Artalk.cz

Urbanovo poslední naruby

Když v den vernisáže mluvil kurátor Otto M. Urban v televizních Událostech v kultuře o své výstavě Tajemné dálky | Symbolismus v českých zemích 1880–1914, poslal skrze obrazovku nenápadný několikasekundový závan melancholie. Sděloval v něm, že je na konci příběhu. Končí s tématem, které už pro něj přestalo být záhadným partnerem. Najednou jakoby s hrůzou zjistil, že konečně stojí před poslední neznámou a že její odhalení mu nepřineslo nic než prázdnotu.

dalky_01

Žádný z televizních záběrů nedokáže ani v náznaku zprostředkovat iluzi, kterou zrodil Otto M. Urban v hlavním sále Muzea umění v Olomouci. Urban je možná na konci jedné z historikových cest, ale právě proto dokáže svoje jemně strukturované poznání stylizovat přímo se zdrcující delikátností. Instalace hned na první vjem sálá manipulativní energií, která ale v divákovi nevyvolává vzdor. Trojlodí – určitě nejpůsobivější prostor muzea – je ponořeno do tmavě fialové barvy a zaplněno labyrintem, který opakovaně vrhá vnímatele do nových vizuálních souvislostí, jež dokážou vyvolávat dojem intimity a zároveň nás stavět tváří v tvář precizní, dominantně estetické a často bizarní vizualizaci pekelně andělské komplexnosti našich duší. Světla jsou přitlumena, panely a množství zákoutí narušují možnost mít o prostoru jasnou představu a kolem všude ta tlumená fialová. Právě ona udává základní emocionální tón. Zvolený odstín balancuje na hranici mezi spiritualitou a perverzností. Jeho síla je budována na schopnosti simulovat dojem uklidňující intimity a hřejivé tajemnosti, která je však vystavena soustavnému tlaku iracionálního pokušení, touze generovat nebezpečné perverzní prožitky.

Postupnou konzumací děl, pohybem po prostoru výstavy, se stále zřetelněji začne projevovat skutečnost, že to všechno kolem je stvořeno ve škále „krásné“ umělecké formy, komunikující s vnímatelem na bázi vizuálně fyzické infiltrace. A negací konstatovaného není ani fakt, že náměty zde jsou často děsivé a psychicky vyčerpávající. Ne náhodou se mi z podvědomí neomylně vyplavil sedmnáct let starý otisk prožitku četby Huysmansova Naruby – nutno dodat, že ve skvělém překladu Arnošta Procházky. Byl jsem tehdy fascinován zjištěním, že Huysmansovy struktury slov poskytují plastický a poživačný prožitek založený právě na „krásné formě“, jež je provázena vibrující změtí významů. Častokrát jsem cítil, že tu nezřízenost konzumace povede k nevolnosti, ale opakovaně mě ovládala neschopnost eliminovat zvědavost na to, co nového další strana přinese.

dalky_02

„Tu zpozoroval hroznou iritaci prsů a úst, odkryl na těle koptové a měděné skvrny, ustoupil poděšen; ale oko ženino jej okouzlovalo, pomalu se přibližoval, snaže se zarýti si podpatky do země, by nekráčel, padaje, zdvihaje se přese vše, by šel k ní; dotýkal se jí téměř, kdyžtě vytryskly ze všech stran černé Amorfofally, vymrštily se k tomuto břichu, jež se vzdouvalo a spadalo do moře. Odstranil, odstrčil je, pociťuje bezmezného hnusu, když viděl, jak mezi jeho prsty se hemží vlahé a tvrdé stonky; pak náhle zmizely odporné rostliny a dvě paže snažily se ho obejmout; strašná úzkost bušila mu srdcem velikými údery, neboť oči, děsné oči ženiny se staly jasně a studeně modrými, hroznými. Učinil nadlidskou námahu, by se vyprostil z jejího objetí, ale neodolatelným posunkem jej zadržela, uchopila ho, a vyděšen viděl rozpučeti pod stehny ve vzduchu divou Nidularii, jež se rozšklebovala, krvácejíc, mezi čepelemi nožů. Dotknul se tělem šeredné rány této rostliny, cítil, že umírá, vyjevil se ze spaní, bez dechu, zmrzlý, šílený strachem, oddychnuv si: – Ach! Díky Bohu, není to než sen“ (Joris Karl Huysmans, Naruby).

Materiální dimenze, její řemeslná preciznost, je na olomoucké výstavě natolik intenzivní, že na sebe strhává pozornost až s překvapivou razancí. Vlastně je zarážející, jak nesamozřejmé je pro nás najednou toto setkání s převážně klasicky konzervativními technikami. A snad ještě překvapivější je pro ty z nás, kteří jsme téměř podlehli časově souběžnému modernistickému mýtu o nutnosti permanentního technického a formálního experimentu. Je to šok ze skutečnosti, k jak obrovské škále zajímavých výtvarných experimentů může ve 20. století dojít v rámci něčeho tak „nesnesitelně staromódního“ jako jsou klasické výtvarné techniky a narativně-figurální zobrazení.

dalky_03

Snažíce se naplnit roli přísného kritika a nepodlehnout tak vlně smířlivosti, která momentálně nemilosrdně dolehla na můj život, jsem se v naději upnul na způsob instalace. Nic současného, žádný čistý minimalistický design, málo místa pro vyznění, spíše shluky děl občas připomínajících zámeckou paneláž. Jak jsem se ale znovu a znovu vracel do labyrintu expozice, můj kritický koncept se úplně roztříštil. Skutečnost je taková, že tady vzniklo fragmentované prostředí sekcí, z nichž každá jedna vytváří pocit intimity, každá je specifickým záhybem zajišťujícím pocit bezpečí a tím nerušený prožitek. Díla jsou inscenována do strhujících celků, jež spolu souvisí buď autorsky, tematicky, vizuální příbuzností či užitou technikou. Způsob prožitku se však navíc během výstavy neustále mění, neboť vždy nejprve spatříte celek, který díky zmíněné uhrančivé inscenaci dokáže fungovat jako svébytný obraz, a to včetně průhledů do vedlejších sekcí. A následná vizuální přitažlivost u jednotlivých děl, oné krásné fyzické formy, které jde jen stěží odolat, již byla popsána výše. Výsledkem je pak emocionálně zcela vyčerpaný, ale snad také alespoň na okamžik šťastný divák. V konečném důsledku však přesto zůstane návštěvník v jednom směru neuspokojen. Ani při jedné z mých dvou návštěv totiž nebyl k dispozici katalog výstavy. Více než měsíc po zahájení výstavy je stále v tisku. A tak jsem i já přece jenom našel svůj kritický osten. Chyběl mi jeden dárek pod vánoční stromeček a to mne tedy, vážený pane Urbane a vážené muzeum, skutečně bolí.

——————————————————————————————————————-

Tajemné dálky | Symbolismus v českých zemích 1880–1914 / kurátor: Otto M. Urban / Muzeum umění Olomouc: Muzeum moderního umění / Olomouc / 6. 11. 2014 — 22. 2. 2015

——————————————————————————————————————-

foto: archiv Muzea umění Olomouc

Komentáře

  1. Být dekadentem je osud
    a Otto je jím dosud
    Ať Karásek či Procházka
    osud se s nikým nelaská
    Přeju ti, milý Urbane
    ať už se ti to nestane
    Neb v podstatě jsi živý
    – i když se mnozí diví

  2. TEN AUTOR RECENZE PROSLOVU PANA URBANA TO HODNĚ PŘEHNAL. VÝSTAVU JSEM PROŠLA VELMI DŮKLADNĚ A VŮBEC TYTO DOJMY NEMÁM, JAKO CTĚNÝ PAN DRÁBEK. Obdivovala jsem úžasnou dokonalost malířského i grafického řemesla, jsou tam i nová jména, škoda, že o nich pan D. pomlčel.- Expozice tak vynikajících ukázek uměleckého cítění je výbornou inspirací pro studenty uměleckých škol a doufám, že i olomoučtí si z toho vzali poučení, co se na školách dnes neučí a co se dříve učívalo! ! Že pocestuje výstava do Prahy, je skvělou perspektivou-
    Dodatek :
    NEZNAJÍC PANA O.URBANA, NEMOHU SE VYJADŘOVATI K JEHO MYŠLENKÁM, ALE PŘECI DNES KAŽDÝ JE MŮŽE SVOBODNĚ VYJADŘOVATI, NENÍ- LIŽ PRAVDA? ?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *