Pootevřená vrátka duchovní zahrady

Rajská zahrada, latinsky paradisum, je metaforické jméno pro čtvercový prostor obklopený křížovou chodbou, který tvoří jádro kláštera. Řeholníci a řeholnice obcházeli v pravidelném rytmu zahrádku se studnou, přitom se modlili a rozjímali. Naplňovali tak vlastní smysl existence klášterů, jímž bylo udržování místa, které je oddělené od světského ruchu, aby se zde pěstovalo duchovní soustředění. Bez něj by se totiž ten rušný svět nebezpečně vychyloval z harmonické rovnováhy, což by bylo riskantní. Výzva „otevři zahradu rajskou“ je citátem z modlitby, jíž se řeholníci obracejí k Hospodinu. To už je řeč o ráji v nebesích a vyslovuje se vyšší smysl a nebeský cíl hmotné metafory kláštera.

Výstavu s tímto názvem pořádá ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie v Praze ve spolupráci s Akademií věd a Karlovou univerzitou jako tzv. výstup dlouholetého projektu aplikovaného výzkumu. Zprostředkovávat výsledky vědeckého výzkumu kulturních dějin výstavou je výtečný způsob, jak je dostat z uzavřeného světa náročné vědy mezi lidi, kteří si koneckonců ten výzkum zaplatili jako daňoví poplatníci. Je to tedy určitá analogie technické aplikace přírodních věd a můžeme se ptát, nejen jak je výzkum vědecky kvalitní, ale také jak úspěšné je ono zprostředkování.

Podtitul výstavy zní Benediktini v srdci Evropy 800-1300. Mezinárodní rozměr projektu patří k jeho nejvýraznějším kladům, byť na něm pracoval tým složený jen z tuzemských badatelů. Klišé o srdci Evropy tu vhodně zastoupilo příliš úzká, i když přesnější územní vymezení. V pěti středověkých stoletích ještě dávno neexistoval moderní stát se svými hranicemi a nejstarší evropský řeholní řád sv. Benedikta udržoval rozsáhlé kontakty napříč tehdejší Evropou. Jednotlivé výstavní exponáty byly svezeny ze šesti států od Porýní až po oblast Sedmihradska v Rumunsku, severojižní osa sahá od Rujány na Baltu po Alpy a jižní Maďarsko. Zároveň jsou samozřejmě k vidění i díla z českých a moravských klášterů založených před koncem 12. století v Břevnově, Rajhradě, Třebíči, Sázavě či Kladrubech. Škoda, že připomínka zaniklých klášterů na Ostrově u Davle (po husitských válkách ve Sv. Janu pod Skalou), v Opatovicích či Podlažicích je rozptýlena po jednotlivých exponátech a samostatně není tematizován ani vůbec nejstarší klášter u nás, „dámský“ klášter u sv. Jiří na Pražském hradě.

Nejsilnější stránku výstavy představují cenné jednotlivé exponáty, starostlivě shromážděné z mnoha benediktinských klášterů střední Evropy. Často pocházejí z pokladnic a knihoven, kde nejsou běžně přístupné. Střídají se hlavice románských sloupků, dlaždice s ošlapaným reliéfem dračích ptáků, prastaré originální rukopisy s obrázky i bez nich či památky na benediktinské světce raného středověku, především Vojtěcha a Wolfganga. Jsou to skromné, tiché a výrazově soustředěné věci, které se záměrně distancují od bohatosti, lesku a spektakulární působivosti umění, které se objednávalo pro reprezentaci mimo řeholní svět a v pozdějších stoletích často i uvnitř klášterních zdí. Pro možnost setkat se s nimi výstava určitě stojí za sváteční návštěvu a klidné, pozorné dívání.

Téma projektu je zajímavé a hodnotné. Ačkoli samozřejmě římskokatolické kláštery u nás žijí a fungují, je v naší společnosti povědomí o jejich smyslu oslabené, ba zmatené. Duchovní soustředění se dnes hledá častěji než v nich někde jinde. Připomínka starobylých stop po vlastní evropské tradici řeholní spirituality je však jen jednou tváří výstavy. Druhou linii jejího konceptu tvoří představa tzv. rané státnosti, která jako základní vzorec výkladu nejstarších českých dějin nahradila v devadesátých letech odložený třídní model. A je tu ještě třetí, nejrozsáhlejší vrstva, totiž „normální výstava“ románského umění, jakou umějí udělat historikové umění a jakou ostatně právě od Národní galerie očekáváme. Problém je v tom, že tyto tři koncepční linie se početnému týmu autorů pod vedením Petra Sommera a Víta Vlnase nepodařilo dostatečně skloubit do přesvědčivého celku společného sdělení a výstavní prezentace. Názorně jsou švy vidět v rozdělení oddílů: historici vykládají „počátky českého státu christianizační optikou“, kunsthistorici píší o sochařství a knižním malířství a archeologové přibližují „stavební podobu a každodenní rytmus“ života v benediktinském klášteře staršího středověku. Nejblíž k sjednocujícímu pohledu a smysluplnému výkladu soustředěnému na vlastní téma výstavy má text o klášterních pokladech od kurátora Jana Klípy otištěný v katalogu. Spirituální náplň rajské zahrady a její dnešní interpretace se ale mezi tím vším nakonec vytratily. Málo zřetelná je i představa o specifickém významu benediktinského řádu či o jeho historických proměnách, rádi bychom se také něco dozvěděli třeba o odlišnosti ženského kláštera benediktinek.

Solidní katalog, vstřícně dostupný i v kratší verzi průvodce, stejně jako popisky ve výstavě, návštěvníkům nabídnou převážně velmi specializované informace. Vystaveným exponátům díky tomu zůstává přitažlivost trochu nesrozumitelných, ale o to kouzelnějších svědků pradávných dob. Příležitost korigovat vědecky ověřenou fakticitou fiktivní představy, které si o evropském středověku dnešní publikum utváří především podle fantasy filmů, však zůstala nevyužitá. Může za to příliš odborný jazyk, málo kontaktní koncepce a také výstavní design architektonického ateliéru SGL Projekt, který spoléhá na atmosféru důstojné vznešenosti. Uspořádání prostoru expozice má evokovat architektonický rozvrh středověkého benediktinského klášterního kostela, bez nápovědy to však návštěvník jen stěží rozpozná. Hned u vstupu jej ostatně poněkud zmátla monumentální a skvělá, avšak barokní socha sv. Benedikta od Matyáše Bernarda Brauna.

O výstavě by se dalo mluvit i z hlediska toho, co na ní není. Nemá smysl kritizovat autorský výběr exponátů, přestože k zmíněnému oslabení konzistentního sdělení výstavy jistě přispívá skutečnost, že některé z nich nesouvisí ani s benediktiny, ani s jinými řeholními řády, ani se střední Evropou, a navíc pocházejí až ze 14. století; několik vystavených zápůjček ze zahraničí dokonce je napodobeninami románských artefaktů z 19. století. V moderních kopiích jsou vystaveny iluminované rukopisy zapůjčené knihovnou pražské kapituly. Na webové stránce výstavy zjistíme data, kdy budou krátce zpřístupněny originály, přesto ale zůstává otázka, proč se nutnost tak přísné klimatické a světelné ochrany týká pouze zápůjček jedné z knihoven. Cenu za nejnápadnější absenci si však odnáší náhrobní deska blahoslaveného Vintíře z Břevnovského kláštera. Je „tváří výstavy“ na plakátě, na webu i na ostatních tiskovinách a má heslo v katalogu, na výstavě ale nenajdeme ani monument samotný, ani žádnou informaci o něm. Prý se ukázalo, že kamenný reliéf nejde vyjmout z místa, kde je v barokním klášterním kostele umístěn. Berme to pozitivně jako výzvu prodloužit si výstavu návštěvou Vintíře v jeho klášteře na dnešním okraji Prahy.

______________________________________________________________

Milena Bartlová napsala tuto recenzi na objednávku Lidových novin. Ty však 12. prosince otiskly rozsáhlý informativní a obdivný článek na totéž téma od vlastního redaktora, literárního kritika Jiřího Peňáse.

______________________________________________________________

Otevři zahradu rajskou. Benediktini v srdci Evropy / kurátoři: Vít Vlnas, Jan Klípa / NG: Valdštejnská jízdárna / Praha / 7. 11. 2014 - 15. 3. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv NG

Milena Bartlová | Profesorka dějin umění, působí na UMPRUM v Praze. Věnuje se dějinám umění středověku zejména ve střední Evropě, dějinám a metodologii oboru dějiny umění, vizuálním studiím a muzeologii.