Artalk.cz

Přehlídka periferního umění

V recenzi přehlídky Intersalon 2014, kterou v Českých Budějovicích uspořádala Asociace jihočeských výtvarníků, se Zdeněk Brdek zamýšlí nejen nad událostí samotnou, ale i nad otázkou definice periferního výtvarného umění.

Intersalon

Na jaře tohoto roku se v Plzni uskutečnila výstava Ze středu ven (zde), která si brala za cíl zmapovat regionální umění v letech 1985–2010: jeho specifika a aspekty spojené s procesem decentralizace české umělecké scény. Při hodnocení tohoto výstavního projektu si Radek Wohlmuth (v Art+Antiques č. 5/2014) povšiml, že pojem decentralizace, na němž měla být založena kurátorská koncepce, se zdá být poněkud problematickým, protože vystavení umělci sice nemají trvalé bydliště v Praze (nebo Brně), nicméně jejich výtvarný projev v podstatě odpovídá současnému celorepublikovému standardu. O nějaké regionální specifičnosti tak nemohla být řeč – a už vůbec ne o periferii umělecké scény.

Pokud si uměleckou periferii definujeme jako opak centra, tedy toho, co v určitém okamžiku na určitém místě udává tón uměleckému dění, pak je prezentací periferního (a přece současného) výtvarného umění aktuální Intersalon v Českých Budějovicích. Jedná se o již 18. ročník mezinárodní přehlídky pořádané Asociací jihočeských výtvarníků (zde), která se díky Alšově jihočeské galerii vrací po letech do hlavního krajského města. Poměrně rozsáhlá přehlídka zabírá všechny výstavní prostory Wortnerova domu a vedle českých umělců a umělkyň představuje i několik hostů z Německa, Rakouska, Slovenska, Běloruska, Nizozemí či Rumunska.

Intersalon je aktivita vzešlá z regionu, splňuje ovšem dle mého soudu také výše naznačenou charakteristiku perifernosti uměleckého dění. Jestliže se to nejsoučasnější výtvarné umění (jakési pomyslné centrum) dá označit jako hyperintelektualizované a diskursivní (v tom smyslu, že k jeho plnohodnotné recepci je třeba znát příběh nebo kontext jednotlivých děl, což bývá zpravidla komunikováno textem), pak díla na Intersalonu nepotřebují žádný doplňující komentář; říkají vše rovnou prostřednictvím své vizuality. Jestliže mezi podstatné prezentační formy současného umění patří instalace, site specific intervence do prostoru, konceptuální projekty, videa nebo performance, pak Intersalonu dominují klasické závěsné obrazy a sochy. (Výjimku potvrzující pravidlo tvoří např. poněkud prvoplánová síťová instalace Ludmily Kaprasové či stylizované video zachycující ne příliš invenční malířský happening postmodernisty Víta Pavlíka.)

Dalším periferním rysem Intersalonu je pak postavení jeho účastníků v rámci umělecké scény: Jde o více méně neznámá jména, o nichž se mimo region nemluví. Mimo jiné to souvisí s tím, že většinou nesplňují jedno ze základních pravidel uměleckého provozu, totiž že jejich díla nejsou dostatečně osobitá, jiná, odlišná od toho, co už známe. Toto navazování na již ustálené může mít podobu explicitní parafráze slavných obrazů (Nizozemec Rudolf Valster, Němka Marike Heaslip), aktualizace (civilismus Petra Pflegera nebo Dirka Balkeho z Německa), v lepším případě rozvíjení poetiky (boshovské vize Luďka Stukbauera, šímovská krajina Němky Rosemarie Wurm), v případě horším bezduchého epigonství (rittsteinovský Pavel Klíma).

Přes pestrost technik na výstavě převažují malby, mezi nimi se pak zvláštní oblibě těší gestická abstrakce. Může za to patrně názor, že v jejích intencích lze slušnou mírou formální vytříbenosti nejsnadněji skrýt onen zmiňovaný nedostatek osobitosti a vnitřní svébytnosti. Opak je však pravdou. Právě na poli gestické abstrakce se velmi zřetelně ukazuje prázdný formalismus některých vystavujících (Zdeněk Harazin, Bělorusové Aksana Hajdukovich a Alexander Faley), zvládnutěji naopak působí tvorba Ladislava Hodného a především Miloslava Marschala, jehož plátna nepostrádají intenzitu procesu, kdy se z chaosu rodí tvary. A podobně je tomu na celém Intersalonu: Vedle nudně ilustrativních (Júlia Piačková, Karel Peřina) nebo vyloženě kýčovitých prací (Vlastimil Slabý, Jaroslava Lázníčková, Vojtěch Kolařík) se tu a tam objeví cosi pozoruhodného – třeba lyrické, minimalisticky působící kresby na zmuchlaném japonském papíře od Kataríny Vanekové.

Vzhledem k výše naznačené dialektice periferie a centra se z mého pohledu nabízejí dva možné způsoby čtení českobudějovické výstavy. Lze ji buď z (centrální) pozice současného, do značné míry institucionalizovaného uměleckého provozu nahlížet jako nepodstatnou provinciální záležitost, neboť ke vznikajícímu kánonu a kánonotvorným tendencím mají vystavující umělci většinou dosti daleko. Anebo je možné akcentovat (decentralizovanou) perspektivu, která na regionální přehlídce prosté velkých jmen umožní rozeznat určitou osvobozující rezignaci na onen stravující umělecký mechanismus řízený imperativem originálnosti, rezignaci ve prospěch odevzdané upřímnosti, třebas neumětelsky formulované.

Každopádně nepovažuji návštěvu Intersalonu za ztracený čas a domnívám se, že alespoň na krajské úrovni přehlídka své opodstatnění má.

______________________________________________________________

Intersalon 2014 / Asociace jihočeských výtvarníků / AJG: Wortnerův dům / České Budějovice / 17. 7. – 31. 8. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv AJG

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *