RE: A co příště? Poučení z letošní soutěže na výtvarné bienále v Benátkách

Nejdřív jsem se trochu zarazil při přečtení slova „poučení“ v titulu, nicméně jsem si vyhledal na googlu, kdy se šéfredaktorka serveru Artalk Silvie Šeborová narodila, a při zjištění, že se jedná o rok 1981, jsem pochopil, že nemůže cítit mírnou pachuť tohoto slova. Nicméně, slovo poučení bych přeci jen doporučil příště nepoužívat, zvláště jde-li o kontroverznější či kritické téma. Kdo nechápe, ať se zeptá rodičů. Ale k věci Bienále. Na příspěvek Tomáše Pospiszyla jsem byl upozorněn z důvodu, že píše v podstatě o tomtéž, o čem jsem mluvil na tiskové konferenci v Národní galerii při vyhlašování výsledků soutěže. Ať už k názorům v něm obsaženým  autor dospěl jakkoliv, shnuje to, o čem mluvím a o čem se mluví už nějakou dobu. Nejde totiž podle mého ani tak o to, jak „soutěž“ na Bienále v Benátkách probíhá, ale o zásadní vztah institucionálního přístupu k Česko-slovenskému pavilonu a o smysl tamní prezentace česko-slovenského umění vůbec, potažmo také o přirozenou autoritu zastřešující instituce a lidí (či člověka), kteří v ní pracují a jsou za benátské akce odpovědní.

Obecně respekt k instituci a jejím rozhodnutím by měl být do jisté míry konsensuální, i když s ním osobně třeba vůbec nemusím souhlasit. V tomto případě je ve vztahu k Národní galerii, jako onomo zastřešujícímu subjektu, zřetelný deficit zhruba patnácti let principiální nedůvěry, s čímž je nejen spojený pokles (v jakémkoliv smyslu) Národní galerie jako reperezentativní instituce, ale zejména narušení přirozeného či normálního stavu věcí a postavení vizuálního umění a jeho provozu v České republice jako takového. V tomto smyslu tedy chápu „radikální“ kroky nového generálního ředitele Jiřího Fajta v posledních měsících, které se projevilo mimo jiné zásahem do výběrového řízení na Bienále v Benátkách, vyhlášeného předchozím vedením důvěryhodně „deficitní“ instituce, jako snahu s tím něco udělat. Knížákem zdestruovaná a nadále až do letošního léta slabá Národní galerie se tak stávala terčem open callové pseudodemokracie, lidově-veřejným majetkem, cílem možných partikulárních zájmů, včetně těch, co v dosavadní NG působili či působí.

Vrátím se k tolik diskutovaným „změněným“ podmínkám. Prodloužení temínu výběrového řízení nikoho nepoškodilo, nebo snad ano? A změna hodnotící komise – cožpak jsou předem vyjmenovaní členové součástí podmínek výběrového řízení? Co je to za nesmysl? Mimochodem, abych vysvětlil, co myslím pod pojmem open callové pseudemokracie. Nikde nejsou napsané, a už vůbec ne právně kodifikované, podmínky výběrového řízení pro takovou akci, jako je Bienále v Benátkách. Vše je tekuté, odpovědnost a rozhodnutí je na šéfovi instituce, který může a nemusí výběrové řízení respektovat. Což se týká ale i výběru postů atd. Pokud už se tedy přihlíží k výběrovým komisím, nemělo by i sestavení výběrové komise být open callové? Ale ke konstrukci toho, jak by  podle mého názoru, měla fungovat Národní galerie ve vztahu ke konkrétnímu zadání, kterým je bezpochyby účast v Benátkách. Vzhledem k tomu, že jde o nejvýznamnější a zároveň periodickou akci, kterou se může Česká (a Slovenská) republika vztahovat k mezinárodnímu provozu umění, je opravdu načase, aby tomu odpovídala institucionální a personální báze takové prezentace. Aby to obě Národní galerie měly jako prioritní součást své práce, aby to byla činnost dlouhodobá a koncepční, navázaná na mezinárodní kurátorský, institucionální a mediální kontext. Toho nelze docílit open callovými, nekoncepčními, buransky podfinancovanými a pozdě vyhlášenými soutěžemi.

V tomto smyslu odkazuji na článek Marka Pokorného, uveřejněný na tomto serveru. Proto je nasnadě jasné vymezení kurátorské osobnosti, která ten který ročník Bienále bude připravovat, a to minimálně s dvouletým předstihem. Umožní se tím vyjít ze začarovaného kruhu „projektů“, šitých narychlo a bez zázemí, umožní se tím rozšíření spektra přístupů – ať už ve smyslu kolektivní akce, zapojení nečeských (a neslovenských) umělců, řádné přípravy one man show, zahraniční kurátor a tak dále, co si jen lze představit - a bude zcela jasná také odpovědnost a kompetence. Jiří Fajt s Adamem Budakem se pokoušejí v rámci „nemožného“  s osobním nasazením něco s příštími Benátkámi udělat.  Nechtějí, aby tamní  (re)prezentace šla jako obvykle tak trochu do ztracena, a v tomto smyslu logicky nechtěli jen převzít „trojského“ koníka, mechanicky naděleného předchozí praxí. Jiří Fajt tedy posunul termín výběrového řízení a nechal sestavit mezinárodní komisi, když už přímo vyhlášenou soutěž nezrušil. Ať už se v budoucnu rozhodnou v NG jakkoliv, jak bude další účast v Benátkách vypadat (tedy kurátorsky řízená nebo, v horším případě, open callová), bude to už na základě, doufejme že po všech stránkách kvalitní, aktivity v příštím roce, díky níž se podaří vybudovat přirozeně silnou bienální platformu s respektem v Čechách, na Slovensku i v zahraničí.

Pak se snad už nebude moci hašteřivě láteřit nad tím, že tam bude zrovna příští rok Jiří David, s (ne)argumentem, že se zná s Fajtem a Budakem. Neboť pokud by komise rozhodla jinak, a vyhrála by (to je ale divné slovo vyhrála) třeba Jetelová nebo Kolíbal, předpokládám, že systémová podpora Národní galerie by šla za nimi podobným způsobem. Faktem totiž bohužel  zůstává, že od roku 1993, s vyjímkou instalace Romana Ondáka, nikdo díru do světa přes Benátky neudělal. A co se týká  Ondáka, v době Bienále už byl renomovaný mezinárodní umělec, a nominován byl „autoritativně“ tehdejší ředitelkou Slovenské národní galerie Katarínou Bajcúrovou. Ale možná, že nejde v této chvíli ani tak o Benátské bienále. Z celé dosavadní diskuse (s vyjímkou už zmíněného Marka Pokorného) mám totiž lehký pocit, že v podtextu celé „kauzy“ jakoby by bylo znát  tak trochu podvědomé „zděšení“ či znejištění (abych to nepřeháněl), že tranzitně-artalková-atyčokovská-jindřichochalupářská dominance (což není jejich kritika, jen konstatování) v českém kulturním prostoru a provozu umění je najednou nabouraná jiným a silným přístupem, který potencionálně i fakticky představuje redefinovaná Národní galerie. A že může jít o změnu zásadní, je dnes zřejmé. Nebo o co tady tedy jde? Proč ten rozruch, když se po mladých či středně věkých puškách  Dominiku Langovi a Zbyňku Baladránovi, kteří se zhostili  posledních bienálských vystoupeních, sáhlo zkrátka někam jinam, konkrétně po Jiřím Davidovi?