Vidět a vědět

Po loňské prezentaci čechošvýcarského architekta Miroslava Šika představuje nyní českobudějovický Dům umění tvorbu dalšího úspěšného, ale v České republice nepříliš známého emigranta, totiž Františka Lesáka (narozen 1943, emigrace 1964). V Rakousku působícího umělce by bylo možné charakterizovat jako typického zástupce konceptuálně orientovaného tvoření, jehož síla spočívá v tom, že dokáže využít možnosti, jež tento typ umělecké produkce otevírá, a přitom je zároveň schopen vyvarovat se mnoha jejích úskalí.

Označit Lesáka jako umělce vlastně není úplně správné, protože jeho tvorba je rozkročena mezi uměním jakožto tvořením esteticky působivých artefaktů a vědeckým výzkumem. Snad by bylo správnější vnímat jej jako tvůrce a myslitele. Třeba dílu Ráno – poledne – večer (1992), které spočívá ve vytvoření plastik kupek sena podle slavného obrazu Clauda Moneta, předcházel velmi pečlivý a rozsáhlý výzkum, jehož dokumentaci lze nalézt na současné výstavě. Lesák se zde pokusil rekonstruovat Monetovo vidění, specificky ovlivněné malířovým výtvarným záměrem, a porovnat jej s vlastním vnímáním. Leibnizův příklad s listy (1975) je zase založen na filozofických úvahách Gottfrieda Wilhelma Leibnize o identitě a podobnosti. Žádné dva dubové listy nejsou totožné, i když se velmi podobají, neboť v opačném případě by nebylo možné rozlišit je jako dva předměty. Podobně to platí o fotografiích vodní hladiny, která se sice jeví stále stejná, nikdy to však zcela neplatí.

Pro návštěvníka výstavy je podstatné znát myšlenkové pozadí jmenovaných děl; bez relevantních informací by mohl odcházet s přesvědčením o nesrozumitelnosti a hermetičnosti konceptuálního umění, což se také u mnoha jiných výstavních počinů děje. V Lesákově případě ovšem má divák k dispozici potřebné zachycení autorova přemýšlení, a sice v podobě sbírky esejů „…vidím jen to, co vím“ (zde), kterou loni vydalo nakladatelství Archa. Texty se zde ukazují jako komplementární protějšky vystavovaných předmětů, přičemž teprve jejich vzájemnou reflexí se naplno vyjeví Lesákova klíčová témata jako problematika vidění či vnímání obecně, prožívání prostoru nebo racionální kategorizování světa. Z tohoto pohledu nutno ocenit vhodné načasování budějovické výstavy, která navazuje na publikování zmiňované knihy, ať už se jedná o náhodu, nebo promyšlenou strategii. Až se trochu vkrádá (jistě utopická) myšlenka, zda by podobným výstavním projektům nemělo vždy předcházet publikování umělcových teoretických úvah.

Výraznou kvalitu přítomné výstavě dodává také skutečnost, že vedle starších děl je zařazena rovněž zbrusu nová série Lesních krajin (2014). Jedná se o kresby inspirované principem stavebnice, na jejichž přípravě se podílel počítačový program. Jedna místnost (hned ta vstupní) obsahuje několik kreseb téže soustavy jehličnatého stromu a dvou očíslovaných balvanů – a to z různých, i těch méně běžných úhlů pohledu. V druhé místnosti se pak vyskytují podobné kresby, tentokrát jsou ovšem konfigurace stromů a balvanů složitější a současně fantastičtější. Jakoby zde byla rozvíjena tvořivá, prostorově-projekční schopnost, získaná během práce na prvním typu kreseb. Soubor se vyznačuje velmi přesným zachycením prostorových vztahů a citlivým akvarelovým stínováním objemů. Díky těmto „čistě výtvarným“ kvalitám je působivý i bez doplňujících informací o jeho vzniku.

V této souvislosti mluví Lenka Lindaurová v tiskové zprávě k výstavě o „estetice preciznosti“, která představuje výrazný rys Lesákovy tvorby. Preciznost a exaktnost se autorovi stávají vůdčím principem tvoření i myšlení, což se pozitivně podepisuje na jeho uměleckých realizacích, ovšem v hypertrofované podobě může působit až trochu otravně. Mám na mysli některé pasáže z jeho esejů, jež se vyznačují střízlivým, analytickým stylem prostým metafor, který vyúsťuje do poněkud nadbytečného formulování stále téže myšlenky. Vždyť metafora dokáže být často mnohem přesnější než strohý vědecký výklad. Nic to však nemění na pozoruhodnosti Lesákových textů; zejména ten o prostorově-ideologické disciplinaci spartakiádního cvičence („Prostory povelů“) považuji za výborný.

Jak napovídá název budějovické výstavy, jejím leitmotivem je příroda. A sice příroda vnímaná člověkem – tímto člověk tudíž strukturovaná a tříděná, ochočovaná. Pohled Františka Lesáka na přírodu a vůbec svět kolem se zdá být pohledem přísně racionálním, ukotveným v empirismu takřka osvícenském. Je možné ptát se, jak se to průběžně děje právě už od 18. století, zda přílišné spoléhání na rozum není pro moderního člověka vposledku destruktivní. Lesákovo dílo nicméně často tematizuje hluboce lidskou situaci, moment setkání člověka se světem prostřednictvím smyslové zkušenosti, čímž je kompenzována intelektuální distance jeho tvorby. Nakonec už samotné poznání, že vidět lze jen to, o čem něco vím, může být impulzem k pozornějšímu pohledu na skutečnost.

______________________________________________________________

František Lesák: Nauka o přírodě / kurátorka: Lenka Lindaurová / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 4. 9. - 5. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: Jan Mahr