Tápání ve tmě: Turner Prize 2014

Cenu Jindřicha Chalupeckého letos získal Roman Štětina za téměř hodinový film, jehož projekci se rozhodl prezentovat na místo galerie v kině. O laureátovi Turnerovy ceny zatím rozhodnuto není, nicméně dle výběru finalistů (tři ze čtyř umělců navržených na Turnera se prezentují videi, respektive diapozitivy) dává tušit, že volbou Štětiny se porota strefila do aktuálního proudu. V kontextu Turnerovy ceny lze také číst Štětinovo gesto projekce v kině; Barbora Bartůňková, autorka recenze výstavy britských finalistů, tvrdí, že dívat se na film Duncana Campbella "může být pro diváka, který na výstavě Turner Prize strávil hodně času sledováním předchozích dlouhotrvajících projekcí, až příliš."

Turnerova cena patří mezi nejprestižnější ocenění současného výtvarného umění ve Velké Británii i v Evropě obecně. Jelikož slavnostní vyhlášení vítěze letošního třicátého ročníku proběhne již 1. prosince, podívejme se na nejužší výběr čtyř umělců nominovaných na tuto cenu.

V souladu s obecným trendem Turnerovy ceny předchozích let porota letos namísto tradičních výtvarných disciplín jako je malba a socha dala přednost videoinstalacím, diaprojekcím a filmovému médiu, takže návštěvník stráví velkou část výstavy ve tmě. Jedinou výjimkou v převážně audiovizuálně pojaté výstavě je Ciara Phillips, která pracuje s grafikou a sítotiskem. I když tyto umělecké vyjadřovací prostředky mají velmi silný potenciál zkoumat možnosti umění a poskytovat podněty k reflexi, letošní výběr děl je v tomto ohledu spíše zklamáním.

První část expozice je věnována Jamesu Richardsovi, který byl nominován za své třináctiminutové digitální video Rosebud (2013), vystavené v rámci mezinárodní expozice Il Palazzo Enciclopedico na 55. benátském bienále. Černobílá audiovizuální koláž obsahuje tak rozdílné prvky, jako jsou abstraktní snímky pořízené podvodní kamerou a cenzurované erotické fotky z uměleckých knih nalezených v tokijské knihovně. Ty patří k nejzajímavějším materiálům v této jinak poněkud vleklé kompozici detailních záběrů přírodní krajiny a intimních výjevů lidského těla. Ty jsou místy až překvapivě explicitní a matoucí – jako například záběr svírajícího se řitního otvoru drážděného bezovým květem. Nezvyklá poetika eroticky laděného Richardsova videa je v porovnání s jeho dalšími díly na výstavě ještě tím nejzajímavějším. Untitled Merchandise (Lovers and Dealers) (2007) je soubor komerčně vyrobených pokrývek (běžně používaných jako suvenýr pro rodiny amerických vojáků), které zobrazují momentky milenců Keitha Haringa a obchodníků s uměním, se kterými spolupracoval. Haring je na každé pokrývce vyobrazen jen částečně, mimo střed kompozice. Neobvyklé médium se nabízí k podnětné společensky-kritické analýze, ale jeho využití působí spíše fetišistickým dojmem - jako bezobsažné artefakty určené pro trh s uměním, odpovídající sebezahleděnosti komerčních sfér uměleckého světa. Poslední Richardsovo dílo, The Screens (2013), je simultánní projekcí čtyř diaprojektorů, které prezentují snímky z manuálu pro nanášení divadelního make-upu a vytváření umělých zranění a jizev. Tato instalace sice zajímavým způsobem pracuje s ambivalentní vizuální a taktilní povahou obsahu a formy, ale také působí didakticky a strojeně, což je umocněno monotónním zvukem projektorů.

Tris Vonna-Michell pro mě představuje nejslabšího kandidáta na Turnerovu cenu, jelikož jeho videa a projekce diapozitivů působí jako sebestředně obsesivní a nesrozumitelné výpovědi, které postrádají přesah. Audiovizuální instalace Postscript II (Berlin) (2014) z výstavy v bruselské galerii Jan Mot opět využívá diaprojektory. Je sice založena na zajímavém tématu dětství umělcovy matky v poválečném Německu, ale nezajímavé snímky městského prostoru doplněné zdlouhavým subjektivním monologem divákovi mnohé nepřináší a působí únavně. Filmová instalace Finding Chopin: Dans l'Essex (2014) inspirována avantgardním básníkem Henri Chopinem kombinuje mdlé fotografie bažinaté krajiny s chaotickým a úzkostným monologem umělce, který tak vytváří neurotický autoportrét. Nejpřístupnější jsou pak podsvícené vitríny s rozličným obrazovým materiálem, které slouží jako doplňky k oběma audiovizuálním instalacím.

Setmělou místnost střídá křiklavě barevná instalace Things Shared (2014), která se výrazně liší od zbytku výstavy. Ciara Phillips v ní využila techniky sítotisku a vytapetovala celý prostor galerie barevnými abstraktními listy. Kromě opakujícího se fotografického portrétu a geometrických tvarů hrají významnou roli i písmena abecedy. Motiv písmen O a K z grafik na zdi se tak opakuje v nadlidské velikosti jako členící prvek místnosti. Divák uvítá změnu v podobě výrazně vizuální instalace, ale dílo působí pouze jako vizuální hříčka s údernými hesly, která není zcela čitelná. Instalace v Tate Britain tak bohužel nevystihuje podstatu projektu, za který byla Ciara Phillips na cenu nominována. Jednalo se  totiž o kolektivní workshopy, do kterých zapojovala jiné umělce, designéry, místní aktivisty a skupiny žen.

Duncan Campbell byl, obdobně jako James Richards, vybrán za svůj příspěvek na benátském bienále, tentokrát do skotského pavilonu. Film It for Others (2013) však trvá asi 55 minut, což může být pro diváka, který na výstavě Turner Prize strávil hodně času sledováním předchozích dlouhotrvajících projekcí, až příliš. Film mimo jiné také odkazuje k filmové eseji Chrise Markera a Alana Resnaise Les statues meurent aussi (1953), která se vypořádává s problematickým vztahem historického afrického umění a kolonialismu. Campbell  skrze obrazovou složku a ženský monolog předkládá zajímavé nápady o měnící se hodnotě předmětů a uměleckých děl pod vlivem sociopolitických a ekonomických faktorů. Spoléhá se však především na citace různých kulturních autorit (i když netradičním způsobem - jako v případě taneční choreografie znázorňující rovnici z Marxova Kapitálu). Film tak místy působí příliš didakticky a upřednostňuje diváky s určitými teoretickými a historickými znalostmi. Campbell navíc prezentuje svoji desetiminutovou experimentální filmovou koláž Sigmar (2008) inspirovanou německým umělcem Sigmarem Polkem, která je podbarvena útržky německých slov.

Výstava bohužel jako celek nepůsobí příliš zdařilým dojmem. Nadnesený jazyk a akademické citace v doprovodných výstavních textech nepřispívají k pochopení nepřístupných uměleckých konceptů a zastírají podprůměrnost některých děl. Jestliže má Turnerova cena za cíl především přiblížit vývoj současného britského umění veřejnosti a vyvolat podnětnou diskuzi, tak by měla příště zvolit stravitelnější výstavní řešení.

______________________________________________________________

Turner Prize 2014 / Tate Britain / Londýn / 30. 9. 2014 – 4. 1. 2015

Barbora Bartůňková | Narozena 1987, vystudovala obor francouzský jazyk a filmová věda na University College London, kde následně dokončila magisterské studium v oboru dějiny umění. V letech 2013-2014 absolvovala kurátorskou stáž v Royal Academy of Arts a pracuje v londýnské galerii Annely Juda Fine Art. Zajímá se především o moderní a současné výtvarné umění, fotografii a film.