teď děláš, stane známým po světě. Bude z tebe klasik! Pozvou tě na Hrad a co ty na to?“

„Dobře, za padesát let. Pokud ještě budu naživu, budu surrealista“, neochotně rozvíjel myšlenku Jan. „A to znamená, že žádné vyznamenání od státu nebudu moci přijmout.“

Hynek rozhodil rukama po hlučné místnosti: „To pokušení ale bude dokonalé! Co když ten stát bude úplně jiný než dnes. Možná se s ním budeš schopen na nějaké úrovni identifikovat. A třeba bude prezident tvůj kamarád.“

Jan se nenechal přesvědčit: „Surrealismus si musí udržet kritický vztah k moci. Pokud ne, přestává být surrealismem. A snad to platí pro jakékoliv umění: pokud ztratí schopnost kriticky reflektovat svět, stává se dekorací, je k ničemu. Pokud tohle umělci za padesát let nepochopí, budou jen loutkami. Ti, co dnes i zítra přijímají vyznamenání od moci – ať bude jakákoliv – budou pouhými dělníky průmyslu symbolů, který tuto moc ospravedlňuje. Za padesát lety by měli být všichni surrealisté.“

Vyslovil to tiše, ale s takovou jistotou, že se Hynek už na nic dalšího neptal. Takové odhodlání nečekal, téměř ho dojalo. Jako starší a zkušenější mohl najít spoustu argumentů, které by Janovo přesvědčení mohlo nahlodat, ale místo toho jen nohou přesunul aktovku k jeho židli.

Blog Artalk 1-11 (kopie)

II.

Na extravagantní oblečení si Ingrid s Jarmilou potrpěly. Ingrid pro dnešní odpoledne zvolila pastelové mrkváče, k pasu si zavěsila nefunkční discman jako dekoraci. Jarmila prozařovala listopadový les stříbrnou silonovou bundou s ručně malovaným logem Adidas. Škoda, že si podobných extravagancí už nikdo nevšímal.

Ingrid sloužila stoletým v tělocvičně, Jarmila pracovala v přebalovně. Především ale byly zlatokopky. Ve vrstvách zábavy je bavilo hledat umění. Kopaly přitom jen v datech z českého prostředí, to byl jejich osobitý, pečlivě pěstovaný anachronismus. Nebylo jim přitom ještě ani čtyřicet.

Na druhé straně lesa začínal venkov a chudí. Pár kroků dál a začaly by chytat jen brutal nebo nekonečné řady seriálu Poser se. Děvčata ale hledala hlouběji.

„Stejně je divné, že jim to nedošlo,“ přemýšlela nahlas Jarmila. „Všichni tenkrát nesnášeli konzum a kapitalismus, ale přitom neviděli, nechtěli vidět důvody. Zábava jen vyplnila prázdné pole.“

„To samé budou jednou říkat o nás“, řekla Ingrid a začala pečlivě ladit.

Těch, kdo se zajímali o minulost, nebylo mnoho. V médiích se diskutovalo, zda nejvýznamnější událostí poloviny jednadvacátého století bylo dosažení technologické singularity, nebo konec copyrightu k písním Beatles, posledního chráněného kulturního produktu na Zemi. Ve skutečnosti spolu obojí souviselo. Singularita mimo jiné znamenala, že nejlepší zábavu teď dělaly stroje.

„Když lidé před padesáti lety ztratili schopnost vidět alternativy budoucnosti, projevilo se to všude,“ pokračovala Jarmila. „To, jak moc se umění začalo chovat podle ekonomických zákonů, ukazuje už transformace. Po roce 1989 globální kapitál ovládl nejen českou ekonomiku, ale i kulturu. To nejhodnotnější bylo vyvedeno pryč, včetně licencí na význam,“ projížděla Jarmila marně škály nahoru i dolů. „Tady v nejlepším případě narazíme jen na nějaký reexport.“

„Přeladíme dál?“, navrhla Ingrid.

Zábava dívek nebyla podobně jako jejich retro oblečení považovaná za důvod ke znepokojení, ve skutečnosti nebyla nijak podvratná. Historické umění sice šlo vnímat jako zásobárnu vzpomínek na různé způsoby svobody, nikoho ale ve skutečnosti neohrožovalo. Společenským tématem číslo jedna byla spravedlnost. A v těch letech měli všichni stejně zábavy, dokonce i chudí, na to si vláda dávala velký pozor.

„Někdy mám pocit, že svoboda je důležitější než spravedlnost,“ řekla trochu sama pro sebe Jarmila. Zítra musela do práce a z představy podělaných plen se jí zvednul žaludek. Ty nové seriály byly opravdu účinné. Tušila, že by v umění mohla najít nějaký způsob odporu, nebo aspoň nástroj, který by ji pomohl jinak pochopit okolní svět. Proto se do hledání pouštěla znovu a znovu.

„Myslíš, že někde ještě existují surrealisté?“, zeptala se Ingrid.

______________________________________________________________

ilustrace: Martin Groch

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *