Artalk.cz

Xeroxová fuga Kateřiny Šedé

Aktuální výstavou Milada Šoukalová – Normální život v Domě umění v Českých Budějovicích se zacelilo jedno z míst, které v portfoliu galerie zelo prázdnotou. Kateřina Šedá patří k nejvýznamnějším jménům, které letos kurátor Michal Škoda představil.

Seda_01

V souladu s tematizací nejvšednějších forem společenského života se autorka, stejně jako ve svých starších projektech, zříká ambiciózních konstrukcí a fines. Oproti projektům starším však výstava přehodnocuje proklamovanou expozici autentické akce či cílení na jejího účastníka a přizpůsobuje se pragmatickému galerijnímu provozu. Již první pohled na zdi vytapetované „od nevidím do nevidím“ ozřejmuje, na jak tenkém ledě koncepce výstavy stojí.

Multiplikovaná mozaika xeroxů nechává tušit, že autentická kresba Milady Šoukalové (babičky Kateřiny Šedé) představena nebude. Divák může na moment zaváhat, zda se originály kreseb neskrývají někde mezi kopiemi. Přítomnost originálu, jenž není jednoduše zaměřitelný, či jiný typ hry v komunikační rovině výstavy, by mohly být milým bonusem. Momenty znejistění se však s přímočarostí prací Kateřiny Šedé neslučují. Absence autentické kresby vnáší do expozice určitou odtažitost, jež je nízkonákladovým optickým efektem ještě podpořena.

Rozmytí „aury“ babiččiných kreseb ve prospěch ikon, které přejímají „auru“ její vnučky sycenou gloriolou účasti na nejprestižnějších mezinárodních výstavách, by mohlo být experimentem nejen s formální transpozicí a změnou klíčů v různých fázích čtení výstavy, ale primárně polem uvozujícím fakt, že se výstava ve své zajímavější polovině odehrává v přiložené brožurce. Separace ilustrací od textu vytváří dvojí vyprávění a každý z diváků si psanou formu může odnést domů, v klidu přečíst a při sporém světle lampičky zapomenout na prezentaci v galerii, která od příběhu odvádí. Dopisy babičky Kateřiny Šedé jej naplňují na předpokládané úrovni, jejich četba je však příjemným kulturním aktem. Obložené zdi galerie naopak působí samoúčelně, byť podpora příběhů ilustrací má svou logiku.

Seda_02

Minimalizovaný autorský vstup, omezení se na vstupní rozdání rolí a finální neselektivnost patří k rukopisu Kateřiny Šedé. Sama se pak nabízí varianta, že prostorovou koncepcí byl pověřen realizační tým Domu umění v Českých Budějovicích, instalace totiž logikou práce s prostorem a rezervovanou geometrií do jisté míry pro Dům umění typické koncepční schéma připomíná. Pravděpodobněji však autorka instalací reaguje na specifické místo s jasnou prezentační strategií.

Ze skutečně milých kreseb se tak staly ikonky, které lze donekonečna kombinovat. Rastru opakujících se motivů dominuje tu vánoční stromeček, tu automobil či pole ředkviček, záleží nač se zaměříme. Jednotlivé místnosti v galerii odpovídají kapitolám v textu. Proměňující se příběh autorka posouvá místnostmi formou fugy. Vstupní prostor využívá v tapetě pouze jeden motiv, postupně se, jak divák prochází výstavou, na úvodní téma nabalují další kresby měnící úvodní rastr. Přesná a precizní instalace ochlazuje emocionální rovinu příběhu, který rozvádí nakopírovaný text. Jinými slovy, engine expozice se veze prověřenou cestou signifikantní Šedé, efektovou jednotkou je zde Dům umění.

Výstava je hodně do široka rozkročena mezi vizuálním efektem a reprezentací informace soukromého charakteru. Jde spíše o dva vzdálené póly, které se vzájemně nepodepírají. Vzniká tím pnutí, které podobně jako nejasný důvod pro multiplikaci může být přínosem alespoň jako materiál k dalším úvahám, tento text stojí ostatně jen na nich. O promyšlené záměrnosti v pracích Kateřiny Šedé lze vést diskuze, na jejichž koncích vždy zjistíme, že právě její minimální přítomnost je tou kvalitou, která Šedou reprezentuje, a jakási „věčná nezralost“ je stejně trademarkem jako nejvnitřnější podstatou jejího uměleckého výkonu.

Seda_03

Vrátím-li se opět k přiloženému katalogu/textu/objektu, sám de facto nepotřebuje ilustraci. Babička, která své pravnučce líčí svět prizmatem hodnot poloviny 20. století, je tím, kdo výstavu skutečně „dělá“.  Závěr textu, psaný pro dceru Kateřiny Šedé, je vlastně esencí výstavy: „V roce 2009 ses narodila Ty a bylas hodné miminko. Bydlíš ale daleko, až na druhém konci Brna, takže Tě zas tak často nevidím. Už příští rok začneš chodit do školy, musíš se hodně snažit, aby ses v životě uplatnila. Buď hodná, pravdomluvná, pracovitá a svým rodičů dělej jen radost.“ Škoda, že se až do těchto míst cca padesáti stránkové brožurky dostane pravděpodobně jen málokdo.

„Bohužel taková je doba,“ píše Milada Šoukalová, když provazuje napříč textem konstatování, že nikdo z rodiny nemá čas. Slogany typu „ nic tam není“ a „je to jedno“ z úst rodinných příslušníků Kateřiny Šedé nemají kontext snah interpretovat svět kolem sebe. Označují naopak marginalitu neosobního v kontrastu s pro ně závažnějšími věcmi, kterými jsou zdar v zaměstnání a dobré vychování. Obrácení se k obyčejnému životu evokuje „kolektivní“ předlistopadové Československo a důraz na rodinné zázemí. Obojí je pro Šedou velké téma, Budějovická výstava se však zploštila v úzkostlivě vyprezentovanou přehlídku stovek hřebíčků a štosů kancelářského papíru.

Poloha, kdy naopak expozice zůstane otevřená dalším variantám, náhodě nebo nepředpokládaným reakcím účastníků/diváků, by reprezentovala tu přitažlivější stránku tvorby Kateřiny Šedé. Rozpaky, které může instalace vyvolávat, jsou odrazem nejasnosti uvnitř něčeho naprosto jednoduchého. Ona „naprostá jednoduchost“ raných prací Šedé byla jejich nejatraktivnější složkou. Nicméně pokud chceme na výstavě něco zažít, je vhodnější si starší práce nepřipomínat. Vyřešit obligátní otázku důvěry, či nedůvěry v autorku je v důsledku tím hlavním předpokladem komunikace se svérázem prací Kateřiny Šedé.

——————————————————————————————————————-

Kateřina Šedá: Milada Šoukalová – Normální život / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 16. 10. – 16. 11. 2014

——————————————————————————————————————-

foto: Petr Brožka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *