Proplouvat Vídní s Alexandrou Grausam

Sérii rozhovorů s představiteli vídeňských kulturních organizací uvádíme rozhovorem s Alexandrou Grausam, ředitelkou das weisse haus, neziskové organizace a výstavního prostoru pro mladé současné umění založeného Alexandrou Grausam a Elsy Lahner ve Vídni v roce 2007. Vedle výstav nabízí das weisse haus bohatý doprovodný program sestávající z promítání, workshopů, přednášek a diskusí. V roce 2013 vznikl v rámci téže organizace projekt studio das weisse haus, rezidenční program pro lokální i zahraniční umělce, kurátory, teoretiky a kritiky. Jednou z hlavních charakteristik obou projektů je krátkodobé užívání prázdných, většinou veřejných budov ve Vídni.

Jaká byla vaše počáteční motivace založit das weisse haus a jak se to vyvinulo? Jsou vaše hlavní cíle stále stejné?

Na úvod bych chtěla říct, že naše počáteční představy o tom, kam až se náš projekt může vyvinout, byly velmi naivní, nicméně ve výsledku jsme se za poslední tři roky dostali ještě mnohem dál. Chtěli jsme vytvořit prostor pro mladé umělce, studenty nebo čerstvé absolventy, s nimiž ještě žádná komerční galerie nenavázala intenzivní spolupráci. Zároveň jsme das weisse haus chtěli odlišit od ostatních alternativních výstavních prostorů… V tomto směru jsme měli tak trochu štěstí, protože několik podobných organizací v té době ukončilo činnost.

Nicméně ten hlavní koncept, který odlišuje das weisse haus od dalších sdružení dnes - tím myslím fakt, že se stále stěhujeme z jedné budovy do druhé a že využíváme prostory, které původně nebyly určeny k prezentaci umění - byl původně jen vedlejším prvkem. Původně jsme chtěli mít určitou základnu a vedle toho realizovat “satelitní” výstavy jinde, na zvláštních, zajímavých místech. Protože jsme ale první prostory ztratili relativně brzy, stala se myšlenka využívat různé prázdné budovy jedním z našich hlavních znaků. Co se rovněž změnilo poměrně záhy, byl náš záměr vystavovat pouze mladé umělce - postupně jsme je začali doplňovat umělci etablovanějšími.

V průběhu těch sedmi let se obecně událo mnoho změn. Das weisse haus velmi vyrostl, co se týče jeho aparátu i programu. Založili jsme rezidenční program, navázali spolupráci s dalšími institucemi, uměleckými školami a festivaly a více jsme se otevřeli mediálnímu umění. Celkem vzato byla organizace i naše aktivity z počátku mnohem přehlednější. Náš hlavní cíl - podporovat mladé umělce - zůstal nezměněn, ale začínám si klást spoustu otázek… Děláme stále jednu výstavu za druhou, připomíná to takřka pásovou výrobu. Má to ještě stále smysl? Je to udržitelné? Ráda bych velmi důkladně rozvíjela obsah a koncept výstav, dala umělcům více času rozvinout jejich projekty a mám radost, když nastanou podmínky, za nichž je to možné, nicméně ne vždy nám okolnosti přejí...

Takže bys uvítala, kdyby bylo možné vnést do programu větší stabilitu, kdyby nebylo vždy nutné ho koncipovat spontánně? Cítíš se v tomto smyslu pod tlakem ze strany poskytovatelů dotací, kteří vyžadují stále intenzivnější produkci?

Myslím, že na sebe ten tlak částečně vyvíjím sama, vůbec nejde jen o poskytovatele dotací. Pokud chceme získávat a čerpat granty, pak toho zkrátka musíme i hodně zrealizovat a být flexibilní.

Co se týče spontánnosti, ta vždycky byla naopak součástí toho, čím das weisse haus je… Nicméně dnes je to spontánnost takřka umělá, a proto se ptám, zda je možné tento rytmus po sedmi letech ještě udržet. A samozřejmě, jak říkám, bylo by skvělé mít více prostoru, pracovat na obsahu, zabývat se teorií, publikovat dobré katalogy, dále rozpracovat kvalitní program přednášek a debat… To všechno bych ráda rozvinula, ačkoli by k tomu zřejmě bylo potřeba posílit tým.

Instalace Alberta Weise v Argentinierstrasse 11 / Vídeň / foto: eSeL.at

Existují ovšem důvody, které mi tak jako tak nedovolují plánovat velmi dlouho dopředu. Jde zejména o to, že nikdy nemám jistotu, jestli najdeme nové prostory a jaký budeme mít rozpočet. Jsem ráda, že si nyní můžeme být relativně jistí, že budeme moci na nynějším místě po nějakou dobu zůstat, což nám umožňuje pozvat kurátory a začít připravovat výstavy na rok 2015 a 2016.

Současně si ale myslím, že pracovat spontánně a vyzvat například umělce, aby během šesti týdnů připravil samostatnou výstavu, má úplně jinou dynamiku, která vůbec nemusí být špatná. Je to velká výzva, především pro mladého umělce, ale pokud má čas a je motivovaný, může to být skvělé. Taky jsem ráda, že máme možnost spontánně realizovat projekty s našimi rezidenty přímo během jejich pobytu nebo krátce po něm. V jistém ohledu je to tedy i výhoda, když uvážíme, že v jiných, stabilně fungujících organizacích se neplánovaně nic dít nemůže.

Různé budovy, v nichž das weisse haus sídlí (nebo sídlil), jako je škola, továrna či finanční úřad, jsou obvykle poskytovány velkými developerskými firmami. Jak obtížné bylo získat důvěru a podporu těchto partnerů?

V posledních letech jsme měli velké štěstí, že jsme vždycky získali prostory od téže firmy, BIG. Bylo by velmi těžké začít si budovat důvěru jiných majitelů úplně od píky. Když jsme na začátku přišli o první prostor, bylo to velmi vyčerpávající a často ponižující obvolávat všechny developerské firmy, kde nám nikdo nevěnoval pozornost. V BIG byla v té době jedna velmi silná osobnost, která nás podporovala a díky níž jsme od této firmy nakonec získali naše druhé sídlo. Takže bych rozhodně neřekla, že Vídeň je země zaslíbená, kde oduševnělí majitelé nemovitostí rostou jako houby po dešti. Že jsme našli podporovatele, který nám umožňuje realizovat náš program, je spíš velké štěstí.

Das weisse haus nechce být označován jako “offspace”. Jak tomu pojmu rozumíš a čím se das weisse haus liší?

Pro mě je offspace něco velmi dočasného, bez vlastností, které by ho charakterizovaly jako instituci. Od offspace bych neočekávala pravidelné otvírací hodiny, propracovaný dvojjazyčný web, pravidelnou publikační činnost nebo důkladný archiv. Offspacy jsou obvykle vedeny umělci či kurátory, kteří to považují za svou vedlejší aktivitu, do níž neinvestují veškerý čas. Nicméně tato “nestabilita” samozřejmě nemá co dělat s kvalitou.

Das weisse haus raději definuji pomocí obecnějšího pojmu “alternativní výstavní prostor”. Od začátku jsme prohlašovali - právě s velkou mírou naivity - “my nejsme offspace, my jsme instituce” a usilovně jsme pracovali na aspektech, které tomu odpovídají: na pravidelnosti programu a otvíracích hodin, na PR a určitých komunikačních standardech. Moje požadavky se někdy mohou zdát až puntičkářské, ale to je to, co dělá das weisse haus výstavním prostorem se silně institucionálním charakterem. Velmi mi záleží na formálních záležitostech, zdvořilosti a vystupování. Myslím, že to všechno nás odlišuje od offspaců, které mají často mnohem ležérnější image.

Jak bys popsala hierarchii vídeňských institucí a pozici das weisse haus v ní?

Nejvlivnějšími institucemi ve Vídni jsou určitě muzea, neboť nakupují umění do svých sbírek a jako jediné mají relativně stabilní rozpočet. Pak jsou tu komerční galerie, které jsou svým způsobem závislé na akvizicích muzeí a sběratelů. Velkou roli hrají také umělecké školy a festivaly jako sound:frame či paraflows, které se konají jen jednou ročně, ale mají velký význam. A samozřejmě je tu mnoho alternativních výstavních prostor a projektů. Řekla bych, že das weisse haus proplouvá někde mezi tím. Má velmi nestabilní, ale také stabilní, konstruované komponenty...

Jste příliš daleko od offspaců, ale stále příliš daleko od velkých institucí...        

Přesně tak. Das weisse haus určitě není vnímán jako konkurence ze strany muzeí. Co se týče vnímání v rámci scény, myslím, že das weisse haus má ve Vídni podobnou pozici jako Kunstraum Niederoesterreich nebo Kunsthalle Exnergasse, i když obě jmenované jsou pevněji ukotvené. Kunstraum Niederoesterreich je podporován regionem Dolního Rakouska a Kunsthalle Exnergasse těží z napojení na komplex WUK, v němž sídlí. Neexistuje vlastně žádný termín pro definování těchto organizací - používám sice “alternativní výstavní prostor”, ale není to přesné a v případě Kunstraum Niederoesterreich to neplatí vůbec.

Nedávno jsme začali spolupracovat a realizovali jsme společně jeden projekt, což bylo skvělé a myslím, že dohromady můžeme velmi posílit naše postavení. Rozhodně mezi námi nevnímám žádnou soutěživost.

Co ti chybí na vídeňské umělecké scéně a co na druhou stranu oceňuješ?

Myslím, že ve Vídni, a to i mimo svět umění, stále přežívá stereotyp, kdy lidem záleží pouze na nich samých a jejich organizacích a nepřemýšlí velmi o tom společném. Moc bych ocenila, kdyby mezi sebou instituce více spolupracovaly, aby bylo možné dát věci více do pohybu. Věřím ale, že se to pomalu mění a že instituce začínají chápat, že je třeba se vzájemně podporovat.

Také myslím, že je ve Vídni stále mnoho prostoru pro nové projekty a organizace. Je velmi intenzivně reflektováno, když se objeví něco nového, například PARKFAIR nebo Parallel jako umělecké přehlídky probíhající souběžně s VIENNAFAIR. To stejné se ovšem děje, když nějaká instituce, jako například Generali Foundation, prostě odejde. Vznikne jakási mezera, kterou nemá co zaplnit. Myslím, že aby se Vídeň stala významným uměleckým centrem, má ještě hodně co dělat.

Na druhou stranu, Vídeň je stále vnímána jako jakési uzavřené, zaprášené město Sigmunda Freuda, což je poněkud zavádějící. Vídeň má jistě co nabídnout. Velmi si cením projektů jako je curated by_vienna organizované departure, kdy jsou zahraniční kurátoři pozváni do Vídně, aby realizovali výstavy v místních komerčních galeriích. To je zásadní projekt, neboť kurátoři současně poznají rakouské umělce a mohou je potom představit v zahraničí.

Nedávno jste vyhlásili otevřenou výzvu pro umělce, kteří se v rámci ní mohli hlásit do výstavního programu das weisse haus pro rok 2015 a 2016. Jaké dojmy jsi měla z přihlášek, které jste dostali?

Právě procházím více než 300 přihlášek a mohu říct, že je několik trendů, které se v nich často opakují. Zaprvé mám pocit, že umělci jsou dnes zahlcení technickými možnostmi, které lze velmi snadno použít, což vede k tomu, že výsledky jsou velmi často zkrátka povrchní. Chybí mi soustředění na jedno médium či technologii, vůle dostat se hlouběji. Jsem ráda, když objevím někoho, kdo se věnuje jednomu úzce vymezenému tématu a dopodrobna ho rozebere, nebo když někdo prohlásí, že chce pouze malovat nebo pouze kreslit. Zažíváme tento nedostatek obeznámenosti i v praxi, když instalujeme výstavu a umělci nejsou schopni ani říct, jaký druh technického zařízení přesně potřebují, nebo jaký má jejich video formát.

Co mi také chybí, je schopnost vyjádřit se k uměleckému dílu. Formulace v portfoliích jsou často pouze popisné a neříkají proč dílo vzniklo. Mnoho uměleckých děl se zdá být úplně vyčpělých - násadu na koště opřenou v rohu místnosti jsme viděli už tisíckrát. Pokud chybí “proč” vytvořit takové dílo znovu, pak není důvod ho znovu vystavit.

Také bych si přála více odvahy v tvorbě a více zdvořilosti v komunikaci. Možná to všechno zní pouze kriticky, ale tak to je. Nicméně samozřejmě jsem našla i několik velmi zajímavých umělců, kteří mě opravdu fascinují, a těším se, že spolu brzy začneme pracovat na nových projektech...

______________________________________________________________

Alexandra Grausam (*1973, Vídeň) vystudovala dějiny umění na vídeňské univerzitě a restaurátorství na Akademii výtvarných umění ve Vídni a na technické univerzitě v Mnichově. Pracovala v městské galerii Lenbachhaus v Mnichově a strávila tři roky v Amsterdamu, kde sbírala zkušenosti v různých uměleckých institucích. V roce 2007 založila spolu s Elsy Lahner ve Vídni das weisse haus, který od roku 2011 samostatně vede. Je rovněž ředitelkou rezidenčního programu pro mezinárodní a lokální umělce, kurátory, teoretiky a kritiky s názvem studio das weisse haus, který při organizaci das weisse haus funguje od roku 2013. Provozuje vlastní restaurátorský ateliér, jedním z jejich klientů je rakouská nadace a sbírka Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21).

______________________________________________________________

ENGLISH VERSION