Artalk.cz

Hlava Havla

Lavičky Václava Havla rostou jako houby po dešti, soutěž na bustu nejoblíbenějšího exprezidenta Československa a Česka se pro velký ne/úspěch opakuje letos znovu, jiné busty se odhalují v sídle Rady Evropy, stejně jako v Americkém Kongresu. Havel je v seriálu České století, Havel je na Národním muzeu v Praze v čele Václavského náměstí a čeká na pultech knihkupectví. Havel je tady a Havel je i tam… zkrátka, Havel kam se podívám. Nakonec i na zdi kousek pod bývalým „Stalinem“.

1_0

Voňavý, bezproblémový a vždycky po ruce
Až do poloviny února je v Galerii Artwall na nábřeží Kapitána Jaroše k vidění pět fotografií zachycujících jednotlivé kroky ztrácení se podoby známé osobnosti. Autor Martin Piaček chtěl zřejmě formou prezentace, kterou zvolil – tedy nepříliš estetizované, spíše nenápadné fotografie jednotlivých fází vymývání – podtrhnout spíše onen proces změny rysů busty na úkor jiných možných výkladů směřujících např. k „pilátovskému“ gestu mytí si rukou (např. téma kontroverze kolem schvalování bombardování Jugoslávie). Tento druhý možný výklad, o poznání kritičtější, podpořil Piaček na vernisáži, kde rozdal několik exemplářů mýdel tvaru Havlovy hlavy, trošku menších než fotografovaný exemplář. Podle Zuzany Štefkové, kurátorky a šťastné majitelky jedné takové hlavy, mýdlová bustička voní tak, že bez problémů provoní celé širé okolí.

Vymývání rysů typických pro konkrétního člověka, Havel je totiž už od počátku akce k rozpoznání víceméně jen skrze typický knírek a kruhy pod očima, je gestem zglajchšaltování, stírání individuality směrem k zaměnitelnosti. (Otázka, nakolik si je slovenský autor vědom podobnosti výsledku se slavnou bustou Járy Cimrmana, zde není důležitá.)

Odkazuje se tu, podle slov kurátorek, na Havlova absurdní dramata (formou názvu), což je ale spíše druhotný efekt, lehce podléhající právě logice veřejné pozůstalosti Havla-geniálního-tvůrce v hlavách Čechů. Dramatická tvorba Václava Havla tu totiž vůbec není relevantní a spíše trošku narušuje sdělení Piačekova díla.

3_1

Potíže s hrdiny
Martin Piaček (nar. 1972) se tématem hrdinů, osobností, jež se staly idoly a symboly sebeidentifikace určité (národní) skupiny, zabývá již řadu let. V cyklu Dotýkanie sa hrdinu (2007), jehož výstupem jsou věcně-dokumentační fotografie rukou, které drží věci, jež patřily nebo se jinak dotýkaly hrdinů slovenských dějin. Od Jánošíkovy sekery, s níž byl pohřben, přes dotýkání kyčelní kosti Ľudovíta Štúra, kabátu M. R. Štefánika nebo Dubčekova saka. Emocionálně odstíněné fotografie nedovolí pochybovat o Piačekovu východisku: věci, které dávno ztratily původní účel a dnes plní již jen funkci odkazu nebo důkazu (např. u Štúra, který podlehl prostřelení boku, jež si způsobil brokovnicí sám). Role hrdiny národa není jednoduchá a Piaček se nikdy nesnižuje k výsměchu: předmět zkoumání, jímž je většinou nikoliv hrdina sám, ale přenášení a sdílení heroizace jako instituce provázané s něčím tak nehmatatelným jako je identita skupiny. V rozhovoru o své tvorbě říká, že ho zajímá právě to, co s hrdiny děláme my, tady a teď. Fascinace Štefánikem u něj došla až k bodu nutnosti vyrovnat se s takto důležitou postavou, což provedl – jako správný sochař – formou sebeidentifikace s bustou, nikoliv postavou ale všudypřítomnou reprezentací (Já jako busta Milana Rastislava Štefánika, 2007).

O pár let později došel v osahávání národních hrdinů k Andreji Hlinkovi, jehož bustu také jako první vyrobil z mýdla a zkoumal proces mizení detailů sošky. O poznání drastičtěji pak působí rozpliznutí podoby maličké hlavy Hlinky z mramoru působením kyseliny. Nabízí se otázka, kam se dílo posunulo, když místo Hlinky nastoupí proces intenzivního dotýkání a omývání Havla? Hlinka je hrdinou s hodně rozporuplným odkazem: na jednu stranu zřejmě srdcař, který bojoval proti „centralismu Prahy“ v Československu, na druhé straně podporoval jak Henleina, tak dovolil vyrůst ve své nacionalisticky orientované Slovenské ľudové straně Jozefu Tisovi, který se po Hlinkovi stal vůdcem strany a přivedl Slovenský stát k přímé kolaboraci s Hitlerem. Vymývání kontur Hlinkova odkazu je tedy na Slovensku daleko hlubší a radikálně důležitější problém než zploštění Havla do odkazu pravdoláskaře. Gesto slovenského autora, poukazujícího mimo jiné na to, že Havel byl i Československým prezidentem, míří k nejširší veřejnosti a jako takové může působit/fungovat nejlépe právě v Galerii Artwall. Jenže Havel nebude v Česku nikdy působit jako hrdina – na to si dával již za života příliš pozor – je někým jiným. Právě moment nejistoty, čím pro nás Havel je, co si z něj chceme zachovat jako zprávu minulosti a co snad je relevantní i nadále, právě nejednoznačnost se projevuje zřetelně i navenek. Osobně jsem zatím neviděla umělecké ztvárnění, které by zachycovalo to, co Havel znamenal pro mě. Jistě tomu nepomáhá ani fakt, že figurativní sochařství je u nás obecně podceňovanou disciplínou.

4_1

Havel ve své reprodukovatelnosti

Formální blízkost vymyté mýdlové busty s mnoha z těch, které jsou výsledkem veřejné soutěže (vloni byla první várka vystavena v budově Akademie věd ČR), je možná náhodná, přesto pozoruhodná. Inflace Havla kolem nás je jistě jedním z východisek Piačkova díla. Co odlišuje Vymývání od těch malých Havlů ze soutěže, kterou pořádalo Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska (SSČMS) vloni i letos?

Odpověď na otázku, proč je Piačekovo pojetí tématu současné, narozdíl od zadání SSČMS, netkví pouze v řemeslné ne/schopnosti soutěžících – ta může být pouze důvodem nepodařené realizace. (Já osobně považuji výstavu několika desítek víceméně podobných předmětů za naprosto surreálně fascinující podívanou a lednové pokračování si určitě nenechám ujít.) To, čím se obě tvůrčí úsilí liší především, je téma. Busty sdružených moravských, českých i slezských sochařů se snaží zpřítomnit Havla a hledají vyjádření co nejvíce vystihující étos dějinné postavy: prezidenta, revolucionáře, disidenta, autora absurdních dramat, některé pak zřetelně míří ještě hlouběji do minulosti až k Havlovým básnickým počátkům. Liší se mocností vlasů, množstvím vrásek a mimikou obecně. Cíl ale zůstává jeden: zpřítomnit (formou vzpomínky či asociace) někoho, kdo tu není. Někoho, na koho bychom neměli zapomenout. Jde tedy o svého druhu, ač cvičný a zmnožením vyprázdněný, památník konkrétní osobnosti. Díky bustám tu s námi Havel znovu jakoby bude (role soch coby upomínky na názory a politické hodnoty, jež zastávala zobrazená osoba, jsou známé od států Mezopotámie). Proti tomu Martin Piaček vytvořil dílo, které skrze zpřítomnění podtrhuje absenci – nejde mu o Havla samého, ale o to, jak s ním dnes zacházíme, k čemu nám slouží a co se tímto neustálým a nutným procesem děje. Právě nutnost a nevyhnutelnost procesu vytrácení se detailů pak Piaček vyjádřil s lehkostí a poetikou.

5_1

Představme si, že byste pod stromečkem našli mýdlo tvaru Havlovy hlavy, každý z nás by se asi rozhodl jinak: je vhodnější dát podobné mýdlo do skříně a nechat pomalounku vyvanout, nebo považujeme za čestnější nechat jej napospas každodenní špíně na mističce u umyvadla až do fáze úplného vymytí?

______________________________________________________________

foto: Artwall Gallery

Komentáře

  1. Dostal jsem z USA před pár měsíci, rolku toaletního papíru s černobílou fotografií amerického prezidenta Obamy…..je mnoho podob jak snadno ironicky stírat heroismus, vážnost, minulost i současnost…jen mne vždy tak trochu Anežko vadí ta ilustrativnost, spojena z inflací „vtipu“…navíc jak snadno a často se to zaměňuje s uměním…kolik jsem už viděl roztékajících se hlav(politiků, umělců, kriminálníků, pophvězd, filosofů atd.)z ledu, sněhu, mýdla, čokolády, bombónů, asfaltu. krve, těsta, bobtnajících materiálů atd. atd. Věřím, že víte Anežko, že teď nemluvím v opak, tedy v adoraci, ale o snadných cílech..

  2. Nemyslím si, že by bylo srovnání aktivit se Sdružením korektní. Je to laciné. Provedení pana Piačka je opakováním starších nápadů a pokud si to autor a Vy, jako kritička neuvědomujete, tak možná pláčete na nesprávném hrobě. Jinak hezký angažovaný text.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *