Artalk.cz

I cesta může být cíl

Proč tuhle výstavu dělat a proč ji dělat právě nyní? Dvě otázky, které by si měl podle kurátorky Marie Lund položit každý předtím, než začne vůbec nějaký projekt plánovat. Cesta je bezpochyby velkým lidským tématem a metaforou života již od Homéra. Právě proto je však také metaforou poměrně lacinou, a to možná ještě více ve výtvarném umění, kde je přeci tolik múzou posedlých, rozervaných a neklidných duší. Cesta je tak bohužel také nespornou kurátorskou klasikou – jen na české scéně si za posledních pět let vybavuji alespoň jednu „cestu“ ročně.

Cesta8

Karina Pfeiffer Kottová si tak pro svůj letní projekt v Meetfactory nevybrala zrovna snadný materiál, na druhou stranu si však přímočarostí názvu vytyčila určité pole, na kterém mohla s poměrně jasným očekáváním návštěvníků počítat a vytvořit jim tak neočekávaný zážitek. Bohužel se tak nestalo a Cesta zůstává na jedné straně neforemným shlukem klišé a stereotypů ve směru poněkud romanticky tíživé jemnosti filmu Cesta z města a na druhé straně skoro až násilnou kurátorskou manipulací zařazením děl, jejichž souvislost s takto artikulovaným tématem je pouze formální. Přitom pokud by Karina Pfeiffer Kottová právě jeden z těchto extrémů aplikovala na všechna díla, mohlo by se jednat o úsměvnou, nebo v druhém případě provokativní výstavu. Stereotyp by byl doveden do maxima a pohltil by tak i sám sebe. V Meetfactory jakoby se však vytratilo to, co je právě pro „cestu“ podstatné: narativní linie, gradace a hlavně atmosféra. O to smutnější konstatování vzhledem k tomu, že poslední projekty kurátorky, jako například letošní druhá verze výstavy Vlčice noci v Karlin Studios, právě na silné atmosféře celé stály.

Problém je od začátku v tom, jak čtení jednotlivých děl manipuluje samotné téma výstavy a jak se posléze manipulují jednotlivá díla mezi sebou. Zatímco prvotní video Fischliho a Weisse do Cesty poměrně dobře zapadá právě proto, že svojí postapokalyptickou náladou nemá s očekávaným Slunce, seno mnoho společného, hned za druhým závěsem se dočkáme jehličí (Martin Bražina), papírové mapy (Adéla Součková), pohlednice, globusu (Francis Alÿs), plavek, kempu, koupání (Darina Alster a Veronika Slámová), peříčka (František Skála), modrého nebe (Vojtěch Fröhlich). Motiv silnice se objevuje u deseti ze třinácti umělců. Názvy většiny děl – Správná cesta, V temném bludišti, Smyčka, Jezdím do práce a z útržků rozhovorů, které slyším si skládám příběhy, Setkání v mapě, Praha – Venezia, Nejít jinam znamená nejít, Cesta performance, Křížová cesta – evokují téměř již full-textový styl kurátorství.

Cesta3

Určitá originalita výpovědi či šarm, který nemůžeme upřít například dílu Františka Skály Praha-Venezia, poté mezi mapou Adély Součkové a globusem Francise Alÿse zcela umírá a stává se jen další cestou, letní, prašnou, asfaltovou, dojemnou a nakonec s názvem díla Karla Kunce – Křížovou.

Příkladem podtržení určitého, pro čtení díla ne zcela zásadního atributu, a jeho následné manipulace tíhou asociací, které „cesta“ vzbuzuje, může být práce Martina Bražiny V temném bludišti. Bražina s jehličím pracuje dlouhodobě a pomocí vodního skla jej tvaruje do geometricky ideálních tvarů – zlaté cihly, diamantu, nebo právě klikaté šipky. Jehličí zde symbolizuje protiklad oné chladné geometrie, protiklad mezi technologií a přírodou, ale i určitou hodnotou, ekonomií spojenou s šipkami, diamanty a zlatými cihlami oproti (ale i v podobnosti s) bezcennosti a pomíjivosti lesní pokrývky. Přestože samozřejmě i sám Bražina výběrem materiálu k oné „vůni jehličí“ odkazuje, jeho práce s ním je komplexní, spíše problematizuje, než postuluje, a to i z pozice sochaře vzhledem k určitému materiálu. Kontext výstavy však čtení jeho díla zplošťuje na pouhou bojovku. Mezi cihlou, diamantem a šipkou si poté Karina vybrala právě šipku, další snadnou metaforu cesty, která následně vyznívá tak, jako by dílo bylo o cestě jehličím. Nejjednodušším způsobem, jak zbavit umělecké dílo jeho síly, je totiž podtrhnout aspekt, který je zcela banálním.

Místo jakéhosi záblesku porozumění, ve kterém právě spočívá síla umění obecně, tak v Meetfactory vidíme jen očekávané a opakované definice něčeho, co jsme vlastně již předtím dobře znali. Rozumím, že cílem programu Meetfactory je vytvářet výstavy přístupné, nemělo by to však být prostřednictvím zjednodušování, ale naopak problematizování. Jinak může docházet k tomu, že například hluboce politické gesto Francise Alÿse, který v roce 1997 obcestoval celý svět, aby na cestě z Tijuany do San Diega, které jsou součástí jedné aglomerace, nemusel překročit americko-mexickou hranici, mezi ostatními příliš očekávanými rekvizitami nakonec poněkud zapadne jako jakýsi rozmar nebo kuriozita okurkové sezóny. Témata výstav by měla ilustrovat vystavená díla, ne naopak. O tom, že by téma jakožto ilustrace dílům něco nového přidávalo, lze však na výstavě Cesta hovořit těžko. Žádného objevného, hlubokého nebo klidně i provokativního čtení děl se od kurátorky nedočkáme. Což je škoda, protože samotná zastoupená díla v naprosté většině kvalitní jsou.

Cesta4

Cesta / kurátorka: Karina Pfeiffer Kottová / Meetfactory /Praha / 5. 6. – 22. 8. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *