Vizuální smog a komunální politika

Co má společného odliv obyvatel z centra Ostravy s Jiřím Fajtem provázejícím redaktora České televize po paláci Kinských a s osazováním Prahy sochami, které město získalo jako dar? Více než by se na první pohled mohlo zdát.

Krásní lidé v krásné nákupní galerii / foto: SMART Communication

Všechny výše zmíněné příklady propojuje jedno společné téma: vizuální formování veřejného prostoru. V ulici 28. října, jedné z hlavních ostravských tříd, v posledních letech přibývalo prázdných domů, v nichž lidé nemají zájem bydlet a podnikatelé zde nechtějí provozovat obchody, restaurace či kavárny, přičemž hlavní příčinou je odliv nákupů a kaváren chtivé populace do nákupních center. Přestože agentura SMART Communication (zastupující obchodní centrum Nová Karolina) vydala před letošními komunálními volbami prohlášení, že toto téma je ve volebních programech jednotlivých subjektů kandidujících do vedení města příliš zveličováno, protože zájem o bydlení v centru Ostravy opět stoupá (oproti roku 2013 o 10 %), už samotné rozeslání této informace potvrzuje, že daný problém existuje, i když je patrná snaha k jeho řešení. Pomineme-li všechny ostatní komplikace s tím spojené, výsledkem je, že domy v centru Ostravy zůstávaly neopravené, prázdné vitríny přitahovaly sprejery a je přirozenou vlastností člověka, že v nevalně vyhlížejících prostorech se chová hůře než v kultivovaném prostředí. Ostravský problém se jasně dotýká otázek architektonických, urbanistických i otázek zmíněné kultivace veřejného prostoru. Že by tyto otázky měly být součástí diskuze o vizuální kultuře dokazuje i fakt, že debata na téma vylidňujícího se centra Ostravy proběhla právě v galerii (jednalo se o galerii Fiducia).

Ale dále. V pořadu Artmix odvysílala ČT Art reportáž prezentující pohled nového ředitele Národní galerie v Praze Jiřího Fajta na instituci, kterou dostal v létě do správy. Kamera snímá Fajta na Staroměstském náměstí, odkud zamíří do paláce Kinských, budovy, jež ředitel i díky její poloze právem považuje za vlajkovou loď NG. Fajt přitom upozorňuje na detaily, které vytvářejí první dojem z galerie: na venkovní ceduli šipka navádějící návštěvníka na WC, v areálu paláce se nachází akvárium se sladkovodními rybičkami, sportbar, plzeňská pivnice, pozdně barokní dvůr se změnil v parkoviště, kde auta doplňuje kašna nevkusně zadělaná laminátovou deskou (na vizuální kulturu paláce Kinských ostatně upozornil ve fotoreportu Tomáš Svoboda). "Jsem zvyklý na to, že muzea, stejně jako ostatní kulturní instituce, ale o muzeích to platí dvojnásob, jsou lakmusovým papírkem kulturnosti společnosti... Je tady řada zajímavých lidí, je tady obrovská kreativita, ale musí pro ni být vytvořeny podmínky, za které se nelze stydět, a já se za toto stydím,"  tvrdí v pořadu Jiří Fajt.

Vaše základní lidské potřeby vyřeší palác Kinských / foto: Tomáš Svoboda

Do třetice sochy na náměstích a v městských parcích. Snad ve své době téměř všeobecný odpor k plastikám z období socialistické éry způsobil, že po sametové revoluci spojení "nová socha ve veřejném prostoru" téměř vymizelo z našeho slovníku. Situace se postupně začala měnit někdy po roce 2000, bohužel většina zásahů do veřejného prostoru - i pokud vznikaly na základě soutěží či jejich autory byli respektovaní umělci nebo obojí - nedopadla příliš šťastně. Nemusí se však jednat jen o sochy: za pozornost stojí například Bratislava, kde se město samo pokoušelo o zkrášlení veřejného prostoru zadáváním zakázek "graffiti umělcům", přičemž výsledkem je například kýčovitá malba Dunaje s mostem přes Dunaj nastříkaná na mostě přes Dunaj, který je jinak trapně šedivý. Zadání soutěží jsou často tak špatně formulovaná, že se nelze divit, když dojde k jejich zrušení: jako příklad poslouží zrušená soutěž na sochu věnovanou Janu Skácelovi na Špilberku, kdy výsledné dílo mělo být figurálního pojetí a podle zadání obsahovat citát ze Skácelovy básně: „Dozrál vinohrad, pod tíhou hroznů čas se sklání.“ Nejhůře však dopadají dary, kdy město s velkou slávou přijme naprosto nemožnou sochu - často zahraničního - sochaře, který v zahraničí buďto žádné renomé nemá (to, že se uvažuje o jejím odstranění, na faktu nic nemění), nebo si jej buduje právě na základě obdobných darů.

Obdobných příkladů dotýkajících se otázek vizuální kultury ve veřejném prostoru (od těch zmíněných přes podobu průchodu pod vlakovým nádražím či opravu sídlištních hřišť až po přístup k cyklostezkám) nalezneme v Česku nepočítaně. Pokud se chceme dobrat ke způsobům jejich řešení a pátráme po konkrétních osobách za tento stav zodpovědných, skončíme vždy u politiky. To lze snad nejlépe ilustrovat na příkladu soch darovaných do veřejného prostoru, kdy na fotografiích dokumentujících slavnostní odhalení díla vidíme usmívající se politiky s nůžkami před páskou jako šťastné správce veřejného prostoru, kteří přece veřejný prostor okrašlují.

Most přes Dunaj s obrázkem mostu přes Dunaj / foto: Valdo Gilly, FB Hnutie Proti Okrášlovaniu Bratislavy

Co se týká kultivace budov - ať již v centru města, či jinde - je argumentace, že většina z nich patří soukromým majitelům (používaná ostravskou radnicí) chatrná. I v případě, že město není majitelem konkrétních budov, může jejich vzezření ovlivnit: přístupem k okolí budov, příspěvky na rekonstruování atd. I výběr ředitelů městských, krajských a státních galerií (mezi které patří Národní galerie v Praze) ovlivňují politici, kteří daného ředitele mohou kdykoli odvolat a i když je vypsané výběrové řízení, nemusí se řídit jeho výsledkem, díky čemuž výběr ředitele NG (včetně jejích priorit týkajících se i přístupu k venkovnímu prostoru budov ve zmíněném příkladu Národní galerie, která se v minulosti potýkala s tolika problémy, že tento jakoby se zdál nepodstatný) závisí zcela na vůli politika (v tomto případě ministra kultury) a neexistuje žádný omezený mandát, který by ředitel získával a po který by byl odvolatelný pouze v případě, že se chová protiprávně. U městských galerií, jakou je například Dům umění města Brna či Galerie hlavního města Prahy, bude o vedení instituce rozhodovat právě v těchto komunálních volbách zvolená městská rada.

Jaký je však přístup politiků k vlastní vizuální prezentaci vidíme názorně na aktuální kampani. Podíváme-li se na billboardy po Praze, zdá se, že nejdůležitější otázkou, kterou je třeba vyřešit, je, jak vrátit Prahu Pražanům (jak jinak, když zde právě oni mají volební právo) či jak zajistit, aby mohli řidiči zaparkovat před svým domem (pochopitelně nic proti tomu). Kampaň v metropoli i v dalších městech je však plná vědomých i nevědomých laciných sexuálních narážek a k veřejnému prostoru, který je jí - když už jsme u té sexuální rétoriky - v podstatě znásilňován, se výrazně uleví, až skončí. Jak jinak než znásilněním nazvat koncentraci dočasně vybudovaných kvádrových modulů sloužících jako nosiče pro volební plakáty, která je třeba v okolí náměstí Republiky natolik vysoká, že projít zde bez úhony bývá v inkriminovaných hodinách problémem.

Náměstí Republiky. Děláme to pro vás / foto: Silvie Šeborová

Otázka přístupu k prostředí, které nás obklopuje, je mnohem širší a důležitější, než by se mohlo zdát. Nejde o to honit si triko tím, že někam umístím nějakou sochu (to ostatně zatím ve většině případů nedopadá dobře), jde tu o kompletní přístup k dopravě, využití prostoru ke sportu, jeho uzpůsobení pro různé věkové, zájmové, ale třeba i zdravotně znevýhodněné skupiny, k investicím do oprav a nových staveb, řešení otázky přístupu k bezdomovcům (kterým není umístění zábran na oprýskané lavičky tak, aby se na nich nedalo ležet). To vše s vizuální kulturou úzce souvidí. Mějme tyto aspekty nejen v komunálních volbách na paměti.