Artalk.cz

In_margine (nejen o penězoměncích)

Milena Bartlová se ve své poslední marginálii zamýšlí nad tím, co vlastně dnes znamená nezávislost. „Ideologická nezávislost je totiž skvělá, jenže bez peněz na činnost je celkem k ničemu,“ konstatuje hned v úvodu.

Milena Bartlová: Prohlášení nezávislosti

V první polovině devadesátých let bylo snad nejrozšířenějším adjektivem ve jménech kulturních aktivit i nově zakládaných institucí slovo nezávislý. Každý tomu snadno rozuměl, myslela se tím nezávislost na dohlížitelských a manipulačních praktikách režimu diktatury komunistické strany. Dodnes přetrvávající symbolická a sémantická hodnota tohoto slova však napomáhá znejasňování a zakrývání skutečných mocenských vazeb i finančních toků.

Ideologická nezávislost je totiž skvělá, jenže bez peněz na činnost je celkem k ničemu. Nejsnazší to bylo v prvních letech, kdy na jedné straně státní rozpočet financoval kulturní dění stejně, jako předtím, avšak kontrolní mechanismy se rychle rozpadly. Nejúspěšněji nezávislými se stali ti, kdo rychle a obratně privatizovali majetky hlavních „převodových pák“ bývalého režimu – svazu mládeže, uměleckých svazů či samotné KSČ.

Marinus Claeszoon van Reymerswaele
–– Marinus Claeszoon van Reymerswaele ––

Když se po třech letech vyčerpal finanční bonus, který nové České republice zbyl po osamostatnění Slovenska, nastoupily na jaře 1996 první „úsporné balíčky“, s nimiž se od té doby prakticky nepřestalo. Kultura byla samozřejmě první na řadě. Záhy byly vytvořeny mechanismy grantového systému, kdy o razantně zmenšenou finanční podporu státu musí jednotlivé subjekty soutěžit. Jako ve všech podobných situacích, profil podporovaných se odvozuje především od toho, jak jsou nastavená pravidla a jak jsou složené výběrové komise.

Vzniklo také absurdní formální dělení na kulturu živou a ostatní, která se tím automaticky označuje jako neživá. Do té přitom plyne největší část státních prostředků, zvaných pro tyto účely mandatorní neboli povinné. Po reformě státní správy a samospráv na přelomu tisíciletí vznikl balík příspěvkových organizací ministerstva kultury plus dalších organizací krajů a měst, které o svůj základní rozpočet soutěžit nemusí. A jak už to tak na světě chodí, za bezpečné – byť zpravidla nedostatečné – financování platí státní a veřejné instituce tím, že nemohou být opravdu nezávislé.

Tak to je samozřejmě obecně, český systém je však tvrdší. Ředitelé jsou jmenováni a odvoláváni pouhým rozhodnutím zřizovatele, který nemusí vypisovat výběrová řízení, a když už je vypíše, tak nemusí dbát doporučení komise. Kvalifikační požadavky, hodnotící kritéria i lhůty si stanovuje zcela po svém. Mnozí z ředitelů se rádi ohrazují, že v jejich případě jim do práce určitě žádný politik nemluví, čímž zřejmě myslí, že od nikoho nedostávají ani písemné, ani ústní pokyny. Samotný systém arbitrárního jmenování a odvolávání spolu se stále utužovaným přímým ekonomickým ovládáním však neumožňuje o nezávislosti mluvit.

Stručně shrnuto, státní, krajské a městské umělecké instituce jsou plně podřízeny nikoli už nějaké vládnoucí ideologii, ale politikům. A politici právě proto, že jsou demokraticky voleni, reprezentují průměrný vkus a vzdělanostní úroveň země (je docela dobře možné, že ty, kdo ve Zlíně poslali na výstavu uznávané umělkyně mravnostní policii, opravdu a upřímně nikdy nenapadlo, že by to celé mohlo být nějak složitější). Samo o sobě by to bylo demokraticky v pořádku. Jenže jsme ve věku, kdy peníze vytlačují z politiky demokratické hodnoty, a jsme v Česku, kde se veksláctví vyvinulo v „tekutou“ korupci. Obecné věty si čtenáři jistě snadno dokreslí řadou nedávných i zcela aktuálních afér z oboru výtvarného umění, v abecedním pořadí od obsazování místa ředitele Alšovy jihočeské galerie a brněnského Domu umění po Zlínskou galerii, s dalšími vrcholy na téma Národní galerie, Rudolfinum a Galerie hlavního města pod písmenem P uprostřed.

Quentin Massys
–– Quentin Massys ––

Pryč z područí zkorumpovaného státu, nezávislost zaručí jen soukromý kapitál! Privátní mecenáš přece může financovat dokonce i politicky aktivistické umělecké projekty, a je-li vzdělaný a kulturní, lze díky němu uměním působit proti většinovému vkusu a obecné nevzdělanosti. Být závislý na jednom mocném muži je navíc přece lepší, než podléhat průměrným a podprůměrným komisím. Jak už to na světě chodí, ani tahle nezávislost ale není zadarmo. Bohatí si odjakživa podporou umění vylepšovali svědomí i svůj obraz v očích těch chudších a hodně českých a slovenských boháčů potřebuje navíc zahlazovat své vekslácké kořeny, které se neustále derou na povrch (více o tom viz marginálie z jara 2013).

Položíme-li na jednu stranu vah možnost vytvářet a zprostředkovávat kvalitní umění, kterému většina průměrných občanů nerozumí, může se zdát nějaké to menší pochlebování mecenášovu egu na jejich druhé straně nepodstatné. Naše generace může oprášit a ta nová se naučit hlídání hranic: kdy ještě je v zájmu dobré věci správné přistoupit na požadavky toho, kdo má moc i peníze, a kdy už to s čistým svědomím nelze udělat. Z jiné strany viděno záleží na politickém přesvědčení zúčastněných jednotlivců, a také na tom, jak flexibilně jsou osobně schopni a ochotni světit účelem prostředky. Ti, kdo pracují ve veřejných institucích, na tom nejsou jinak.

Když ale do hry vstoupí obchodník s uměním nebo třeba investiční poradce v oboru umění, je to celé trochu jinak. Není to už mecenáš, ale investor. Tady se vložené prostředky nemění v symbolické hodnoty, ale prostě v peníze. Vedle vylepšení vlastního obrazu nebo marketingové podpory své značky má především jiný cíl, totiž maximálně zhodnotit umělecká díla, s nimiž obchoduje, aby jeho zisk při transakci byl co nejvyšší.

Nic proti uměleckému obchodu, včetně děl žijících umělců. Na rozdíl od luxusního byznysu se starým uměním oni nutně potřebují svá díla prodávat, a to za co možná nejvyšší ceny, prostě proto, aby mohli žít. Pomalý, ale dnes již úspěšný vznik fungujícího českého uměleckého trhu je neoddělitelnou součástí celé naší ekonomicko-politické transformace. Jestliže ze strany státu existuje jen zanedbatelná podpora pro aktivitu výtvarných umělců, jsou prostě donuceni připustit, že jejich umělecká díla jsou komodity, směňované na trhu (i o tom už tu byla řeč – viz marginálie z podzimu 2012). Finanční toky v obchodě s uměním nezahrnují jen přímé platby umělcům, ale různé propagační aktivity, od trhů, salonů a monografických výstav přes publikace až k popularizačním akcím. Pokud jsou otevřeně přístupné, podílejí se na zpřístupnění umění.

El_Greco_016
–– El Greco ––

Problém vzniká tam, kde se obchod a veřejnou sférou neprůhledně směšují. Veřejná sféra v tomto vekslu směňuje prestiž: ať už jde o výstavu v Národní galerii, již si za minulého vedení šlo prostě koupit, nebo v kdysi uznávané největší pražské výstavní síni, Jízdárně Pražského hradu, kterou si lze koupit dosud. Profituje z toho vždy sféra komerční, protože se díky získanému symbolickému kapitálu zvyšuje cena i množství obchodovaných uměleckých děl, a tedy i zisk obchodníka. Cenným prestižním symbolem je i mystifikovaná nezávislost, sémanticky odkazující k martyriu disidentů a undergroundu nebo, chcete-li, k podnikatelským hrdinům prvních restitučních let, kteří ze zdevastovaných navrácených majetků dokázali vybudovat funkční provozy.

Mezi obecně uznávané součásti nepsaného kodexu historiků umění patří pravidlo, že vědecká autorita badatele, který určuje atribuce starých uměleckých děl, musí být od světa obchodu s uměním oddělena „čínskou zdí“. Instituce jako Národní galerie v Londýně se starají o to, aby zhodnocení děl ze soukromých sbírek tím, že se stanou součástí výstavy, nebylo bezprostředně realizováno zvýšením jejich tržní ceny. V aktuálním umění může být situace složitější a obchod s ním zahrnuje mnohem větší riziko. I zde je ale nerozlišené splývání veřejné a komerční sféry problémem, ostatně i pro obchodníky samé, protože v neprůhledném prostředí vzrůstá hrozba, že možnost koupit si prestiž v konečném důsledku zkreslí hodnocení kvality.

Určitě je to problém pro veřejnou sféru. Zdá se, jakoby soukromý kapitál vlastně jen nezištně pomáhal a dorovnával nedostatečné veřejné finance. Tak je tomu ale jen tehdy, pokud se velmi obezřetně dbá na onu „čínskou zeď“, která znemožňuje vliv nové ideologie, totiž prolínání peněz a ekonomického myšlení jako jediné hodnoty všude a do všeho. Svět umění je založen na důvěře a stěží může dobře fungovat tam, kde se hybridně prolíná nestrannost s komerčním úspěchem namísto vzájemného dialektického sváru či vzájemného vyvažování obou. Podmínkou nestrannosti je možnost, aby existovali odborníci (či z nich sestavené komise), o kterých bude bezpečně jisté, že ani oni sami, ani jejich zaměstnavatelé nejsou součástí světa byznysu. To je jeden z důvodů smyslu demokratických veřejných kulturních institucí, včetně těch státních, a také včetně veřejných vysokých škol či akademie věd, a také jeden z důvodů, proč by skutečně kvalitní odborníci měli mít z této své základní činnosti slušné platy.

Andy Warhol
–– Andy Warhol ––

Je pravda, že mnohé – především pražské – muzejní/galerijní instituce financované ze státních a veřejných finančních prostředků u nás dnes nefungují dobře, a to zejména ve vztahu k současnému umění. V rámci systematického a dlouhodobého opomíjení základní sbírkotvorné funkce veřejných muzeí umění se současné umění prakticky přestalo v akvizicích objevovat, snad s výjimkou darů, které se ale mnohdy přijímají bez ohledu na kvalitu. Umělecká scéna včetně publika by měla požadovat politickou nápravu tohoto stavu. Pokud se ale nefunkčností veřejných institucí a vlastní nezávislostí zdůvodňuje (ihned.cz) realizace čistě komerční akce, jakou je chystaná dvoudenní výstava v pražské Živnobance (Magnus Art), je to transfer symbolických hodnot ve prospěch zvýšení zisku. Obchod je obchod, a kdo se jej účastní, neměl by se za to stydět a zakrývat to pěkně znějícím, avšak nelegitimním argumentem.

Ani Cena Jindřicha Chalupeckého nepatří do veřejné sféry. Je soukromou nadací, byť čerpá, stejně jako například DOX, Muzeum Kampa a řada jiných také podporu z veřejných prostředků do té míry, do jaké se podílí na zpřístupňování umělecké tvorby publiku ze všech sociálních i věkových vrstev. Nehrozí, že nyní, když symbolickou hodnotu své prestiže založené na nezávislosti a vztažené ke jménům Jindřicha Chalupeckého a Václava Havla poskytla investičnímu poradenství banky J&T, přestoupí ze světa nestranných hodnocení do světa obchodu?

Mimochodem, existuje vůbec nějaká možnost, jak proplout mezi Skyllou závislosti na zchudlém státu a nevzdělaných politicích a Charybdou závislosti na bohatých mecenáších a uměleckém obchodu? Možná ji lze hledat v samosprávných ekonomických formacích, které mívaly podobu družstevnictví nebo spolků (pozdrav Mánesu!) a dnes někde nedaleko crowdfundingu. Není nepodstatné, že jejich komunitní étos umožňuje účinnou obranu proti převádění všeho a čehokoli jen na peníze.

Tímto článkem končí pravidelný cyklus In_margine. Své rozhodnutí jej ukončit Milena Bartlová vysvětuje v samostatném článku (zde). Od podzimu 2010 vyšlo v rubrice In_margine sedmdesát článků, přičemž řada z nich patřila mezi ty vůbec nejčtenější. Redakce autorce děkuje a teší se na další spolupráci.