Jiří Švestka v Lidových novinách

7. 11. 2014Artalk Rozhovor

Jiří Švestka před měsícem poskytl rozhovor sobotním Lidovým novinám, ve kterém hovořil o důvodech, které vedly k uzavření jeho pražské galerie. Přetiskujeme jej se souhlasem redakce Lidových novin.

Martina Buláková: Můj galerijní příběh tady ještě nekončí, LN 11. 10. 2014
S galeristou Jiřím Švestkou o tom, proč po bezmála dvaceti letech zavírá svoji pražskou galerii, co s výtvarným provozem dělá internet či proč se více neprosadili Tvrdohlaví. V roce 1995 otevřel jednu z prvních komerčních galerií v Praze a následně pobočku v Berlíně. Představoval talentované umělce u nás i v zahraničí. Nyní je však Jiří Švestka nucen provoz pražské galerie ukončit. * LN Proč zavíráte?

Přivedly mě k tomu hlavně ekonomické okolnosti. Firma, která galerii provozovala, se dostala do vážných finančních problémů a byla nucena vyhlásit konkurz. Pražskou galerii tedy musím zavřít, berlínská funguje dál. Snažím se nezoufat si, říkám si, že vše zlé je k něčemu dobré. Uvědomil jsem si, že kamenná galerie s velkými a nákladnými prostory je v době internetu v jistém smyslu relikt minulosti. LN Jak internet mění obchod s uměním? Úplně to nevím, jen cítím, že to zkrátka funguje jinak. Tak například jako galerista zastupuji výborného mladého slovenského malíře Andreje Dúbravského. Ten mě potřeboval na svůj rozjezd, abych ho dovedl do struktur uměleckého provozu, které jsem budoval třicet let, ale v zásadě je Andrej schopen obejít se beze mne. Denně je několikrát na Facebooku, stejně jako jeho namalované obrazy a hlavně cílová skupina zájemců.

* LN Galerie už není pro umělce zárukou kvality?

Galerie je pro umělce label. Rozdíl je v tom, že v minulosti umělci potřebovali galerii dlouhodobě, třeba po celou kariéru. Dnes se ta doba velice zkrátila. Andrej mne potřeboval prakticky rok a půl, než jsme vyjeli spolu na veletrh do New Yorku, kde se seznámil s důležitými lidmi, kteří mu pomáhají dál. Nezastupitelnou roli galeristy vůči umělcům dnes vidím spíš v tom, být s umělcem v pravidelném kontaktu, debatovat s ním o jeho dílech, dávat mu odborný kritický feedback, stanovovat společné cíle. Docela chápu i sběratele, kteří chtějí poznat umělce osobně, dozvědět se, jak přemýšlí, kde tvoří apod.

* LN Mohounové technologie vést k zániku tradičního galerijního modelu?  Nemyslím si, že tradiční galerie zaniknou, ale jsem si jistý, že je potřeba znovu promyslet jejich fungování. To, že zavíráme krásné výstavní prostory v Biskupském dvoře, neznamená, že bych nechtěl být dále i výstavně aktivní. Můj pražský příběh ještě nekončí. Každý konec znamená i nový začátek. Představuji si to tak, že sice v Praze nebudu mít jeden fixní prostor, ale mohu se podílet na tzv. pop up galerii, která bude na různých místech po městě. Výstavami se budou objevovat nejen umělci, ale i prostory. Jsem stará škola, ale myslím, že tohle by mě mohlo bavit. Nedovedu si představit, že bych posuzoval umělecké dílo jen na základě obrázku na internetu nebo dělal jen virtuální výstavy. Ale například u aukčního prodeje je to dnes běžná praxe. A mladší klientela tento způsob provozu akceptuje bez problémů. U některých věcí se při nakupování umění přes internet můžete „seknout“, ale ne třebau Andyho Warhola.

* LN Ale zrovna Warhol vás, pokud vím, přivedl do problémů.  Do problémů jsem se samozřejmě přivedl sám, nemůžu to shazovat na Warhola. Do roku 2009 galerie fungovala programově i ekonomicky opravdu dobře. Byla postavena na tom, že vystavujeme současné umění, objevujeme mladé umělce, ale peníze, které to financují, pochází ze „secondary marketu“, to znamená z prodeje moderny, starých mistrů, nebo dokonce archeologických objektů, tedy věcí, které primárně nevystavujeme. Začalo to tím, že mi někdo do Mozartea (v pražské Jungmannově ulici, kde galerie sídlila v letech 1995–2003 – pozn. red.) přinesl kvalitní obraz Emila Filly, který jsem za čtrnáct dní se ziskem prodal. Díky tomu, že jsem měl zkušenosti z Německa a dobré jméno, chodili za mnou hodně restituenti. Kromě děl Picassa či Modiglianiho jsem pak začal obchodovat s Warholem, jehož hlavním odbytištěm bylo Slovensko. Většinou se jednalo o originální sítotisky za pět až sto padesát tisíc dolarů; také se nám ale podařilo prodat plátno za dva miliony dolarů. Každý právník na Slovensku jednu dobu toužil mít vlastního Warhola. Vybudovat galerii, která bude ekonomicky soběstačná pouze z obchodu se současným uměním, je obtížné i v zemích s daleko rozvinutější sběratelskou tradicí. A i ve státech jako Španělsko, Nizozemsko nebo Německo jsou soukromé komerční galerie s ambicemi prosazovat své lokální umělce na trzích v zahraničí velkoryse podporovány z veřejných rozpočtů. To je v Česku hudba budoucnosti. Takže můj model ekonomické soběstačnosti pocházející z obchodu s uměním byl jediný možný a správný. Ale také, bohužel, riskantní.

* LN Kde nastala chyba?  Paradoxně to začalo mimořádným prodejem jedné sbírky etruského umění. Uskutečnil se ve chvíli, kdy přišla celosvětová finanční a ekonomická krize. Já měl ovšem pocit, že můžu investovat. Podařilo se mi přesvědčit jednu zdejší banku a půjčil si dva miliony dolarů na soubor prací Andyho Warhola. V New Yorku jsem měl výborné konexe na Andy Warhol foundation. Jenže se zhroutil trh, i v Moskvě, kde jsem byl tehdy hodně aktivní, obrat v roce 2010 klesl oproti roku předchozímu o 80 procent. A začaly problémy, ze kterých se dostávám dosud. Na jaře 2012 jsem podal návrh na insolvenci a na ochranu před věřiteli. Společnost šla do konkurzu a nyní se to řeší. Situace je komplikovaná i proto, že hodnota Warhola, která se v mezidobí propadla, je dnes už daleko vyšší, a já se chci pokusit společnost restrukturalizovat.

* LN Jak moc to uškodilo vaší reputaci obchodníka s uměním?  Lživé spekulace o tom, že jsem se na zániku galerie obohatil, a pověst, že jsme na tom bídně, vedou k tomu, že se od nás někteří klienti odvracejí. Osobně jsem přesvědčen o tom, že znalosti a schopnost vybírat to správné ze současného umění mi pomůžou k novému startu. Jedním z důvodů mého optimismu je vědomí, že několik mých bývalých spolupracovníků, například Filip Polanský, Lucie Drdová nebo aktuálně Mikuláš Nevan, si otevřelo vlastní galerii. Oni se ode mě hodně naučili a hlavně se poučili z mých chyb.

* LN Nebylo by pro vás lepší z Prahy úplně odejít?  Vybudoval jsem tu síť kontaktů a jméno, byť je momentálně poškozeno. Dostal jsem se do problémů, ale beru to jako výzvu. Baví mě vzdorovat problémům. Ve svých téměř šedesáti letech mě okolnosti donutily pouštět se do nových dobrodružství. A co je to vlastně ta špatná pověst, kterou teď údajně mám? Nezapomeňme, že krize skolila daleko větší firmy, a to i v oblastech, které se jevily jako daleko méně rizikové, než je obchod s uměním. Vždyť žádné jiné soukromé galerii se – jako té mé – nepodařilo vozit do Prahy tak zajímavé výstavy zahraničních umělců jako třeba Dana Grahama, Tonyho Cragga, Dana Perjovschiho, Ioanu Nemesovou či Roberta Wilsona a pravidelně prezentovat v zahraničí mladé Čechy a Slováky. Samozřejmě že se střídavými úspěchy a neúspěchy, ale to je přece normální.

* LN Co se stane s berlínskou Jiri Svestka Gallery? V jednom rozhovoru jste tvrdil, že berlínskou galerii dotovala ta pražská…  Berlínská galerie má mnohem nižší náklady, než měla ta pražská. Mám tam srovnatelné prostory jako v Praze, ale cena nájmu za metr čtvereční je téměř poloviční. Amzdové náklady rovněž nejsou astronomické. Galerie se dostala za pět let na nulu, ale pravda je, že žádný velký byznys se tam neděje – a to platí i pro mnohem etablovanější galerie. Dynamický trh s uměním se dnes odehrává především na některých veletrzích. Účast na nich je ovšem nákladná. V tom vězí to dilema. Pro berlínskou galerii je jednodušší oslovit třeba korporátní sběratele nebo kurátory muzeí. Berlín je prostě světová metropole současného umění. Proto jsem taky galerii v Berlíně otevíral. Do Prahy sice každý sběratel alespoň jednou přijede, ale rozhodně sem nejezdí za současným uměním či na výstavy. Berlín je v tomto ohledu dnes důležitější než Paříž nebo Londýn.

* LN A co bude s umělci, které jste zastupoval?  S některými budu pracovat dál v Berlíně. Někteří umělci spolupracují s galeriemi mých bývalých ředitelů, ale je pravda, že několik umělců se mnou přerušilo spolupráci. Každý k tomu měl své vlastní důvody, ale samozřejmě to souvisí s mými finančními problémy a dluhy. Vzniklo to hlavně proto, že jsem se snažil – někdy i z peněz, které patřily umělcům – udržet galerii v chodu a neztratit tím možnost pro ně něco dělat. Chápu však, že ztratili trpělivost. Slavný newyorský galerista Leo Castelli ve svých pamětech napsal, že kdyby nemohl pro provoz své galerie používat peníze, které patřily Rauschenbergovi, Lichtensteinovi nebo Warholovi, jeho galerie by zanikla a nevznikl by pop art, který je všechny proslavil. To není výmluva, jen ilustrativní anekdota. Ale dluhy vůči umělcům nejsou to, co mi teď zlomilo vaz…

* LN V poslední době se o vás kromě průšvihů mluví také v souvislosti s úspěšnou výstavou Krištofa Kintery v Basileji I am not you (Já nejsem ty). Jak se vám podařilo výstavu zajistit?  Na základě svých berlínských kontaktů jsem oslovil ředitele různých muzeí v Evropě, které jsem si vytipoval. Většinou jsem dostal odpovědi typu zajímavý umělec, ale náš program už je naplněný. Odpověď ředitele muzea Tinguely byla pozitivnější, a už když přijal moje pozvání do Prahy v době, kdy měl Krištof výstavu v Galerii hlavního města Prahy, věděl jsem, že je to na dobré cestě. Viděl ji zrovna ve chvíli, kdy byla přeplněná lidmi, rodinami s dětmi. Basilejská výstava se připravovala dva roky. To, že dostaneme termín v době, kdy se v Basileji koná nejprestižnější veletrh s uměním Art Basel, překonalo naše představy. Výstava měla to nejlepší myslitelné publikum z celého světa. Krištofovi i mně se možná na začátku trochu podlomila kolena, ale já sám jsem to bral tak, že tato výzva skutečně ukáže jeho kvalitu.

* LN Krištof Kintera o svých dílech ale prohlašuje, že jsou těžko prodejná… Kdo by prý chtěl do sbírky mluvícího havrana?  To byste se divila! Havran je vyprodaný. Už poměrně dlouho a havranů, tedy sochy s názvem I see, I see, I see, bylo šest různých originálů. Ten první byl levný, ale ten poslední se prodal za několik desítek tisíc eur. To není tak málo. Důležité je, že výstava přilákala nové sběratele. Kvalita Krištofových děl není jenom v tržní hodnotě, mají také silný dobový náboj. Lidi to osloví, rozesměje a nutí k zamyšlení nad naší společností a nad tím, jakou roli v ní sehráváme.

* LN Kolik se dá v českém prostředí v současnosti objevit takových Kinterů? Těch talentovaných umělců je dost, ale poměrně často nějak „zaniknou“, respektive se spokojí s nějakou lokální rolí v domácím prostředí. A to se bohužel děje opakovaně. Postihlo to například i generaci Tvrdohlavých. Kdyby měli tehdy opravdu silnou galerii, která by za nimi stála, dostali by se do světa a světového kontextu, potenciál na to, aspoň někteří, jistě měli. A kdyby té konkurenci byli vystaveni, tak by taky jejich díla vypadala trochu jinak. Byla by kvalitnější. Přemýšleli by jinak. Stejný problém se dotýká samozřejmě i jiných umělců, včetně dnešní generace. Je to snad tím, že tu není galerijní prostředí ještě příliš rozvinuté. Doufám, že se to začne pomalu měnit a že tomí žáci prorazí. Vedle Krištofa Kintery se daří třeba Evě Koťátkové, oba jsou už dnes v důležitých zahraničních sbírkách. A to je také jeden ze znaků úspěchu umělce, na který bych neměl zapomenout. Pro umělce je důležité, aby se ve své rané fázi dostal do důležitých sbírek. To je následně nejen dobrou referencí pro ostatní sběratele, ale i impulzem pro ty stávající, kteří se snaží, aby se „jejich“ umělec prosazoval dál.

* LN Jak mohou sběratelé ovlivnit, aby se „jejich“ umělci dál prosazovali?  Mohou to ovlivnit tím, že nakupují nová díla od stejného umělce, a také tím, že díla zapůjčují veřejným institucím a mohou ovlivnit třeba i jejich výstavní politiku. Dílo tak zpřístupní novému, širšímu publiku. Tak funguje zdravý umělecký provoz. Když se umělec dostane ještě dál a jeho díla se prodávají na světových aukcích, zájem sběratelů bude ještě větší a budou se snažit podržet ho, buď ho koupí, nebo doporučí někomu dalšímu, ale nenechají jeho cenu padnout a tím nenechají padnout ani galerii, která jim autora představila. Čeští sběratelé mají často pocit, že díla nakoupená v galerii jsou jen dražší o provizi galeristy, ale neuvědomují si to, že aby umělce, kterého mají rádi a kterého si dají do sbírky, podpořili, musí podpořit i jeho galerii, která s umělcem dlouhodobě pracuje a stará se o něj i v době, kdy se mu zrovna nedaří.

*** JIŘÍ ŠVESTKA (* 1955) Narodil se v Táboře. Vystudoval estetiku a dějiny umění na FF UK. Roku 1981 emigroval do SRN, v letech 1982–1983 externě vyučoval na univerzitě v Tübingenu. Poté byl tři roky asistentem kurátora v Nationalgalerie Berlín (West). V letech 1987–1992 řídil Kunstverein Düsseldorf. V letech 1994–1995 kurátorsky vedl Novou síň Praha; externě vyučoval na Fakultě architektury TU Liberec. V r. 1995 otevřel v Praze svoji Galerii Jiří Švestka.